J. H. Oort: ,,Strukturu vesmíru, tak jak nám ji odhaluje rozložení galaxií, je velmi těžké popsat v několika větách; je to nepopsatelný chaos, ale přesto chaos značně odlišný od situace, již bychom pozorovali, kdyby byly galaxie rozmístěny v prostoru nahodile".
V úvodu výkladu připomeneme Galaxii jako základní prvek stavební struktury vesmíru. Následně rozvíjíme představy o stavbě a rozměrech Galaxie, o rozložení jednotlivých objektů, o poloze sluneční soustavy. U žáků postupně vytváříme představu, že celá Galaxie a všechny její objekty jsou v neustálém vývoji.
Dále přecházíme k pojmu vnější galaxie. Je účelné porovnat velikosti
kosmických objektů se vzdálenostmi mezi nimi. Hustota rozložení galaxií
v mezigalaktickém prostoru se liší od hustoty rozložení hvězd v mezihvězdném
prostoru v galaxiích. Průměrné vzdálenosti mezi galaxiemi převyšují řádově
20krát rozměry galaxií, zatímco průměrné vzdálenosti mezi hvězdami převyšují
krát jejich velikosti.
Následuje seznámení s pojmem kupa galaxií. Žáci jsou seznamováni s typickými vzdálenostmi jednotlivých struktur vesmíru a následně s kosmologickým principem.
Lze uvést observační a teoretické důkazy potvrzující rozpínání vesmíru, kosmologický rudý posuv, Hubbleův zákon a jeho důsledky. Je vhodné připomenout, že současné vývojové modely vesmíru vycházejí z rovnic obecné teorie relativity.
Podrobně se objasňuje původ reliktního záření. Shrnutí představ o vývoji vesmíru vychází z rámce horkého modelu vesmíru. Jsou diskutovány důsledky velkého třesku pro vznik elementárních částic a chemického složení vesmíru.
Cílem je dát žákům jasnou představu o stavbě a rozměrech Galaxie, o rozdělení jednotlivých objektů v prostoru, o poloze Slunce. Jen komplexní pohled na Galaxii, neizolující jednotlivé objekty a jevy umožňuje žákům pochopit, že celá Galaxie i objekty v ní jsou ve vývoji, vzájemných interakcích a v důsledku toho v určitém vztahu.
Z vlastního pozorování oblohy si žáci pamatují na seskupování hvězd v oblasti Mléčné dráhy a její blízkosti. Pruh Mléčné dráhy na noční obloze svítí proto, že se v něm soustředí ohromné množství hvězd. Ty jsou základní součástí naší silně zploštělé hvězdné soustavy - Galaxie. Do ní patří vedle všech hvězd pozorovatelných na obloze také hvězdné soustavy - hvězdokupy a hvězdné asociace, dále mezihvězdná látka (plyn a prach) a kosmické záření. Hmotnost plynu a prachu mezihvězdného prostředí tvoří asi 10 % celkové hmotnosti hvězd. Interakce mezi hvězdami a mezihvězdným prostředím je velmi komplikovaná, z mezihvězdného prostředí se tvoří hvězdy a naopak hvězdy ovlivňují mezihvězdný plyn respektive obohacují hvězdným větrem toto prostředí.
Nezanedbatelnou část tvoří temná hmota, odhady uvádějí několik desítek
procent, až 50 % z celkové hmotnosti Galaxie. Celkový počet hvězd v Galaxii
je odhadován na hvězd, ale jen zhruba 3 % galaktického osídlení
je dostupných pozorování. Galaxie má tvar disku (čočky, viz následující
obrázek) o průměru
30kpc. Tento tvar je důsledkem rotace galaktického disku kolem jeho osy
(odstředivá síla brání gravitačnímu smrštění celého disku směrem do středu).
Pro prostorovou představu uvedeme srovnání: jestliže zobrazíme vzdálenost
mezi Zemí a Sluncem úsečkou o velikosti 2mm, pak průměr Galaxie je
přibližně roven průměru Země. Slunce je vzdáleno od středu Galaxie asi
8kpc. Tloušťka galaktického disku činí několik set parseků. Uprostřed je
centrální zhuštění nazývané jádro Galaxie. Obsahuje kompaktní zdroj
rádiového a rentgenového záření (Sagittarius A). Ve středu se nachází černá
díra o hmotnosti
.
Objekty tvořící Galaxii se liší svým prostorovým rozložením, pohybovými vlastnostmi, stářím a chemickým složením. Galaxie se v podstatě skládá ze dvou subsystémů - plochého a sférického. Plochá populace s mladými objekty se označuje I, sférická populace tvořená starými objekty II. Z rozdílu stáří obou populací vyplývá jejich rozdílné chemické složení. Mladší populace obsahuje více těžších prvků, které vznikly při termojaderných reakcích v starší generaci hvězd. Základní stavbu Galaxie demonstrujeme pomocí schématu na obrázku. Na něm lze ukázat prostorové rozložení plochého a sférického subsystému.
