Kolmonožcův zápisník

Po dvou letech se k vám znovu dostává zápisník, tentokrát z Calgary v západní Kanadě pod Skalistými horami. Vzhledem k tomu, že označení "protinožcův" by již nebylo trefné (protože nohy stojícího člověka v Calgary a v Brně mají odchylku jen něco kolem 72 stupňů), rozhodl jsem se pro přesnější označení "kolmonožcův". Doufám, že Komonožcův zápisník naváže na dobrou tradici zápisníku Protinožcova.

1. část: Zážitky z letu a první setkání se Skalistými horami
2. část: University of Calgary, povídání o kanadských zvláštnostech, domech a lidech
3. část: Opět Skalisté hory a povídání o bobrech u řeky Bow
4. část: Jak se v Kanadě jezdí autem a na kole a o výletu k jezeru Louise

Zde je nově spousta fotek!
Oskenované negativy
Oskenované diáky

1. část - 18.5.2004

V Calgary jsem se ocitl opět díky Barrymu Sandersovi, který se sem před rokem ze Sydney odstěhoval i s rodinou. (Mimochodem původní anglické jméno Medvídka Pú, pod kterým bydlel v Lese, je rovněž Sanders, takže Barry má zjevně slavný původ.) Já jsem sem přiletěl v pondělí 3. května.

Let

Nejprve napíšu něco o cestě do Calgary. Jako při každém letu jsem byl fascinován tím, jakou sílu mají motory letadla, jak se desítky tun těžký stroj vznese do vzduchu, jak se potom řítí neuvěřitelnou rychlostí prostorem a jak  nakonec zase dosedne na dráhu a zabrzdí zpětným tahem turbín. A protože jsem letěl dosti složitě přes Miláno a Toronto, mohl jsem si toto všechno vychutnávat opakovaně. Nádherný byl pohled na zasněžené Alpy při cestě do Milána, na vrstvy oblaků pod námi i na optické jevy v okolí stínu letadla na mracích. Při cestě do Toronta se opakovala situace jako cestou do Sydney před třemi lety - seděl jsem u okénka, které tam nebylo. Zato let Toronto - Calgary se vydařil. Bylo jasno a vidět celou dobu na zem. Po startu z Toronta jsme letěli nad dvěma Velkými jezery, Húrónským a Hořejším a zdálky jsme zahlédli Mackinaw bridge, slavný most mezi USA a Kanadou oddělující jezera Michigan a Huron. Při  přeletu nad jezery jsem pozoroval odraz slunce od hladiny, který byl velice zvláštní: od některých částí vodní plochy se sluníčko odráželo jako od zrcadla, ale od jiných tak, jakoby byly úplně matné. Nejprve se mi zdálo, že by jezera mohla být zamrzlá, ale tato hypotéza byla mylná. Spíše za to mohly vlny, které byly jen v určitých částech jezer. Podobný jev jsem mnohokrát pozoroval na přehradě nebo na nějakém rybníku - přestože vlny běží, na některá místa se jakoby nemohou dostat.

Pak už začala souš, která byla značně jednotvárná a bez lesů. Kam oko dohlédlo, na všechny strany se táhla pravoúhlá síť silnic, silniček a cest ohraničujících jednotlivá pole a pastviny. Jen tu a tam se ukázala skupina domů či menší městečko. Mohl jsem velmi přesně sledovat kurz letadla, který byl západoseverozápadní, protože zmíněná síť cest probíhá ve směrech zemských poledníků a rovnoběžek.

Najednou jsem ale spatřil něco úchvatného. Byla to řeka, která se zařezávala hluboko do rovinaté krajiny, se spoustou přítoků, které měly další přítoky atd., prostě dokonalý fraktál. Bylo to skutečně nádherné. Je možné, že podobnou strukturu by z letadla mělo více řek, protože některé družicové snímky vypadají také podobně fraktálně. Nakonec jsme po více než čtyřech hodinách letu (ano, Kanada je velká země) přistáli v Calgary. Město se mi ze vzduchu nejevilo nijak úchvatné, ale později jsem si mínění o něm poopravil.

