"Ty vole, to je paráda" huláká Zdeněk. Tváře zčervenalé nadšením a třemi dvanáctistupňovými Tatrany, ráno zdolanými, stojí na mostě, před sebou prielom Hornádu, brány do Slovenského Ráje. Voda burácí a my se tetelíme očekáváním. Jdeme na první čundr. Opouštíme civilizaci, teplé postele, útulné hospůdky i vydatné obědy a mizíme po červené značce v divočině, říši divokých šelem a netušených nebezpečenstev.

Mizíme už několik hodin a velká dobrodružství se zatím nedostavují. I reci naší síly musí řešit všednější obtíže - zelená je ukrutně daleko. Kroky, zpočátku lehké jako tanec víly, postupně ztěžkly a výprava se místo obdivu přehlubokého kaňonu, jeho stěn končících v nebi, věnuje nadávkám na tíhu nákladu. Já, popruhy batohu zaryté hluboko do ramen, přemýšlím, zda i příště nechám maminku pomáhat mi s balením. Rady jako "Hlavně si vem HODNĚ teplého oblečení, ať se nenastudíš, náhradní prádlo, když zmoknete a nějaký do zásoby, nemůžeš přece chodit špinavej jak šupák a jídlo, toho určitě víc, prosím tě, podívej se na sebe, jak seš hubenej" mi teď sedí na zádech a snaží se mě slisovat. Není se co divit, vždyť mám všechny potraviny v konzervách, kruci, úplný pochodující železářství. Takhle a podobně si medituju, když přichází překvapení. Další cesta má podobu plošinek zavěšených na skále za řetězy, to dobře znám, jen na ně člověk vstoupí, přihrne se vichřice a začne se nimi děsivě házet a kymácet, děs, běs, horror, hrdina se sotva drží, klopýtá zoufale na konec, uff, pevná zem, oddechne si, vzhlédne a baf, hledí přímo do tváře gigantické krvelačné příšery. Tohle tedy ne, vzpírám se, přesto jsem, jakožto nejštíhlejší a nejpohlednější, druhy vybrán za pokusného králíka. Marně hledám výmluvu, levitující cestě nevěřím i bez vichřic a oblud, jistě byla zrobena opilým slovenským bačou jako past na turisty. Ted' sedí tamhle za stromem, srká borovičku a posupně se chechtá mým nejistým krokům. Překonávám první část, aniž bych se zřítil s nervydrásajícím jekotem do hlubin a trochu si oddechnu. Ale stačí pohled pod nohy na bouřící řeku a dělá se mi opět mdlo. Následuje obvzláště zapeklitý úsek, batoh mě usilovně stahuje dolů, lahváče rozrušeně cinkají, tep se zrychluje, tlak zvedá, vítr bouří, veverka na strom žere oříšek a najednou stojím zpátky na hlíně. Olé, první Eliminátor, jak jsme celý instrument posléze nazvali, je zdolán. Potkáme ještě mnohé, leč ty již zdoláváme s poklidem starých kozáků.

Navečer nás dohání deštík, nemajíce stanu ukládáme se na verandě kolemstojící chatky. Zdeněk otevírá první konzervu vepřového ve vlastní šťávě. Má jich s sebou mnoho. Během příprav jsem mu líčil, jaká tuze dobrá věc to je, chutná studené, natož na ohýnku zehřáté, to si člověk lahodí a libuje, s půlkilem masa v žaludku spokojeně chrochtá. Zdeněk si vzal má slova k srdci a do batohu přibalil půlkilových konzerv rovnou pět. Teď sedí a krmí se, dlouhý čas tomu věnuje, ono sníst půl kil masa není jen tak. S Vlastíkem uleháváme a Zdeněk stále sedí u konzervy. Musí ji sníst studenou, představu večerní vatry odplavil vytrvalý déšť, ovšem nadšení to Zdenovi neubralo, jí a vykřikuje "Joo, bravčové vo vlastnej tiave". Hlavně, že mu chutná.