Hvězdy se v Galaxii seskupují do hvězdných soustav zvaných hvězdokupy a hvězdné asociace. Základní znaky těchto soustav, tvořených fyzikálně souvisejícími hvězdami, jsou následující.
Strukturální a vnější rozdíly uvedených objektů ilustrujeme pomocí následujícího snímku.
Při výkladu tématu ,,Rotace Galaxie`` objasňujeme fyzikální stránku rotace, která závisí především na rozložení hmoty v Galaxii. Vycházíme ze dvou odlišných modelů, spočívajících v odlišném rozložení hmoty v galaxiích - centrálním a rovnoměrném. Tato představa je dále zpřesňována složeným souhrnným modelem, až výklad dospívá ke skutečně pozorovatelné rotaci Galaxie. Osnovu výkladu lze uspořádat takto:
V prvním modelu předpokládáme, že prostorová hustota rozložení hvězd
je konstantní v celém galaktickém prostoru. Žákům přiblížíme, že nejvíce se
tomuto modelu přibližuje situace v blízkosti galaktického jádra. Za
předpokladu kruhových drah hvězd výklad závislosti rotační rychlosti
na
vzdálenosti
od osy rotace vedeme takto: Na libovolný bod
uvnitř
galaxie působí odstředivá síla
, kde
je
hmotnost hvězdy,
její vzdálenost od osy rotace,
její rotační
rychlost. Vedle síly
na bod
působí také přitažlivá síla
jejímž zdrojem je hmotnost vnitřního elipsoidu. Přitažlivou sílu
vypočítáme ze vztahu
Druhý model vychází z předpokladu, že hmotnost jádra galaxie je velká ve
srovnání s hmotností všech hvězd. Tomuto modelu se nejvíce přibližuje rotace
ve spirálních galaxiích. Pro větší názornost výkladu lze žákům uvést analogii
se sluneční soustavou, ve které je hmotnost planet zanedbatelná ve srovnání
s hmotností Slunce. Pohyb planet vyjadřuje III. Keplerův zákon
Za zjednodušujícího předpokladu, že hvězdy se
pohybují v galaxii po kruhové dráze, platí tento zákon pro pohyb hvězd
v druhém modelu. Úpravou vztahu pro III. Keplerův zákon dostáváme
,
. Rotační rychlost je tedy
nepřímo úměrná
.
Ve vztazích pro rychlost není v prvním ani v druhém modelu galaxie obsažena hmotnost hvězd. Odtud vyplývá závěr, že pohyb hvězd uvnitř galaxie, podobně jako pohyb planet v naší sluneční soustavě, nezávisí na jejich hmotnosti.
Rotace skutečných spirálních galaxií, jako je například naše Galaxie, je složitější. Při studiu tzv. diferenciální rotace Galaxie se vychází z principu obou výše uvedených teoretických modelů.
V oblastech rozložených v blízkosti jádra spirální galaxie, je prostorová
hustota rozložených hvězd prakticky konstantní, tudíž jejich rotační rychlost
. Od určité vzdálenosti od jádra galaxie hustota hvězd prudce
klesá, takže jejich pohyb se stává keplerovským, vnější okrajové oblasti
galaxie rotují pomaleji a pro rotační rychlost platí
.
Získané rotační křivky u spirálních galaxií tak jsou výsledkem složení obou
typů rotací uvedených výše. Z pozorovacích údajů zjištěné grafy závislostí
se u skutečných spirálních galaxií blíží tomuto souhrnnému schematickému grafu. V okrajových oblastech galaxií je však rotační rychlost přibližně konstantní. Tuto skutečnost vysvětlujeme přítomností nezářící skryté hmoty.
Ze znalosti průběhu rotačních křivek galaxií je možno stanovovat jednu ze základních charakteristik galaxií - hmotnost. Tyto metody jsou složité a přesahují svým obsahem rámec gymnaziální výuky fyziky.
Lze pouze uvést metodu přibližného určení hmotnosti galaxií. Vychází v ní ze
znalosti rotační rychlosti a vzdálenosti od osy rotace určité hvězdy a
z předpokladu, že galaxie je symetrická vzhledem k ose rotace. Ze známé žákům
rovnosti velikostí sil - dostředivé síly působící na hvězdu o hmotnosti
a známé rotační (oběžné) rychlosti
a gravitační přitažlivé síly galaxie obdržíme
úpravou vztah pro hmotnost galaxie
Pro názornou představu určování hmotnosti galaxie uvedeme číselné hodnoty
vztahující se k oběhu Slunce kolem hmotného středu naší Galaxie:
,
.