Počasí mě uvítalo velice pěkné, bylo teplo kolem dvaceti stupňů. Bydlím u milých lidí, Larryho a Lyndy, kteří mají dva malé kluky a krásného zlatého retrívra. Řekli mi, že může klidně ještě sněžit. Nejprve se mi to zdálo přehnané, ale už o dva dny později se jejich předpověď splnila. Přes noc napadlo asi 5 cm sněhu a najednou bylo všude bílo. Denní teplota klesla z dvaceti stupňů na nulu, brr. Ale po dvou dnech byl sníh už všechen pryč a bylo kolem 25 stupňů. A protože to byla zrovna sobota, využil jsem ji k prozkoumání místního kopce zvaného Nose Hill. I v kraťasech mi bylo vedro a ultrafialové paprsky mi pěkně připálily úsměv. Ale o den později zase sněžilo. A úplně nejlepší to bylo další týden. To padal sníh dva dny a nakonec ho bylo asi 15 cm. Pak ale během jednoho dne skoro všechen roztál. Prý tady může sněžit úplně kdykoli v roce, i v červenci. Tak se těším. Zima zde taky umí být krutá, letos v lednu měli i -40 stupňů. A změna teploty o 30 stupňů není žádnou výjimkou.

Skalisté hory

Největší atrakcí v okolí Calgary jsou nepochybně Skalisté hory, část Kordiller, které se táhnou od Aljašky až po Mexiko. V neděli jsem se tam vypravil s Kanaďanem Brettem a Indem Prashantem. Brett měl auto, bez kterého není snadné se tam dostat. Vyrazili jsme kolem půl desáté a za necelou hodinu jsme se přiblížili k horám natolik, že jsme mohli obdivovat jejich zasněžené vrcholky a strmé štíty. A pak už jsme po silnici č. 40 vjeli přímo mezi velikány, z nichž nemálo dosahuje výšky přes 3000 metrů. Pohled na ně byl vskutku úchvatný. Hned vedle silnice, která vedla hlubokým plochým údolím, se zvedaly strmé stráně porostlé hustým jehličnatým lesem, které přecházely v travnaté svahy a nakonec ve vápencové skály. Vzdálenější kopce byly nahoře celé zasněžené a oslnivě bílé. Tato podívaná ve mně zanechala hluboký dojem a navíc jsme se jí mohl kochat celý den. Přijeli jsme k jezerům Kananaskis, kde jsme nechali auto a vyrazili na túru. Vyhlédli jsme si kopec kolem 2400 metrů vysoký, což ovšem nebyla žádná kóta vzhledem k tomu, že jsme vycházeli z 1700 m. Cesta vedla kousek kolem jezera a pak začala šplhat smrkovo - jedlovým lesem prudce vzhůru. Po chvíli jsme překročili potok a šli nad jeho krásným a úzkým údolím po jakémsi hřebínku. Pak jsme si odpočinuli na vyhlídce ve výšce asi 1950 m a obdivovali kroužící káně (nebo to snad byl orel?) ve výšce nad námi i nádherná jezera a odraz hor v nich. Jedno z nich bylo téměř přímo pod námi, protože bylo vertikálně vzdáleno 300m, ale horizontálně jen 150. Spatřili jsme na něm i předmět vytvářející vlnění a Brett tvrdil, že je to loďka. Můj dalekohled nakonec odhalil, že jde o kachnu. Kromě toho jsme si všimli, že asi dvousetmetrová kra na jednom z jezer se zřetelně posunula, aspoň o 100 metrů.

