Coby čerství absolventi odborné fyziky jsme procházeli obvyklým martyriem pitek, orgií a drastických zvrhlostí. Po pravdě řečeno, tyto pekelnosti u většiny mých spolužáků představovaly chabá tři piva na Plzenském dvoře. A to přece ostudné, po státní zkoušce se každý slušný člověk minimálně zpije do němoty, rozbije pár oken či obličejů a pozvrací velitele policie.
"Musíš to být ty, kdo s přímým pohledem pozvedne svůj meč" řekl jsem si a opil se.
Jenže tím vyplavala pravda na povrch. Kde bylo to mladické nadšení z nezřízené konzumace, ta lehkost bytí se sklenicí v ruce? Zbyla jen rutina a ranní kocovina...
Tak jsem se rozhodl opustit temné špelunky a pozdvihnout ducha i tělo výletem do hor. S Vlastíkem jsme o tom uvažovali už dříve, takže zbývalo jen dořešit kam. Můj návrh Oravských Beskyd byl příliš odvážný a Vlastík projevoval obavy z náročnosti takové akce. Pročež jsme zvolili Malé Karpaty, pohoří to blízké a nevysoké.

Celá cesta začala tradičně v neděli ráno na brněnském Hlavním nádraží. Odebral jsem se zakoupit lístek do Kútů, zatímco Vlastík vymýšlel dábelskou kombinaci lístku z automatu do Břeclavi s tím, že na břeclavském nádraží přikoupí zbytek. Nasedl do vlaku a triumfálně pravil, že v Břeclavi bude na zakoupení lístku půl hodiny. Jenže jak si vláček stále hověl u nástupiště a nabíral zpoždění, Vlastíkova tvář se počala chmuřit. Celou cestu se pak věnoval sledování hodinek a výpočtům, kolik bude mít času. V Břeclavi prohlásil: "Tři minuty" a vysprintoval z vagonu. Přiřítil se včas, ale jakmile zjistil, že ho po celé akci vyšla cesta dráž než mě, zachmuřil se úplně nejvíc.
Všechny zachmuřence ovšem potěší Kúty, kde mají v nádražní hospodě pivo za 12 Sk. Přepočítali jsem to na koruny a rozveselilo nás to převelice (8 Kč, silná jest naše měna, ohoho). Z hospody jsme přestoupili na motorák a ten nás odvezl do Bukové. Tam začínalo samotné putování.
Vyrazili jsme po červené, po takzvané štefánikově magistrále vedoucí po vrcholcích Malých Karpat až do Bratislavy. Ze začátku se jde chatovou oblastí a cesta není moc zajímavá. Teda až na velký lom u silnice, před kterým stojí fantastický starý rezavý těžební stroj. Hrozně mě připomínal chobotnici, a tak jsem radši dával pozor, aby na mě nevypustil barvu, když jsem ho okukoval a fotil. Určitě si ho prohlédněte, když půjdete kolem a klidně ho můžete i pohladit.
Za lomem už je to zajímavější. Stoupáme k Havraní skále, ze které je krásný výhled na jadernou elektrárnu Jaslovské Bohunice a přilehlé vísky. Zespoda k nám po skále šplhají odvážní skálochodci, chvíli kolem nás pobíhají a poté zase zmizí po skalní stěně. Nám se dělá mdlo, jen se dolů ze skály podíváme, natož abychom po ní lezli a radši rychle pokračujeme na Záruby (768 m), nejvyšší vrchol Malých Karpat. Tento, stejně jako ostatní vrcholy, je skalnatý, divoce rozeklaný a hustě zarostlý. Hustě zarostlý samými bodavými a žahavými odpornostmi jako jsou kopřivy a bodláky. Ty nás šlehají zatímco nejistě skáčeme po kamenech. V tom vedru samozřejmě nemáme dlouhé kalhoty, kdo by si bral do takového počasí, že.
Těsně před Zárubami ještě potkáváme dvě pěkné mladé jeptišky a než se z toho vzpamatujeme, jsme nahoře. Dokonce tu mají i vrcholovou knihu, takže naškrábeme tradiční rádoby vtipný blábol, chvilku se pokocháme a jdeme za vidinou piva. Cestou nás vyslýchají kolemjdoucí turisté jak je co daleko a jakou cestou, půjčujeme nůž a my se dmeme pýchou. Určitě poznali, jací jsme drsní a neohrožení horalové! A my neohroženě jdeme a jdeme, až dojdeme do kempu u přehrady Buková, kde mají pivo a velikou klobásu. Piva si dáváme dokud nezavřou a tábořiště tak hledáme příjemně opojeni. Já si vesele šplouchám se zbytkem piva kelímku, ze kterého se tím stává ultravětrák a Vlastík recenzuje jednotlivá spací místa. Nakonec volíme pole, přes Vlastíkovy obavy, že ho ráno neurvale probudí rozzuření rolníci.

Další den pokračujeme po magistrále směrem na Vápennou (748 m). Cesta je dlouho pohodlná, stoupá pouze pozvolně a vypadá to, že bychom mohli urazit pěkný kus. Jenže Vlastík si jaksi rozedřel nohu a cupitá jako japonská školačka. Tím se nám mění plány, protože s takovou do Blavy určitě nedojdeme. Rozhodujeme, zda skončit už dnes nebo to ještě zkusit a doplazit se k sedlu Pod Babou na pivo, usnadnil hřeben Vápenné, který je ještě zarostlejší a skalnatější než zárubecký (zárubácký?). Kilometr hřebenovky jdeme snad hodinu, já nadávám celou dobu kopřivám a Vlastík se za mou pohybuje již značně podivně.
Unaveni a popáleni scházíme radši dolů do vidieku na autobus. Vesnicí se spíš toporně potácíme než jdeme, asfalt nám na nohy nedělá vůbec dobře. Přece jenom při psaní dipomek jsme toho moc nenachodili...Naštěstí dřív než stačíme prohlédnout jízdní řád přijíždí autobus a vysvobozuje nás a pekelnou rychlostí odváží do Malacek na nádraží. Cestu uzavírá návrat do kútovské nádražní hospůdky, tam je přece jen nejlíp.

Poznámky
- i když jsou vrcholky nevysoké (kolem 750 m), okolní krajina je asi dvěstě metrů, takže výhledy jsou krásné a okolní vesničky jsou jako na dlani
- nesnáším kopřivy
- mapa se docela hodí, protože rozcestníky budto vůbec nejsou, nebo je z nich jedna šipka, zarostlá do stromu a zrezavělá
- tudy se můžete vrátit na hlavní stránku