Po dosazení do výše uvedeného vztahu obdržíme řádově přibližnou hodnotu
hmotnosti Galaxie
.
Cílem je vytvoření u žáků správných představ o explozivních procesech i číselných představách velikostí energií a zářivých výkonů ve vesmíru na základě zjednodušených kvalitativních úvah, vystihujících fyzikální podstatu jevů. Přitom je vycházeno pouze z gymnaziálních znalostí žáků.
Nejvíce energie k nám přichází z explozivních procesů probíhajících na
hvězdách a mimogalaktických objektech - aktivních galaxiích, kvasarech a
zdrojích záblesků, proto jim budeme věnovat nejvíce pozornosti.
Zpravidla jsou doprovázeny výrony plynu od rychlostí řádově
až do několika desítek tisíc
. Podstatná část uvolňované energie při explozích je předávána protonům, elektronům respektive dalším částicím.
Pro vytvoření představ o velikostech uvolňovaných energií při explozích je vhodné uvést tabulku:
atomová bomba nad Hirošimou |
![]() |
výbuch sopky Krakatoa |
![]() |
velká erupce na Slunci |
![]() |
výbuch novy |
![]() |
výbuch supernovy |
![]() |
výbuch M 82 |
![]() |
výbuch v rádiové galaxii |
![]() |
Pozorujeme výrazně zvláštní chování jader aktivních galaxií, centrální
oblasti rychle rotují, vyznačují se existencí silného magnetického pole a
relativistických částic. Jsou zřejmě tvořena černými děrami. Přicházíme tak
k aktivním galaxiím. Ještě do poloviny 20. století se předpokládalo, že
základním zdrojem záření v galaxiích jsou hvězdy. Ve zmiňovaném období však
byly objeveny galaxie, ve kterých vyzařování jader je převládající složkou
celkového záření. Aktivita jader je spjata s intenzivním uvolňováním energie
z relativně nevelkých oblastí (
).
V nich probíhají procesy, které způsobují intenzivní vyzařování v rentgenovém, ultrafialovém, infračerveném i rádiovém oboru elektromagnetického spektra.
K typickým vlastnostem patří:
Vezměme zajímavý příklad aktivní galaxie M 82, mimochodem galaxie, ve které
lze velmi obtížně identifikovat jednotlivé hvězdy. Jde o jednu z
nejjasnějších galaxií v infračervené oblasti spektra, nacházející se ve
vzdálenosti
. Tato nepravidelná galaxie o hmotnosti
má přibližně 3krát menší velikost než naše
Galaxie. Z jádra M82 probíhá expanze vodíku rychlostí asi
. V roce 1962 Sandage pořídil na Mount
Palomar snímek galaxie ve světle čáry
a Linds v Yerkesu použil
spektrograf ke studiu jejího spektra. Nastavil štěrbinu spektrografu podél
osy vláken a získal široké jasné emisní čáry vodíku, jakož i kyslíku, dusíku
a síry. Čáry byly posunuty na obě strany, jak k fialovému tak k červenému
konci spektra. Určená rychlost rozpínání vláknité struktury plynu byla asi
, což 7krát převyšovalo únikovou rychlost v daném místě.
Linds a Sandage provedli výpočty uvolňované energie při explozi. Zjištěná
hodnota toku záření v čáře
při uvedené vzdálenosti byla
. Za předpokladu hustoty protonů
dal odhad expandující části vodíkového plynu
. Odtud byla určena horní hranice uvolněné
kinetické energie na
. Její značná část je vyzářena
prostřednictvím synchrotronového záření, které je detekováno v rádiovém
oboru. Celkové množství propočítané uvolněné energie je
, což je ekvivalentní explozi miliónů supernov.
V jádrech některých vnějších galaxií byly zjištěny černé díry. Jako typický
příklad vezměme obří eliptickou galaxii ve vzdálenosti zhruba 15Mpc M87,
o celkové odhadované hmotnosti řádově
. V její
centrální části se nachází černá díra o hmotnosti
.
Z jádra, přesněji z disku přehřátého plynu obklopujícího černou díru, vychází výtrysk (jet) tvořený proudem nabitých částic, především elektronů. Ty jsou urychlovány rotujícím magnetickým polem spojeným s plazmatem v disku. Pozorované rádiové záření pochází od elektronů pohybujících se relativistickými rychlostmi, které rychle obíhají podél magnetických siločar ve výtrysku a vyzařují synchrotronové záření. Výtrysk je složen z jednotlivých uzlů. Celkový mechanismu výtrysku vysvětluje model černé díry s tlustým akrečním diskem.