Pak jsme se vydali dál, ale po dvou stech výškových metrech byl najednou všude sníh. Šli jsme ještě asi půl kilometru, ale bořili jsme se nad kolena a tak jsme další postup raději vzdali. V nejvyšším bodě našeho výletu nás zaujal ptáček velikosti kosa, který velmi nebojácně přistál na větvi asi půl metru od mé hlavy. Nasypali jsme mu trochu müsli na sníh a ptáček se do něj hned pustil. Vybíral si hlavně rozinky. Pak vždycky poodletěl a zase se vracel. Když jsme jej dost nakrmili, vydali jsme se zase zpět. Sestupovali jsme stejnou cestou po hřebínku, když vtom náhle Brett zvolal "medvěd!". Obrátili jsme oči směrem, kterým ukazoval, a na sněhovém poli asi kilometr daleko jsme spatřili několik tmavých pohybujících se skvrn. Dalekohledem jsem krásně rozeznal medvědici se dvěma medvíďaty, jak jdou po sněhu a za chvíli si už spokojeně medí na trávě. Medvíďata dováděla na sněhu - honila se, válela a strkala, zatímco jejich maminka se zabývala nějakou lenivější činností. Pak medvídci utekli na druhou stranu sněhového pole a nějak se nevraceli, takže se medvědice pro ně vydala a přivedla je zpět. Přitom se přes sníh rozběhla a dosáhla přitom úctyhodné rychlosti. Nakonec se celá rodinka odkolébala do lesa. Bylo to úžasné, vidět takhle medvědy v jejich přirozeném prostředí a navíc z bezpečné vzdálenosti.

Po sestupu dolů jsme se vydali ještě kolem jezera k vodopádům. Šli jsme kolem skalnaté a pusté hory, na níž byly nádherně vidět geologické vrstvy. Všude se válela spousta kusů skal, které z hory postupně popadaly. Vodopády byly krásné, leč nevysoké (asi 5 metrů). Spatřil jsem u nich plavuně s klasy výtrusnic, které právě trousily výtrusy. Napadlo mě, že bych mohl ukořistit trochu plavuňového prášku k zajímavým experimentům, ale nakonec jsem od toho upustil. Když jsme se pak vraceli, zašli jsme až na břeh jezera, které bylo napůl vyschlé. Zaujaly mě tam kusy ledu, který ležel na břehu. Když jsem na něj vstoupil, nevěřil jsem svým očím. Led byl složen z tisíců svislých drobných tyčinek nahloučných těsně vedle sebe. Byly dlouhé na celou tloušťku ledu, tj. 5 - 15 cm a široké kolem půl centimetru. Když jsem po nich šel, všelijak se rozestupovaly a led se choval úplně jinak, než kdyby byl v celku. Pak jsme ještě o vodu metali žabky, na které tam byly vhodné kameny. A musím říct, že tak zdařilé žabky jsem ještě nikdy nemetal. Občas se podařila i žabka 16. řádu.

Když jsme se pak už skoro blížili k parkovišti, zarazilo nás cosi velikého na cestě před námi, jakoby dvě krávy, které k nám byly natočeny svými zadky. Když se pak otočily, uviděli jsme nádherné losy popásající se na okolních keřících. Chvíli jsme přemýšleli, co dělat, abychom mohli jít dál, a já jsem se pak k losům začal blížit. Pěkně jsem je zblízka vyfotil a poté nám již kopytníci vyklidili cestu. Bylo zajímavé, že neměli žádné parohy, ale losi to bylo určitě, už jen podle jejich legračních tlam.

Na závěr výletu jsme zhodnotili, že se kra posunula větrem na úplně opačný konec jezera, než byla ráno, a vyrazili jsme nazpět do Calgary. A takové bylo mé seznámení se Skalistými horami.


Nahoru

2. část - 24.5.2004

University of Calgary

Naše univerzita se podobá ostatním univerzitám Nového světa. Má campus, tedy místo, kde jsou všechny univerzitní budovy, koleje atd. a kde se odehrává akademický život. Profesor Barry Sanders a jeho skupina sídlí v budově  Science A. Je to zvláštní budova. Ač má spoustu oken, architekt se postaral o to, aby byla okna co nejmenší a pokud možno aby moc nebyla v místnostech, kde pracují lidé. Takže v místnosti, kde sedím já a čtyři postgraduální studenti, není žádné okno, ale zato schodiště má oken spoustu a stejně tak záchody. Velmi prozíravé. Patrně je cílem co nejvíce lidi izolovat od vnějšího prostředí, od stromů, vzduchu a oblohy a vytvořit z nich jakési "mozky v láhvi" starající se jen o to, aby vychrlily spousty vědeckých článků.