Dávno už je tma, ostatní spí a já dopíjím lahváče. V mém spacáku, tenkém dekovém, s kytičkama, po tatínkovi je poněkud zima, dlouho si místo spánku mohu připomínat události posledních dní. Jak celý víkend nemilosrdně pršelo a já šel v neděli večer na sraz přesvědčit se, že oba kamarádi kvůli nepříznivému počasí vzdali a já můžu zpátky domů. "Kdo mohl tušit, že budou uvažovat úplně stejně?!" přemítám, déšť bubnuje do našeho přístřešku. Zdeněk sice tvrdil, že fronta za pár dní přejde, ale mě to nijak neuklidňuje...

Snídám v sedě na mostě, kolem chodí tůristi a všichni mě uctivě zdraví. Až mě to zaráží. "Asi poznali dobrodruha a desperáta" těším se v duchu a k pecnu chleba v pravé ruce dál přikusuju ze kilové štangle salámu v levé. Přicházejí Vlastík se Zdeňkem a jdeme na Tomášovskou vyhlídku. Tam padá zásadní rozhodnutí - železná lahvová zásoba v noci padla, je třeba doplnit zásoby a promile v nedaleké vesničce. Když se vynoříme z lesů, čeká nás překvapení. Stojíme přímo před cikánskou osadou se vší parádou, polorozbořenými chýšemi, smradem, nepořádkem a vlnou dětí, která nás zavaluje. Mladší se snaží vymámit nějaký obnos nastavenou rukou, starší drží v pozadí, patrně chystají použít některou z účinnějších metod. Atmosféra houstne, dárky asi rozdáme, chtíc či nechtíc...V ruce držím igelitku se včera vyprázdněnými pivními lahvemi, některá dítka už po ní sápou, tak ji radši pouštím. Malý chlapeček ji šťastně chápe, usmívá se a ostatní se naň okamžitě vrhají. My nastalou melu využíváme a kvapným krokem mizíme, než nám některá z lahví přistane na hlavě.

Vo vidieku se notně posilňujume, ale ne natolik, aby byla šance, že zpáteční cestu osadou přežijeme. Radši měníme plán a pod Suchou Belou dorážíme značnou oklikou. Procházíme nevábný kemp a podél toku míříme k prameni Belé, známé to aktrakci Slovenského Ráje. Slůvko Suchá se ukazuje po mnohadenních deštích krutým výsměchem, skáču po kamenech jak potrhlý luční koník, zatímco zbytek výpravy jde rezignovaně přímo řečištěm. Když se znaveni zhroutíme u pramene, spouští se další déšť. Navíc se blíží soumrak, Vlastík na mapě nachází v okolí jedinou budovu, snad nás zachrání. Po chvíli ji vidíme na vlastní oči. Chata, dokonale zabezpečená proti vpádu vetřelců. Nezbývá než se uvelebit na "verandě", suchém pruhu betonu širokém asi třicet centimetrů. Začínají horečné přípravy na noc, Zdeněk se vztyčuje igelit jako jakousi komickou ochranu proti bočnímu dešti, já se snažím získat stříšku ucpáním děr v prkenném venkovním stole a Vlastík sedí na latríně. Budujeme usilovně, po chvíli máme zákopy připraveny a můžeme vydechnout. Slunce zapadá, pijem borovičku a Zdeněk pořádá druhou konzervu bravčového. Opět studenou, již se tolik neraduje.

Syti uleháme, neprší, asi jsme byli zbytečně vystrašení.

Ve dvě ráno mě budí hrom. Mírně mrholí, ale já si libuju, jak má travnatá střecha krásně drží. Jsem divoký muž, Robinzon! Pro zábavu počítám odstup hromu od blesku, pchá, padesát sekund, pohoda. Třicet, že by se bouřka blížila?! Dvacet, no snad nepůjde přímo přes nás...deset, pět, do prdele! Liják mě během chvilky smetl střechu do klína, utíkám s mokrým spacákem na verandu, kde se mlčky tísní Vlastík i Zdeněk. Choulíme se tam až do rána. Svítání počasí neumoudřilo, furt chčije. Hodiny sedíme na pár centimetrech suchého betonu, začínám z toho magořit. Jedinou naději skýtá turistická chata vzdálená patnáct kilometrů, navrhuju sebrat zbytek sil a vyrazit k ní, ovšem hoši odmítají. V zoufalství si půjčuju mapu a vymýšlím výlet po okolí. Sejdu Sokolí dolinou k vodopádu, dám se doprava a kolem Závojového vodopádu se vrátím. "Přijdu za pár hodin" sděluju zbabělcům, beru foťák a mizím v dešti. Ještě netuším, jaký zážitek mě čeká.