V současné době předpokládáme s velkou pravděpodobností výskyt černých děr
v jádrech celé řady galaxií, například NGC 1068, NGC 3377, NGC 3379, NGC
3894, NGC 4151, NGC 4486 B, NGC 4258, NGC 4945, NGC 5128, NGC 6251
atd..Předběžně propočítané hmotnosti černých děr, na základě rychlosti pohybu
plynu nebo hvězd kolem center galaxií, dosahují
.
Některé galaxie projevují nadbytek rádiového záření
,
zpravidla jde o galaxie typu E s velkou hmotností a kompaktním jádrem. Mohou
v rádiovém oboru vyzařovat více než v optickém oboru, příkladně až
. Rádiové záření vychází ze dvou laloků, vyvržených
z galaxií symetricky ve dvou protilehlých směrech, rychlostmi
.
Laloky samotné jsou vždy podstatně větší než sama galaxie. Synchrotronové
záření je vyvolané relativistickými elektrony pohybujícími se v magnetickém
poli galaxie. Jedna z nejbližších rádiových galaxií, 5Mpc vzdálená od nás,
je Centaurus A, NGC 5128.
K nejaktivnějším mimogalaktickým objektům patří kvasary, podle současných
názorů jasná jádra galaxií, vesměs černé díry,
. Jde o
objekty s velmi malými úhlovými rozměry, ale s výrazným ultrafialovým
zářením, širokými emisními čarami, s maximálními hodnotami
. Jde o
kosmologický rudý posuv, způsobenými všeobecným rozpínáním vesmíru. Zářivé
výkony kvasarů dosahují až
, jsou značně proměnné s časem, příkladně v optickém oboru spektra pozorujeme kvaziperiodické změny s periodami několika dnů až roků.
Odhadujeme, že v celém vesmíru přibližně pouze 10 % hmoty se projevuje zářením, zbývajících 90 % gravitačními účinky, například dynamickými účinky na pohyb galaxií či ohybem světla v gravitačních čočkách. Podle současných hypotéz nezářící temná hmota může být tvořena hvězdami v závěrečných stadiích vývoje, elementárními částicemi či větším počtem mračen vodíkového typu.
Při vytváření modelů vesmíru vychází kosmologie z obecné teorie relativity, na jejímž základě jsou vytvářeny matematické modely popisující mimo jiné geometrickou strukturu vesmíru. K řešení Einsteinových gravitačních rovnic je však nutná znalost některých parametrů (průměrná hustota, Hubbleova konstanta, decelerační parametr), které jsou odvozovány z astrofyzikálních observací. Hodnoty měření mají dosud velký rozptyl a zatím nelze učinit definitivní rozhodnutí o typu kosmologického modelu platného pro náš vesmír.
Na gymnáziu žáci nemohou získat úplný a vyčerpávající přehled všech kosmologických modelů vesmíru, protože to přesahuje odborný a časový rámec výuky fyziky. Je však možné žákům objasňovat (na přiměřené úrovni) fyzikální podstatu vesmíru jako celku, v němž v současné etapě vývoje má ve vesmírném měřítku rozhodující vliv gravitační interakce. Při výkladu se lze opírat o matematické vztahy, uvádějící vzájemnou závislost mezi kritickou hustotou hmoty ve vesmíru, Hubbleovou konstantou a tzv. Hubbleovým stářím vesmíru. Odvození těchto závislostí lze provést i v rámci klasické fyziky následujícím způsobem:
Zkoumejme sférickou oblast prostoru o hmotnosti
,
,
, ve které se pohybují
částice - galaxie o hmotnosti
, částice na povrchu koule má rychlost
.
Platí vztah pro celkovou mechanickou energii
.
Odtud pro hustotu energie
dostaneme
. V určitém čase
, platí
podle Hubbleova zákona
a dále
. Úpravou obdržíme
. V kritickém stavu
při
je
platí
, odtud
. Při střední
rychlosti expanze
, odkud s použitím
Hubbleova zákona
obdržíme
.
Přijmeme-li Hubbleovu konstantu
je stáří
. Podle sondy WMAP je stáří vesmíru
miliard roků.
Obecně lze vývojové procesy ve vesmíru rozdělit na chemický vývoj látky, vývoj stavby a fyzikálních vlastností kosmických těles a soustav, které vytvářejí.
Při výkladu chemického vývoje látky vytváříme kvalitativní představy o změnách chemického složení vesmíru a kosmických těles v průběhu jejich existence. Problematiku rozdělujeme na:
V současné době je ústředním článkem v posloupnosti chemického vývoje právě chemická evoluce v nitru hvězd.