Všechno začalo na jedné zahrádce. Seděli jsme, jarní slunce se už smálo za kopcem když Veronika řekla:
"Já bych chtěla v létě do Rumunska"
Zatvářil jsem se jako zkušený horal, podíval se do piva a pravil:"Já bych klidně jel..."
Bára zavýskla, že ona taky. Děvčata zahořela nadšením a já se dál celé záležitosti nevěnoval, věda, že radost jim vydrží do té doby, než si uvědomí, na čem se vlastně dohodla.
Ale časem lidí dokonce přibylo, takže jsme získali potřebné finance (celkové náklady byly asi 1500 Kč na osobu) pokosením luk v CHKO Stropnicko a mohli směle vyrazit směrem na

Rumunsko

- putování poetickým Maramurešem s partou potrhlíků -


PONDĚLÍ 23, ÚTERÝ 24 ČERVENEC 2001 Příprava, zejména dohady kam pojedeme. Verča má mapu pohoří Pietra Craliui, a tak chce jet tam, my ostatní mapy nemáme a chceme jinam. Alespoň jsme domluvili, že pojedeme stopem po dvojicích a sejdeme se na hranicích.
Nakonec vybíráme Maramureš, pohoří u hranic s Ukrajinou. Verča si ho z nějakého záhadného důvodu zatrhla v Karpatských hrách.
STŘEDA 25 Slavnostní odjezd. Zadíráme společně hned v Brně - slušného místa ku stopu není a z dálníce nás vyhání Policie ČR. Když jim prcháme vysokou travou, řvou nám z amplionu sazby pokut. Radši jdeme přemlouvat řidiče na benzinku a jde to docela snadno, bohužel pouze do Břeclavy. Později se na nás (mě a Verču) usměje štěstí, takže večer nám zpestřuje prohlídka noční Budapešti. Pojídáme nezbytné řízky poblíž paláců zářících nad Dunajem, drkotáme metrem připomínajícím historické tramvaje a dumáme nad noclehem. Nakonec usínáme mezi továrnou a starou železnicí kdesi za konečnou stanicí autobusu č. 25. Jak se dozvídáme z pozdějšího vyprávění, ostatní se mezitím potkávají na silnici u Zvolena.
ČTVRTEK 26 Pohodový stop z Budapešti na hranice. Dostaváme zmrzlinu, prohlížíme zasněný Debrecen a kolem čtvrté dojíždíme k celnici. Sraz se zbytkem (Kája, Eva, Božka, Honza, Víťa, Hossy) je domluven půl kilometru před celnicí, což v reálu představuje nelákavý podmáčený sad. Na místě nikdo není, budeme strašně dobří stopaři.
Jdeme zpátky na celnici a čekáme. A čekáme. Marně se snažíme strávit čas hodnotně, po chvíli vypuká bitka. Celník nás vyhání právě když mám Verču přehozenou přes rameno a jdu ji nacpat do kontejneru.
Ani do večera se nikdo neobjevuje, to už je trochu podezřelé. Tak skvělí stopaři snad být nemůžeme?! Takhle to tam vypadá, když ráno vykouknete ze stanu
PÁTEK 27 Překvapení. Skutečně jsme se sešli. Honza s Evou poněkud překvapili, když dorazili z rumunské strany, Božka a HoSSy přijeli už včera večer, ale naivně spali v sadu, přesně jak bylo domluveno. Hlupáci.
Kája s Víťou přijíždí v poledne jako poslední, cestou bohužel podivně přišli o půlku svých peněz. Ale moc se jim o tom mluvit nechce.
Za hranicemi sedáme na místí autobus a jedeme do Satu Mare, kde splachujeme v hospodě prach z cesty. S Honzou se snažím naučit pár rumunských výrazů ze slovníčků stažených z netu. Ty se po celou dobu velice hodí, společně s HoSSyho ruštinou. Lidé jsou mnohem milejší, když vidí naši lopotnou snahu mluvit po jejich.
Do Baia Mare přijíždíme vlakem až za noci a nevíme, kam jít spát. Podle mapy je za městem přehrada, snad půjde přespat tam. Jdeme za taxíkářem s největším autem a jak zaseklá deska opakujeme: "Dum, dum", což by měla být rumunsky přehrada. Tváří se chápavě a dokonce se mu daří nacpat nás všechny do svého podivného vozítka. Pravda, ti, co jeli v zavazadlovém prostoru zavalení batohy si příliš pohodlí neužili, ale alespoň neviděli, jak mizíme ve tmě neznámých končin. Přehrada se dlouho neobjevuje, stíháme vytvořit množství teorií týkajících se naší bodoucnosti. Většina končí smrtí a zkázou, rozvratem a utrpením...Cesta ale dopadá nečekaně dobře, nočním koupáním ve studené přehradě a spánkem v polorozpadlé nechutné chatce.