Přicházím k odbočce do Sokolí doliny a cedule mně vyhrožuje, že celá dolina jest zavřená. Ha, s tím na mě nechoďte, chvátám doň odhodlaně. Zamalované značky vedou spolehlivě, za chvíli jsem dole a rázuju podél potoka. Ten je, pravda, po deštích poněkud rozvodněný, místy zaplavuje cestu, masa vody temn hučí, byv tu sám, jeden by se skoro vrátil. Ovšem já, Neohrožený, maje vodu v botách dva dny, chrabře pokračuju dál přímo řečištěm, pěšina stejně nadobro zmizela pod hladinou. O kus dál se dolina zužuje, stametrové kamenné stěny mě svírají, vody mám nad kolena, modlím se, aby nepřišla plavecká vložka. Brodím se podél skály, když spatřím pokračování. Žebříky v úzké průrvě mezi skalami vedou kamsi dolů, valí se přes ně mohutné proudy vody, některé části jsou stržené. Kolem jen zlověstné skalní hradby, tudy cesta nepovede.

Náhradní plán zní vyšplhat svah a dojít k vodopádu na konci doliny z druhé strany. Vracím se ze soutěsky a lezu stěnou vzhůru. Svah je mírně zarostlý travou, ani nevypadá příliš nebezpečně, zadýchaně přemítám. Levou nohu do žlábku, pravou na drn, levou sem a...a řítím se dolů. Pád vůbec nejde brzdit, jen ryju hlínu prsty. Moc se mi to nelíbí, když najednou zastavuju. Pod nohama mám mladý stromek. Naštěstí, další záchytný bod je skála, čnící o sto metrů níž ze dna údolí.

Pořádně se vzpamatovávám až nahoře na kopci. Rozhoduju se pokračovat a vrátit dle původních záměrů přes Závojový vodopád. Pochoduju bystrým tempem a zanedlouho stojím přímo pod ním. Masa vody letí ze skály vysoko nad hlavou, ohlušující hukot a vetchý hliníkový žebříček, po kterém má cesta zjevně pokračovat. Znejistěn předchozím zážitkem stoupám opatrně podél vodopádu vzhůru. Proud padající vody je na dosah ruky, chtěl bych obdivovat jeho sílu, jenže prší, jsem úplně promočený a klepu se zimou. Co s vodopádem, rychle zpátky k chatce.

Přícházím, unavená, mokrá a hladová troska. Hoši stále sedí na proužku betonu. Asi se moc nezabavili, ale jsou v suchu a v klidu poobědvali. Ptám se Zdeňka, jestli zase vepřové, ale neodpovídá a tváří se dost kysele. Asi ano. Já zjišťuju, že už nemám suchého oblečení, maminka nepočítala se stoprocentní vlhkostí uvnitř batohu. Zbaven poslední naděje horuju pro změnu místa, v mapě nacházíme turistickou ubytovňu asi patnáct kilometrů odsud. Vlastík sice vykřikuje, že pochod v dešti odmítá a je ochoten probdít noc na latríně, ale výhružky ho přesvědčují. Sklesle balíme a symbolicky chráněni Zdeňkovým igelitem vyrážíme na pochod.

Cestu nemohu nijak popsat, nutno zažít. Souhra únavy, zimy, vlhka, nedostatku jídla a spánku m uvrhla do stavu zúženého vědomí, kdy v hlavě svítí jediná věc, budova ubytovni. Pamatuju si jen nekonečné klopýtání, klouzání na bahně, zaryté mlčení obou spolubojovníků. A okamžik, kdy jsem zahlédl rozcestník a s nadšením hledal, kdeže je chata, přesvědčen o našem vysvobození.