Za necelý rok, co je Barry v Calgary, se jeho skupina pěkně rozrostla a nyní má kolem patnácti členů. Barry již také stihl založit Institute for Quantum Information Science, se kterým má velké plány - stát se jedním z nejvýznamnějších světových center ve oblasti kvantové informace. Chystá se dokonce vytvořit experimentální pracoviště. Tak doufám, že mu to všechno pěkně vyjde.

Stravování

Na zdejší univerzitě nemají menzu, na jakou jsme zvyklí u nás, ale jakousi velkou halu, kde je spousta nejrůznějších obchůdků, ve kterých si člověk může vybrat z nejrůznějších jídel. Nabídce vévodí hamburgery, pizzy a všelijaké čínské směsi rýže a zeleniny nebo masa. K tomu si můžete dát nějaký bublinkový nápoj (naštěstí nejen coca-colu) nebo kávu či dokonce čaj (v tomto zdejší stravovací zařízení překonává brněnské menzy MU, kde čaj nedávno zrušili). Všechno se servíruje na talíře a misky na jedno použití, takže chudinka životní prostředí. Já si většinou dávám pizzu nebo čínskou řýži, ale někdy si přinesu z domu něco, co jsem si uvařil. Nejraději vařím rizoto, udělám so jej vždycky tak dvě kila a pak mi vydrží v ledničce skoro na týden. Ale dnes večer asi budu vařit guláš, tak se těším, protože vaření mě moc baví. Mám to tady skoro jako na čundru, protože pravidelně používám ešus přivezený z Brna, jinak bych neměl dost hrnců. Možná bych vlastně ani nepotřeboval ubytování, protože stan tady mám taky :-)  No ale na něj taky přijde řada, až vyrazím do hor na noc. Už se moc těším.

Lidé

Všiml jsem si, že Kanaďané říkají toaletám "washroom" nebo "bathroom", jakoby se styděli za své tělesné potřeby a za označení příslušné místnosti. Jsem si jistý, že to sem přišlo z USA, kde jsem se s podobným jevem také setkal. V USA jsem se tomu nedivil, ale zde trochu ano. Kanaďané jsou totiž velice odlišní od Američanů, ač by se na první pohled zdálo, že jim budou podobní. Spíš bych řekl, že se dost podobají Australanům. I zde se mi pravidelně stává, že se se mnou dá do řeči prodavač v obchodě, ptá se, jak se mám, a opravdu ho to zajímá. A když jsem onehdy šel v neděli ráno do kostela a potkal jsem cestou asi tři neznámé lidi, dva z nich mě sami od sebe pozdravili. Další vynikající věc je, že je zde velmi bezpečno, takže lidé často ani nezamykají domy.

Bohužel i sem začíná pronikat šílenství kolem strachu z terorismu, které lze pozorovat v USA. Tak například jeden chytrý čertvý absolvent PhD, který má hotové zkoušky i obhajobu, se chystal k Barrymu na postdoktorský pobyt. Zatím ale nedostal vízum jen proto, že dosud nemá diplom v papírové podobě. A jak chce dělat postdoc, když vlastně ještě není doktor? Co kdyby to byl převlečený terorista?

Kanadské domy

Zajímavé jsou kanadské domy. Poctivý cihlový dům zde člověk skoro nenajde. Včera jsem šel kolem jedné hrubé stavby a viděl jsem, že hlavním použitým materiálem jsou jakési slisované desky z dřevěných třísek a hoblin jen asi tři a půl centimetru silné. Z nich se postaví obvodové zdi, vsadí se okna (což je velmi snadné, stačí je zatlouct hřebíky), zevnitř se přidá izolace a nějaké vnitřní stěny, pak se na střechu dají tašky z kosočtverců térového papíru a dům je skoro hotov.