SOBOTA 28 Vyrážíme do hor. Původní plán cesty padá již po několika málo kilometrech, řídíme se radši dle rad kolemjdoucího pasáčka, protože má černobílá mapa 1:270000 stažená z netu je opravdu symbolická a v celém pohoří není turistické značky. A kdo by to čekal, za chvíli dereme se bestiálním svahem a cestu vidíme na protější straně údolí...
Sklonek dne přináší první večeři nad ohněm, první souboje u ešusu i první pořádné výhledy do kraje, i první vybarvený západ slunce.
NEDĚLE, PONDĚLÍ 30 Žádní turisté, jen bačové a pasáci, hmm pasáčci. A pohraničníci, naštěstí rumunští. Ptáme se jich na cestu, chvíli šermují rukama a cosivysvětlují, ale patrně se jim v našich tvářích nepodařilo najít nějaké známky inteligence či porozumnění, tak máme na několik hodin akční doprovod se samopaly. Jsou docela milí a bez nich bychom cestu hledali opravdu těžko.
ÚTERÝ 31 Odpočinkový den v opuštěném údolí. Stavíme hráz, rácháme se, blbneme. Když už hrozí návrat do kopců, hravá Eva začerňuje nejbližší oběť popelem z ohniště a strhává pravou popelovou bitvu.
Zpátky do kopců nakonec stoupáme až navečer. Kráva útočí a já bleskově sestavuji
plán protiútoku
STŘEDA 1 Od bači kupujeme veliký ovčí sýr, který nás bude doprovázet až do konce výletu. Zdoláváme nejvyšší horu Maramureše Farcau (1960 m) a koupeme se v jezeře smrti. Je několik set metrů hluboké a mnoho lidí se v něm utopilo. Jenže to se máme dozvědět až dole ve vesnici, podle dramatičnosti vypravění místních skrývá jezírko minimálně obrovskou elektrickou radioaktivní lochnesku. Odhání nás mraky, okoušíme chůzi v bouřce za čvachtání v botách.
Večer táboříme poblíž salaše a děti nám nosí všeliké komodity jako mléko, smetanu, fazole, za se jim dostane pouhých pár bonbónů.
ČTVRTEK 2 Ráno na nás útočí hejno krav, jedna z nich zle dotírá na mě a Verču. Vyskakujeme ze spacáků, zlotřilý tur se pouští do mé karimatky. Statečně ho odháním klacíkem, ale stále se vrací. Karimáma bude nějaká kravská ambrózie, jinak to nelze vysvětlit.
Po útoku vycházíme do vesničky Repedea. Sestup jsem si jako správný drsňák zpestřil cestou korytem potoka. Bylo to nejen delší, ale i neschůdné, takže jsem již po chvíli klouzání po kamenech, švihání větví, jehličí za krkem a pádů do potoka poznal, jak úzká je hranice mezi drsňákem a blbem.
Repedea se tvářila nezáludně, jen na nás všichni civěli a děti volali "Turisty, turisty", ale události nabíraly rychle spád. První hospoda a piva s jedinou partou Čechů, kterou jsme potkali. Další hospa a dvě piva s místíma. Konečně se na naléhání děvčat vydáváme na cestu a hle. Točený pivo. Nelze odolat, ani zůstat u jednoho... Já, Hossi a Honza jsme již notně posíleni, ale přesto vyrážíme do hor. Jenže potkáváme svatební průvod a po chvíli jdeme přímo uprostřed kousek za nevěstou, jsa hodně obdarováváni místní pálenkou. A konec? Honza to poněkud nezvládl, naštěstí se ho zželela jedna ukrajinka. V noci u ní spíme na seníku, Honza společensky velice unaven v pokoji. Hossy ještě odešel na veselici v místním kulturním domě, spořádal několik chodů jídla i vodky a zahrál svatebčanům na harmoniku. Ukrajinská svatba
PATEK 3 Honza s Hossym nejsou schopni jakéhokoli rychlejší pohybu, a tak ležíme ve vesnici u říčky, kterou sjíždějí místní děti na pneumatikách. Odpoledne nás dva asi desetiletí kluci zvou na projížďku. Jdu s Honzou a chlapci nás asi považují za fajnšmejkry, zcela pomíjejíce naše nejisté úsměvy. Zavrhují obyčejnou trasu a vedou nás do peřejí výše po proudu. Kupují nám ještě zmrzlinu se sodovkou a pak se připojuje místní děva v upnutých šatech. Samotná jízda je fantastická, neustále se všichni smějeme, křičíme, padáme z pneumatiky a řeka nás vláčí po kamenech. Dojedeme, držíme se za naražená místa a přitom se stále smějeme. Souznění.
SOBOTA 4 Krutý den. Na hřeben nevede žádná cesta, takže stoupáme zmateně prudkým svahem, nahoře se objevuje únava, je vedro a dochází voda. Žízniví se dereme dlouhou dobu klečí a zastavujeme až u záchranného malinkého potůčku. Koupeme se v Evině tůňce o rozměrech 10x10cm.