"Tur. ubytovňa 6 km" sadisticky zahlásala šipka a já se ponořil zpět do deprese. Zase bláto, potácivé kroky, déšť bubnující do igelitu, čvachtání vody v botách. A právě když jsem vybíral místo, na kterém bych mohl v klidu zhynout, lesy se rozevírají a na kraji louky stojí Ona. Vysoká, štíhlá a nebesky půvabná. Ubytovňa. Šmahem stanu u dveří, béřu za kliku a nic. Zamčeno. Jsem jako zrazen milenkou, srdce bije, mysl vzpírá se uvěřit, půda pod nohama praská a propadám do nekonečné jámy. Okolní stromy se vysmívají, v záchvatu hledám zvonek, klepadlo, beranidlo, dynamit. Schlíple sedám, čeká nás další noc na kousku suché dlažby. I oba holomci odevzdaně sundavají batožiny, v zoufalství nacházím nové síly a jdu prohlédnout zadní stranu budovy. A hle, vzadu se zvedají malé schůdky, vidím osvětlené dveře a rychle k nim popoběhnu. Sen se nerozplývá, vstupuju dovnitř. Klidně konverzující personál, překvapený vpádem podivné postavy strhaných rysů, se obrací mým směrem. V náhlém tichu je zvuk vody, která ze mě crčí, nesnesitelně pronikavý.
"Dobrý den, nemáte volný pokoj?" spěšně se táži.
"Pokoj nemáme" dí žena a já se kaboním
"Ale volnú izbu áno" culí se a zve nás dál. Poznenáhlu se ukazuje, že díky nechutnému počasí jsme jedinými hosty, máme celé patro s teplou srchou pro sebe. A guláš se šesti knedlíky a pivy k večeři. Jsme v ráji. Slovenském Ráji.

---

Další den zbývá dojít do Dedinek na autobus. Nemáme chleba, hladoví každý pojídáme poslední zásoby. Já i Vlastík máme zásobu sladkostí, užíváme se, jen Zdeňkova tvář se neustále křiví v děsivém šklebu. Jediné, čím může zakusovat čtvrtou konzervu vepřového, je paštika.

Peeta 13.1.2004

REAKCE:

Meno :
E-mail :
Web :
[pomoc]
cols=<?echo("$text_cols");?> tabindex="4">

= 0) { $i = $startpos1 + 1; if (is_integer($startpos2 = strpos($nahrada, "]", $startpos1)) && $startpos2 >= 0) { if (is_integer($endpos = strpos($nahrada, "[/$htmltag]", $startpos2)) && $endpos >= 0 && $endpos > $startpos2) { $length = strlen($htmltag) + 1; if (!$delete) { switch (strtolower($htmltag)) { case "link": $url = trim(substr($retazec, $startpos1 + $length, $startpos2 - $startpos1 - $length)); $retazec = substr_replace($retazec, "", $startpos1, $startpos2 - $startpos1 + 1); $endpos += 37 - ($startpos2 - $startpos1 - strlen($url) - 3); $retazec = substr_replace($retazec, "", $endpos, $length + 2); break; case "mail": $mail = trim(substr($retazec, $startpos1 + $length, $startpos2 - $startpos1 - $length)); $retazec = substr_replace($retazec, "", $startpos1, $startpos2 - $startpos1 + 1); $endpos += 44 - ($startpos2 - $startpos1 - strlen($mail) - 3); $retazec = substr_replace($retazec, "", $endpos, $length + 2); break; } } else { $retazec = substr_replace($retazec, "", $startpos1, $startpos2 - $startpos1 + 1); $endpos -= ($startpos2 - $startpos1 + 1); $retazec = substr_replace($retazec, "", $endpos, $length + 2); } } } $nahrada = strtolower($retazec); } } if (isset($mail)){ $mail = str_replace ("\n","
",$mail); $mail = strip_tags ($mail, "
"); } if (isset($meno)){ $meno = str_replace ("\n","
",$meno); $meno = strip_tags ($meno, "
"); } if (isset($web)){ $web = str_replace ("\n","
",$web); $web = strip_tags ($web, "
"); } if (isset($obsah)){ $obsah = str_replace ("\n","
",$obsah); $obsah = strip_tags ($obsah, "
"); for ($i = 1; $i < 61; ++$i) { $obsah = str_replace ("$tag[$i]","$nahrada[$i]" ,$obsah); } } pridaj_tag($obsah, "mail"); pridaj_tag($obsah, "link"); #kontrola $meno ci nie je admin @$pomoc_meno = @$meno; $admin_meno = strtoupper ($admin_meno); @$meno = trim (@$meno); @$meno = strtoupper ($meno); if ($admin_meno <> $meno) { @$meno = @$pomoc_meno; } #ak sa nezeda $web if (@$web == "http://") { $web = ""; } #vytvorenie noveho riadku $novy_riadok = "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "" . "