Pro Evropana je velkým překvapením způsob topení v Kanadě. V rodinných domcích nemají radiátory jako u nás, ale topí teplým vzduchem. Ten je rozváděn po domě potrubím do místností, ale zdaleka ne do všech. Výsledkem je neustálé hučení, na které si člověk sice zvykne, ale když občas na chvíli utichne, je to velká úleva. V mém bytečku v suterénu domu Larryho a Lyndy byla ze začátku dost zima (kolem 15 stupňů), ale poté, co jsem je poprosil, aby přitopili, tak mám v jednom pokoji kolem 20. V ostatních místnostech se ovšem teplota drží na 16 - 17 stupních, protože tam teplý vzduch vháněn není.

Zajímavé bylo také setkání s kanadskou pračkou. Od té doby, co jsme s mou ženou Magdou nedávno kupovali pračku, jsem poučen o nejrůznějších vymoženostech, které tyto stroje v Evropě nabízí - od všelijakých úsporných programů, regulace teploty a otáček odstřeďování až po odložený start a všelijaké další prográmky. Na to v Kanadě zapomeňte. Pračka značky Whirlpool, se kterou jsem měl tu čest, nabízí volbu teploty praní pouze ve třech stupních (hot, warm, cold), přičemž hot je voda z teplého kohoutku, warm je směs vody z obou kohoutků (experimentálně jsem zjistil, že odpovídající teplota je kolem 30 stupňů) a cold je ze studeného. Takže pokud není pračka napojena na rozvod teplé vody, proběhne prací cyklus se studenou vodou, ať nastavíte cokoli. Vlastní topení zjevně žádné nemá, nemluvě o rozlišení teploty 30/40/60. Délka praní při normálním programu byla asi dvacet minut (u naší pračky v Brně dvě hodiny). Pozoroval jsem nápadnou podobnost s australskými pračkami, o kterých jsem psal v Protinožcově zápisníku. Ať tak či onak, prádlo se vypralo pěkně.

Nahoru

3. část - 31.5.2004

Stopem do Skalistých hor

Tak jsem si říkal, že bych se zase rád podíval do hor, když jsou tady tak blízko. Na víkend se tam nikdo z kamarádů nechystal a tak mi nezbylo, než se tam nějak dopravit sám. Nechtělo se mi ovšem dát 45 dolarů za cestu autobusem, to by bylo přece jenom hodně. A tak jsem se rozhodl pro stop. V sobotu jsem vstal v šest hodin a o před sedmou jsem se na kole vydal na západ na Trans Canada Higway, dálnici táhnoucí se přes celou Kanadu. Asi po půl hodině jsem se dostal na místo vhodné pro stop, ale dvě stě metrů před ním jsem píchl kolo. To byla smůla, ale nedalo se nic dělat. Kolo jsem zamčel k billboardu v křoví vedle dálnice a začal stopovat. Zastavilo hned druhé auto, v něm by instruktor raftování na divoké vodě a zavezl mě až těsně před začátek hor. Po dalších pěti minutách mi pak zastavil jeden pán a zavezl mě do Canmore. A tam mě do třetice nabral jeden kuchař z horského hotelu a vzal mě až do Banffu, pěkného horského městečka a současně správního centra národního parku Banff. Tam jsem zašel do správy národního parku, zaplatil vstupné do parku (7 dolarů), a byl poučen o tom, že zvoneček proti medvědům se již nepovažuje za účinný a spíše se doporučuje dělat hluk jiným způsobem, například tleskat, hlasitě zpívat apod. Na první pohled by se zdálo, že v doporučeních, co dělat při setkání s medvědem, panuje velká nejednotnost názorů. Někdo člověku poradí, aby byl v klidu a mírně na medvěda hovořil. Jiný zase říká, že člověk má mávat klackem, hlasitě řvát, případně pískat vší silou na píšťalku, aby se medvěd polekal a utekl. Někdy se doslechnete, že si máte lehnout na zem z dělat mrtvého, aby si medvěd nemyslel, že ho chcete ohrozit. Ale vtom zase zlyšíte názor, že je dobré zvednout batoh nad hlavu, abyste vypadali co největší a medvěd se vás bál a utekl. Nicméně tato různorodost asi odráží skutečnost, že pro chování medvěda je velice důležité, v jakém je rozpoložení a co si o vás myslí, a to není vůbec snadné poznat. Takže s ohledem na situaci je dobré se zařídit podle některé ze zmíněných rad, ale nejtěžší je poznat, podle které. K tomu se přidává to, že medvědi mají málo vyvinuté mimické svaly a jejich náladu či emoce lze jen těžko odhadovat. Takže univerzální rada zní - raději se s medvědem vůbec nepotkat! Jednoznačnější jsou ovšem rady, so dělat, když člověk potká pumu (neboli horkého lva, jak jí zde přezdívají). V žádném případě se k ní neobracejte zády a nikdy neutíkejte! A pokud vás napadne, statečně bojujte, křičte a bijte ji klackem nebo co je zrovna po ruce. Obvykle vás nakonec nechá na pokoji.

