Cestovatelův konec


Potkali jsme jej v Pokhaře na kopci u Pagody míru. Cestovatel. Přijel z Indie, jezdí po světě nějaký pátek a je nad věcí. Hotel má levnější, pivo nepije. Moc neutrácí, v klidu si dělá "ty svoje věci". Prochází se, medituje v parku, na večer zacvičí jógu. Ponurého západního konzumu je zcela zproštěn. Spirituální člověk. Blb k pohledání.

Cestou dolů přemýšlíme o něm i cestování. Mnozí jak dlouhá léta putují, státy mění častěji než ponožky, až se jednou zastaví a zhrozí. Všechna exotická místa jsou jim všednější než ranní noviny, přes pozlátko cizích kultur jsou lidé všude nudně stejní a celé cestování je podvod. Chtěli by domů, ale nemají kam jít, vše dávno ztratili.

Nutno sedět doma za pecí, shodujeme se, nehnát se za iluzí poznávání pitomých nových krajů. Navíc když je hnusné vedro jako dnes. Do háje se svinským Nepálem.

"Musíme mu cestování zhnusit", nadnáší Viktor, "je to pro jeho dobro a navíc mě dost štval..."
"Půjdeme večer do café, které tak vychvaloval a trochu ho zpracujeme." dodává.
"Jasně, budeme tam do sebe klopit pivo za pivem a prokládat to zákuskama, zničíme ho naší zhýralostí, abstinenta."
"Místo osvícení ukážeme jogínovi pořádné zatemnění."
"Nakazíme ho naším pesimismem, chachá."
"Ten na nás hned tak nezapomene!"


Ovšem večer, k našemu zklamání, nepřišel.
Dostavuje se až další den odpoledne. Sedím, image západního turisty vytočené na plné obrátky. Listuji Newsweekem, prázdné mističky na stole připomínají vítěznou bitvu s armádou zákusků. V tváři spokojený výraz sytého člověka, který ovšem s před každým místním prodavačem či žebrákem nekompromisně zhrubne.
"Dej si kafe, maj' tu dobrý, organický", radí cestovatel a přisedá.
"Těm přírodním svinstvům já nevěřím", odmítám a objednávám předražené capuccino. Vida jeho lákavý vzhled, cestovatel měkne a začíná si k mému překvapení stěžovat. V Indii hned po příletu chytil sračku a bohužel se ho drží už čtyři týdny. Chvíli se zdá, že už je v pořádku, ale za pár dní se průjem znovu vrací, z Indie kvůli tomu radši odjel. Zdejší doktor tvrdí, že se jedná o bakteriální dysentrii. Dostal léky a musí ještě dva týdny držet dietu. Ale tolik mu to nevadí, po horách on nechodí, pouze medituje. Chápavě přikyvuji a přidávám si ke kávě čokoládový dezert. Jogín pohledu na sladkosti dlouho neodolává a mizí, aniž bych jej stihl pořádně otrávit.

Večer povídám o setkání Viktorovi.
"Příznaky vypadají spíš na salmonelu", zamýšlí se, "týden držíš dietu a srát přestaneš, začneš normálně jíst a za týden to máš zpátky..."
"Přesně tak to popisoval", souhlasím, "možná bychom mu to měli říct".
"Jo, ale povíme mu, že je to tím hnusným prostředím tady, že musí zpátky do Evropy..."
"tam je totiž vše hygienické a čisté..."
"když zůstane tady, bude furt jen srát a srát."
"Jasně, řekneme mu: budeš srát a srát, až jednoho dne zjistíš, že seš celej v hajzlu."
"A to bude cestovatelův konec."