Budí se i ostatní a za chvíli se vzduchem nesou zprávy o zmrzlých botách, vařičích, stanech a
lidech. Nikomu se asi ze stanu nechce, ale jsme hoši otužilí a
po pár minutách, strávených obouváním, už venku podupáváme a drkotáme. Ranní program je jasný, rozmrznout,
vydobýt z ledu věci včera večer v něm zapomenuté, pak sebrat poslední síly a zbalit stan.
Trochu mě mate, že během těchto činností vůbec necítím nohy, ale nezbývá mi než doufat,
že se neděje nic špatného. Omrzliny třeba.
Stany padají a slunce vykouknuvší mezi mraky barví špičku Klaku do oranžova. Už je tepleji, slušných
mínus pět, tak dáváme sedlu Ricka sbohem a vydáváme se dále po hřebeni.
Po dvou kilometrech mě
konečně rozmrzají nohy a vše je najednou krásnější. Hle, romaticky zasněžené větve! A ta panensky bílá pokrývka
vůkol, nádhera zimy! Kdybych jenom, kurna, občas nezapadal až po kolena...
Cestou na Skalky potkáváme tábořící skupinku Madarů, šli stejnou cestou, přespali na sněhu, ale další postup
vzdávají. Nemají sněžnice, zapadají při každém kroku, což se jim nelíbí.
Naše družina, statečnější a vybavenější, pokračuje dále. Dnes nás čeká dlouhý pochod, chceme dojít k búdě vzdálené
mnoho hodin letního času, tak žádné zdržování, hup na Skalky, hop ze Skalek, chleba se salámem počká až do sedla Maríková,
pozvolné hřebeny pod bílou pokrývkou
slévají se v jeden. Vyčnívá jen strmý svah Hnilické Kýčery, prudký výstup je odměněn mlhou a vrcholovou knihou. Už čtrnáct
dnů tu nikdo nebyl.
Večer se blíží a studený vítr připomíná, jak daleko je k vysněné búdě. Přiliš daleko.
Zbývá jedině obyčejné sedlo, od
něhož nás také dělí pěkných pár kilometrů. Urputně razím cestu závějemi, zběsilé tempo udržím přes hodinu,
přesto nás během cesty dohání tma.
Nemaje baterky rychle ztrácím kontakt s vedoucí skupinou, místy i s cestou. Pozvolna se smiřuju
se smrtí umrznutím, stejně nikomu chybět nebudu, zkaženej život, tady na tom plácku bude nejlepší tu frašku zabalit,
hele rozcestník. Jsme v sedle.
Ranní rituály se neliší od včerejších, poučen předchozím dnem rychle vyrážím. Chci si zahřát
nohy, které se už hodinu tváří, že se za součást mého těla rozhodně nepovažují. Ukusuju první metry z táhlého
stoupání na Veterné a zanedlouho se opravdu citím tepleji. Jen levá noha mě stále ignoruje. Po půl hodině už se
mi to přestává líbit - je mi vedro, že sundávám bundu i mikinu, ale levačku vůbec necítím. Omrzliny se nezdají
být nejlepším suvenýrem z výletu, pročež zouvám botu a třu nohu rukama. V hodině dvanácté, trvá to dlouho než
procitne. Příliš utažená bota byla příčinou.
Než konečně staneme na Veterném, zapadáme několikrát hluboko do sněhu, lámu vypůjčenou běžkařskou hůlku,
zmate nás zmizelá cesta a zdeptá
silný vítr na závěrečném holém úseku. Přicházíme s Honzinem jako první a ani nečekáme na zbytek,
Veterné dostává svému jménu a fujavice nás žene pryč. Na zdejších otevřených kopcích se není kam schovat...
Setkáváme se až na Velké Lúce, všichni notně promrzlí. Můj návrh na fakultativní výlet do hospody pod
svahem je smeten, což se mi s ohledem na počínající déšt zrovna nezamlouvá. Vyrážíme směrem na Minčol, ale nepříznivé počasí
nás zahání k velké meteorologické stanici na severní straně vrcholu. Zvoníme a žádáme vykouknuvšího chlapíka o
chvilkový pobyt v předsínce.
Odchází pro povolení k šéfovi a za chvíli již sedíme v teplé jídelně. Osazenstvo
stanice se o nás fantasticky stará, dostáváme čaj s vínem, který vychutnáváme při hudbě, zajištěné
připájením obrovského reproduktoru ke malému rádiu zn. Tesla. Idylka má i stinnou stránku, v teple na nás taje všechen sníh
a boty i návleky vesele vlhnou.
Odcházíme až za hodinu, bohužel stále drobně prší a tak jdeme pouze chvilku.
Tábor rozbíjíme pod Minčolem a jsme rádi, že bude poslední. Stany jsou dost mokré, stejně jako mnohé oblečení.
Můj spacák je natolik provhlý, že se na něj Franta odmítá dívat, natož se ho dotknout. Však
je tahle noc hodně krušná...
Ráno musíme rozbít led na stěnách stanu, abychom mohli vůbec mohli vylézt. Ostatní už jsou vzhůru.
Pepa hlásí, že má nový
skialpiny, smějeme se, ovšem po spatření našich bot nás veselí přechází. Na stanici promokly a přes
noc zmrzly na kost. Obouvám se asi půl hodiny. Stále drobně poprchává, radši zrychleně balíme, zatímco
Pepa fascinovaně sleduje kupu sněhu na ohnuté špičce smrku nad svým
stanem a neustále medituje nad následky jejího případného pádu. Celou noc se nad ním hrůzostrašně kývala, jak to jen
mohl přežít...?
Rychle odcházíme, dřív než se Pepa začne pohřbívat. Větry Minčolské si nezadají se včerejšími a ženou nás dál a dál,
zastavujeme jen na skupinové foto u děla.
Pak hřeben končí a objevují se nížinné strasti. Místo v panenském sněhu děláme cápoty ve staré břečce, sněžení
plynule přechází v solidní a neustávající déšt. Cesta do Strečna ještě skrývá milé překvapení
v podobě nenápadných ledových ploch, na kterých se moje apartní pohorečky mění v sánky a svižným tempem odjíždějí kamsi
dolů. Bohužel i se mnou.
Smrtící svah před Strečnem zdolává každý dle svého, Honzin klopýtá po rozpačitě vykukující trávě na jeho okraji,
Víta si podoben buldozeru razí cestu vedlejším lesem a já, již značně potlučen, stoicky jedu přímo středem. Dole chvíli
čekáme na Frantu a Pepu, jdoucí v klidu a bezpečně po silnici, jak jim velí věk a zkušenosti. Neustávající déšt nás ale
nutí pokračovat, procházíme celé poměrně rozlehlé Strečno, až u nádraží nalézáme hospodu. Před ní opírám o plot svou
zlomenou hůlku, aby nás zbytek kolektivu našel a jdeme se dovnůtra věnovat suchu, teplu a pivu. Tajeme, pijeme, ale
chlapci stále nikde, až je to podezřelé. Víta vyráží na záchrannou výpravu a je úspěšný - holi někdo sebral a hoši
minuli hospůdku vábeni nádražím.
Cestu do Ziliny zpestřují zpěvaví fanoušci FC Martin, které naše ošlehané tváře ztišují jen na pár minut. Naštěstí,
protože jejich nápadité popěvky si broukáme ještě navečer v rychlíku na Brno...
Kam dále:
Hlavní stránka s dalšími zážitky z cest i cestiček
Stránky Franty, autora všech fotek.
Oplzlou kritiku můžete zvěčnit v
návštěvní knize, nebo přímo
na mém
mejlu.