Pak už jsem vyrazil do kopců. Začalo to stoupáním asi o 400 metrů až na parkoviště u jednoho horského hotelu, kde je spousta lyžařských vleků. Najednou vidím, že nějaké auto jede po parkovišti ke mně a zastavuje - a vida, v něm sedí kuchař, který mě před hodinou vezl! Prý pracuje zrovna tady a jede si pro něco domů. No, říkám si, mohl mě zavést až sem. Ale co, aspoň jsem se výšlapem zahřál. Dál jsem pokračoval dolů k po nesmírně strmém hřebínku v hlubokém lese, bylo to nádherné romantické místo. Sestoupil jsem alespoň o sto metrů a dostal se do malebného údolí horské říčky, která  si razila cestu mezi skalnatými stráněmi. Proti proudu jsem šel asi kilometr, a trošku jsem se bál, zda mé tleskání medvědi v okolí náhodou nepřeslechnou kvůli hučení řeky. Ale žádný nikde nebyl, takže jsem došel až k místu, kde pěšinka najednou jakoby končila, protože řeka omílala strmou skálu až u její patu a nedalo se nikudy projít. Až po chvíli jsem pochopil, že se musím vyškrábat na skálu, kde pěšinka velmi divoce pokračuje. Nakonec zase sestoupila k řece. Pokračoval jsem v tleskání až k mostu přes řeku, kde jsem poobědval, stále přitom vyhlížeje medvěda a minimalizuje  vůně, které můj oběd vydával (no, zase tolik jich nebylo, měl jsem fazole - baked beans - značky Safeway v konzervě, oblíbenou to potravinu z naší cesty po Skotsku). Pak jsem šel dalším údolím a nakonec ještě jedním až do sedla ve výšce 1950 m, kde byla spousta sněhu, takže jsem se bořil až po kolena. Na sedlo v 2350, které jsem si ráno naplánoval, jsem si nechal zajít chuť, protože tam muselo být sněhu aspoň metr. Tak jsem si aspoň vylezl trochu výš, abych za celý den viděl nějaké hory. Pořád jsem totiž šel hlubokými hvozdy a přes smrky a balzámové jedle moc dobrý výhled nebyl. Poseděl jsem tedy na kameni s výhledem na několik třítisícovek, přičemž kolem mě poletoval sníh a foukal studený vítr. Nakonec jsem se vydal dolů do údolí a v lese jsem ještě prožil několik setkání se zvířátky. Nejprve s veverkou, která si nesla šišku a když mě viděla, začala velmi legračně pištět a povykovat, ale když jsem se přestal hýbat, přišla na větev co nejblíž mě a tam se do šišky pustila. Asi mě chtěla mít pod kontrolou nebo byla jen zvědavá. A pak jsem na větvi viděl sedět podivného zavalitého ptáka, který mi nejvíc ze všeho připomínal slepici. Přiblížil jsem se mu asi na tři metry a pták nic.