" . "Příspěvek od : " . (@$meno) . "

" . "E-mail : " . (@$mail) . "" . "

" . "Web : " . (@$web) . "" . "

" . "Datum : " . date("d.m.Y H:i") . "

" . (@$obsah) . "

" . "

---

" ; #zapis do suboru plus generovanie chyb if (@$mozes == "1") { $stare_riadky = join ('', file ('obsah.txt')); $chyba[0] = 0; if (ereg("^.+@.+\\..+$", @$mail)) { $kontrol_mail = 1; } if ((@$obsah == "") or (@$meno == "")) { if (@$obsah == ""){ $chyba[0] = 1; $chyba[1] = "- zadejte prosím obsah příspěvku"; } if (@$meno == "") { $chyba[0] = 1; $chyba[2] = "- zadejte prosím Vaše jméno"; } } else { if (@$mail != "") { if (@$kontrol_mail == 1) { if (@$meno == $admin_meno) { $chyba[0] = 1; $chyba[4] = "- nemáte povolenie používa toto meno"; } else { $subor = fopen ('obsah.txt', 'w'); fputs ($subor, $novy_riadok . chr(13) . chr(10) . $stare_riadky); fclose ($subor); } } else { $chyba[0] = 1; $chyba[3] = "- zadejte prosím korektní mail"; } } else { if (@$meno == $admin_meno) { $chyba[0] = 1; $chyba[4] = "- nemáte povolenie používa toto meno"; } else { $subor = fopen ('obsah.txt', 'w'); fputs ($subor, $novy_riadok . chr(13) . chr(10) . $stare_riadky); fclose ($subor); } } } } #vypis chyb if (@$chyba[0]) { echo ("

"); if (isset($chyba[1])){ echo ("$chyba[1] "); } if (isset($chyba[2])){ echo ("$chyba[2] "); } if (isset($chyba[3])){ echo ("$chyba[3] "); } if (isset($chyba[4])){ echo ("$chyba[4] "); } echo ("

"); echo ("- spä"); echo ("

"); } #vypis pomoci if (@$pomoc == 1){ echo ("

"); echo ("Pomoc: "); echo ("[link http://www.nieco.sk]odkaz[/link] "); echo ("  - zobrazí ako odkaz "); echo ("[mail nieco@nieco.sk]pošta[/mail] "); echo ("  - zobrazí ako pošta "); echo ("[img]http://nieco.sk/obrazok.jpg[/img] "); echo ("

"); } #konecny vypis zo suboru $subor = fopen ('obsah.txt', 'r'); $obsah = file ("obsah.txt"); $riadky = count($obsah); fclose ($subor); if (!isset($riadky)){ $riadky = 0; } if ($riadky > $pz){ if (!isset($riadok)){ $riadok = 0; } for ($i = $riadok; $i < ($riadok + $pz); ++$i){ if (isset($obsah[$i])){ echo ("$obsah[$i]"); } } echo ("

"); if (($riadky - $riadok) > $pz){ echo ("<< predchádzajúcich " . ($pz) . ""); } echo ("

"); if ($riadok > 0){ echo ("nasledujúcich " . ($pz) . " >>"); } echo ("

"); } else { for ($i = 0; $i < $riadky; ++$i){ echo ("$obsah[$i]"); } } echo (""); $od = $riadky - @$riadok - $pz + 1; $po = $riadky - @$riadok ; echo ("

"); echo ("Počet příspěvků: $riadky	"); if ($po < $pz){ echo ("Zobrazené: 1 - $po"); } else { echo ("Zobrazené: $od - $po"); } echo ("

"); if ($riadky > $pz) { $zbytok = $riadky % $pz; $r = $riadky - $zbytok; if ($r <> $pz) { if ($riadky % $pz == 0) { $r = $r - $pz; } } echo (""); echo ("

"); echo ("Běž na začátek	"); echo ("Běž na konec"); echo ("

"); } ?>

[login]