Vse zacalo nevinne. Jednoho chladného úterý zazvonila posta a predala mi email matoucího znení:
Dear Peter,
please be aware of the fact, that I still miss your abstract for your
contribution next monday (20.1.03)
Best regards,
--
Tina Aust-Branis tina.branis@univie.ac.at
Institut fuer Materialphysik
and Center for
Computational Materials Science
Universitaet Wien tel: +43-1-4277 51401
Sensengasse 8/12 fax: 9514
1090 Wien
To me ponekud prekvapilo, nemel jsem pocit, ze bych se nekam aktivne hlásil a zádal o seminár. Naopak, takovýmto úrazum jsem se prece
chtel dusledne vyvarovat systematickým predvádením neschopnosti a lenosti, pracovne nazývaným "mrtvý brouk". Ptám se séfa, co je
to za habad'uru
a ten po chvilce priznává "Oh, I forgot...".
Ale prý to vubec nevadí, urcite zvladnu, tvrdí. Co ted, rychle se mu schovávám za monitor, ale nepomáhá to, protoze me dává nejakou knihu a
staré folie, z nich to prý snadno pripravím. To asi.
Díky nepopsatelnému pracovnímu nasazení se mi podarilo v pondelí shromazdit nekolik nesourodých slajdu a
deset minut pred prednáskou je i vytisknout. Dávám si malého panáka na kuráz, kdyz mi najednou dochází, ze jsem si vubec nerozmyslel,
co budu ríkat.
Radsi si dávám jeste jednoho, vetsího, a vyrázím na prednásku.
Do místnosti pricházím s celem hrde vztyceným. Ale ouha, lidí prislo az nepríjemne mnoho. "Jeste není pozde vyhlásit pozární poplach"
horecne premítám a hledám kanystr s benzínem. Neúspesne. Nez stacím vyrazit pojistky, ozve pozvání k prednásce. Uz není úniku, beru
slajdy a potácím se k tabuli. Zdravím prítomné a krátce zápasím s meotarem. Mé marné pokusy uvést jej do provozu prítomné zjevne baví,
ale po chvíli zurivého lomcování z prístroje vylézá paprsek svetla. Zacínám ponekud nesouvisle mluvit a matu prítomné tím, ze jim vse
ukazuju prstem primo na slajdech. Tím se me darí ukazované veci krásne zakrývat, takze se odnekud po chvíli vynoruje ukazovátko. Zkusene
setrím cas tím, ze slajdy na meotar pokládám zásadne naopak a pak je slozite natácím do správné polohy. Obcas s nimi po promítaci jezdím,
címz zvysuji dynamicnost prednásky.
Bohuzel po peti minutách me dochází slova. Mluvím ale neustále, jen si nejsem jistý, jestli vety dávají nejaký smysl. Snad ano,
mladí studenti vepredu se usmívají, jen starsi profesori se trochu mrací. Mrzouti. Snazím se je více vtáhnout do deje, plamenne prednasim a
máchám kolem sebe ukazovátkem tak vásnive, az se mi podarí vyrazit ze zdi cihlu.
Muj rozlet ale zastavuje Achillova pata celé prednásky -
výsledky. Této cásti jsem se obával a pohled do místnosti mé obavy potvrzuje. Mladsím ucastníkum se vzdouvají tváre od zadrzovaného
smíchu, nekterí utíkají a za dvermi se ozývá sílený rehot. Vetsina profesoru tise brecí, jen séf sekce zarývá zurive ruce do stolu a
tvárí se jako buh války Mars. Kdyz
si náhle vzpomene na stipendium, které me odsouhlasil, rozdrtí desku stolu mezi prsty. Konecne se dostávám k casti Záver, která vsemu
nasazuje korunu. Studenti ricí tak, ze uz me není slyset, starický belovlasý profesor se pruhledne vymlouvá "Rodí mi zena" a vyskakuje
z okna. Kdyz vidím, ze séf nabíjí kulomet, vím, ze je cas po anglicku se vytratit. Skácu do umyvadla a mizím sifonem.
Domu jdu v klidu kanálem a pískám si veselou melodii. Cesta rychle ubíhá, za chvíli jsem doma, vyspím se a zítra se rozmyslím, jak se
zbavit tech krys.