Pak už jsem došel k silnici, nadvakrát dostopoval do Calgary (vezl mě pán, který jel až z Vancouveru, což je asi 1000 km od Calgary, a měl levou nohu dřevěnou), vyhledal pod billboardem své kolo a tlačil je až k jedné benzínce, kde jsem koupil lepení a duši spravil, nafoukl a dojel až domů. Byl to krásný výlet a kromě jiného mi dal poučení, že stop je v Kanadě výborný.

Bobři u řeky Bow

 V neděli jsem se šel trochu projít kolem řeky Bow, která teče za Skalistých hor přes Calgary a vlévá se do některého velkého jezera, protože do moře by to měla příliš daleko. Procházel jsem se kolem nádherných skalisek nad řekou, asi dva kilometry od domu, když jsem zpozoroval jakousi kupku větví a klacků na jednom místě u břehu. Byla až příliš uspořádáná na to, aby to byly jen větve naplavené řekou, a také uhryzané stromy v okolí mi napověděly, že tady asi bydlí bobři. Připlížil jsem se tedy ke kupce po pěšině na poloostrůvku, od kterého kupka byla asi deset metrů, ale mé plížení asi nebylo až tak úplně po způsobu Vinnetoua, protože jsem náhle uslyšel zvuk, jako když spadne do vody dvoukilový kámen. A protože nikdo v okolí nebyl, kdo by kámen hodil, bylo mi jasné, že to byl varovný úder bobřího ocasu o vodu, který oznamuje hrozící nebezpečí. Já jsem ale trpělivě čekal, až jsem nakonec jednoho bobra letmo spatřil. Plaval kousek ode mě, pak se potopil a zmizel. Tak přece jen! S radostí nad setkáním jsem šel zpátky domů, ale to nejlepší mě teprve čekalo. Na protějším břehu, což je vlastně břeh ostrova, jsem spatřil velké hnědé zvíře, vypadalo skoro jako malý medvěd. Hned mi bylo jasné, že je to bobr. Něčím se tam zabýval a pak začal plavat k mému břehu. Byl jsem dobře ukryt ve spleti stromů a keřů, takže jsem jej mohl nepozorovaně sledovat. Bobřík připlul až ke břehu, vylezl a začal zkoumat klacek, ke kterému měl už předtím namířeno. Patrně jej však neuspokojil a tak pokračoval podél břehu po proudu dál. Já jsem běžel po pěšině a zvíře sledoval. Pak bobr zastavil a začal šplhat na jakýsi trám uvázlý v řece. Moc mu to nešlo, trám klouzal, ale nakonec se na něj bobřík přece vyškrábal a já jsem mohl obdivovat jeho nádherný placatý ocas se střechovitou strukturou. Pak se zvířátko vydalo dál, ale to už jsem je nechal a vracel se s velikým zážitkem ze setkání se vzácným zvířetem. 

Nahoru

4. část - 23.6.2004

Doprava

Asi před dvěma týdny jsem si mohl vyzkoušet, jaké je řídit kanadské auto na kanadské silnici, když jsem vezl asi šest lidí do Banffu ve Skalistých horách na jednu konferenci. Některé zkušenosti byly velmi zajímavé. Tak například na křižovatce, kde je jedna ulice hlavní a druhá vedlejší, jsou značky jen na té vedlejší. Žlutý čtverec postavený diagonálně zde vůbec neznají a hlavní silnice se pozná prostě tak, že na ní není žádná značka. Evropského řidiče to dokáže značně znervóznit, protože si není nikdy jistý, jestli náhodou značku nepřehlédl. Ale asi se na to dá zvyknout. Pořád lepší než v Austrálii, kde není označena ani vedlejší silnice, a to, jestli má člověk dát přednost, se pozná podle toho, jestli je čára na kraji silnice přerušená nebo ne.