Následuje smutný rozchod. Zůstávají jen nejsilnější ( já s Verčou ) a ochablý zbytek jde po hřebeni na vlak. Povinnosti volají...
My dobýváme Pietrosul (1850m) a sestupujeme drasticky svahem do ůdolí. Jdeme naslepo lesem a vypadá to dost divoce a neprostupně. Takhle bychom mohli jít do údolí týden, a tak doufám, že najdeme dřevařskou cestu, kterou jsem viděl z vrcholu. Nakonec nás opravdu zachraňuje a k večeru po ní přicházíme do údolíčka s říčkou a stylovou dřevařskou úzkokolejkou. Podle průvodce z roku 1984 má být v provozu...
U domku se ptáme, kdy pojede zítra vlak a po chvíli dohadování získáváme chutnou večeři o dvou chodech, neustálý přísun domácí slivovice a nocleh. Naši hostitelé jsou velmi milí a dlouho do noci si povídáme.
NEDĚLE 5 Vlak jede mezi devátou a desátou, a tak dostáváme ještě bohatou snídani a další slivovice. Trošku se obáváme, jestli to nebudou chtít zaplatit, jenomže oni se nám ještě snaží vnutit peníze na cestu, ať si koupíme ve městě pivo...Skoro tomu nemůžeme uvěřit.
Fotíme se s nimi a přijíždí vlak. Tedy vlak, drezína ze staré nákladní Fordky s Rumuny a několika německými turisty na korbě. Místo žádosti po lístku dostáváme panáka slivovice, to snad už není možný. Pak už se jede, auto sebou kymácí na křivých kolejích, vítr fouká do vlasů, rumuni popíjejí slivovici a němci se nevěřícně rozhlížejí. Opravdu zážitek.
Po skvělé jízdě se loučíme a jdeme dál údolím směrem na místní dominantu Toroinagu (1940m). Cestou se koupeme pod splavem a pak už znaveně stoupáme. Je to náročné, cesta je rozbitá a tak jdeme potokem, a nevím, jak se vyhneme smrtící kleči. Naviguje nás stará babička a bača, dereme se lesem a šplháme po kamenech, ale nakonec stíháme i západ slunce na vrcholu. Změny přicházejí shora
PONDĚLÍ 6 Stan jsem vůbec stavět nechtěl, ale Verča mě přemluvila, že prý je zima. V noci pak přišla děsivá bouřka, stan se prohýbal jako luk, takže jsem ho musel přidržovat, ale naštěstí vydržel. Alespoň jsem zjistil, co byly ty zvláštní záblesky na obloze večer, nad kterými jsem dlouho dumal.
Ráno nám kolem stanu prochází stádo ovcí a straší nás psi pobíhající kolem stanu.
Pak už následuje návrat do civilizace. No civilizace. Přijeli jsme důlním nákláďákem, vykoukli a jaká krása. Odpadky v potoce, odpadky na střeše, rozpadlé plechové chatrče, vybydlené paneláky a kostelík jako z pohádky. Z pohádky O chytré horákyni, opravený neopravený. Radši rychle unikáme.
Vlakem přijíždíme v noci do nádherného univerzitní město Cluje, které by si s žádným evropským městem nezadalo. Procházíme půlnočními ulicemi a čekáme na vlak do Oradey. V něm nás chytá paranoia, osnujeme plány proti zlodějům. I když je kupé prázdné, jeden bude vždy hlídat a druhý spát...Když se za tři hodiny s ránem probouzím, Verča spí jako špalek a kupé je plné lidí. Ani jeden z nás neví, kdy a jak přisedli...
ÚTERÝ 7 Stop začínáme na hranicích s Maďarskem za Oradeou. Za dvě a půl hodiny nás nikdo nebere, přicházejí další stopaři a vypadá to beznadějně. Jdeme radši 10 km na vlak a pojíždíme aspoň o jednu zastávku, na kterou nám ještě stačí forinty. Ještě hodinu čekáme, pak už přichází vysvobození a celkem příjemná cesta do Budapešti. Tam se už stmívá a na další stop to nevypadá, co teď, snad ne zase autobus č. 25? Pomáhá nám mladší pár, kterého se Verča ptá na autobus do centra. Po kratším rozhovoru nabízí ubytování a my rádi souhlasíme. Byt je malý, ale dům má krásnou střechu s výhledem na Budapešť, kde v klidu usínáme.
STŘEDA 8 Posnídáme s hostiteli a spěcháme na dálnici. Stopa chytneme až do Vídně, kde okusíme jen úděsné čekání na výpadovce na Brno. Spousta prázdných aut a nikdo nebere. Zvláštní, později během své vídeňské stáže, jsem na onom konci Bruenerstrasse nikdy nečekal déle než čtyřicet minut. Bere nás až veselý český pár a jedeme do rodného Brna.