Dalším rozdílem je poloha semaforů na světelné křižovatce. Ty jsou zásadně až za křižovatkou, takže pokud by člověk podle českých zvyklostí zastavil na červenou před semaforem, bylo by to v polovině křižovatky - nikoli dobrý nápad. Někdy je situace dost kuriózní, když při odbočování doleva na zelenou se najednou ocitnete před dalším semaforem, na kterém svítí červená. Tím se ale nenechte zmást, protože ta je pro kolmý směr.

Neuvěřitelná je ochota Kanaďanů zastavit před přechodem pro chodce. Člověk je třeba ještě pět metrů před přechodem a auta už zastavují. A nerozjedou se, dokud není chodec skoro na druhé straně silnice. Podobně dávají přednost cyklistovi, který chce přejet silnici. Cyklisté, jak se zdá, zde mají obecně jakési nepsané přednostní právo a někdy mě auto pustí, i když je na hlavní ulici a já s kolem na vedlejší.

Pro cyklisty je Calgary takřka rájem, protože je zde několik set kilometrů stezek pro cyklisty a většinou vedou krásným prostředím. Nádherná je cyklostezka kolem řeky Bow, krerá vede napříč celým městem od severovýchodu na jihozápad. Když jsem po ní nedávno jel asi 45 km, byl to skutečně krásný výlet. Pozoroval jsem spoustu vodních ptáků a obrovské množství stromů pokácených bobry. Bobrů, jak jsem zjistil, je v Calgary kolem tisíce a páchají na stromech značné škody, takže se stromy musí oplétat drátěnými sítěmi.

Kanadská auta se podobají americkým: jsou velká, mají velkou kubaturu motoru a tím i spotřebu a vetšinou automatickou převodovku. Řídit s takovou převodovkou je zajímavé. Pokud nestojíte na brzdě ani na plynu, auto pomalu jede dopředu. To je potřeba vědět, jinak v řízení není žádný problém, ale řekl bych, že je mnohem zábavnější řídit s ručním řazením. Kromě toho nabízejí kanadské vozy vymoženost, které se ríká "cruise control". Při vhodné rychlosti zmáčkne řidič postupně nekolik tlačítek na volantu a pak klidně může sundat nohu z plynu, protože auto dál samo udržuje rychlost, kterou v té chvíli má. Je to trochu jako ruční plyn na traktoru. Pomocí dalšího tlačítka se pak dá rychlost po malých krocích přidávat či ubírat. Tato funkce se hodí na dlouhých rovných úsecích dálnice, kterými střední a východní části Kanady oplývají. Myslím, že velmi vhodným doplňkem cruise control by byla nějaká "sleep control", ale v tom ještě kanadské vozy zjevně zaostávají.

Pokud si chce člověk v Kanadě pořídit nějaké starší ojeté auto, musí počítat s tím, že pojištění ho nejspíš vyjde dráž než samotné auto. Kamarád Simone z Itálie tak zaplatil za sedmimístný "minivan" 1500 $ (v přepočtu 30.000 Kč), ale za roční povinné ručení 2400 $. Proto je výhodnější si auto půjčit, ale i zde platí něco podobného - pojištění stojí přibližně stejně jako samotné vypůjčení, tedy kolem 25 $ /den.

Co se týče veřejné dopravy v Calgary, tak funguje velice dobře, jezdí tady jakýsi rychlý městský vláček a je zde celkem hustá síť autobusů, které ale jezdí dost prázdné. Nevím, jestli se z jízdného zaplatí, ale to asi není důležité, protože provincie Alberta je velmi bohatá díky zásobám ropy a zemního plynu, takže na nějaký ten dolar městská pokladna nehledí. Kolega Peter Marzlin z Německa neustále básní o tom, jak je to zde úžasné, kolik se do všeho investuje, kolik peněz má třeba škola, kam chodí jeho děti, a že by něco podobného v Německu bylo nemyslitelné. Asi to tak skutečně je, Alberta má myslím také z celé Kanady nejnižší daně a tak je lákavá pro podnikatele.


Lake Louise

Od posledního stopu do Skalistých hor jsem se seznámil s velice příjemnou skupinou chemiků, většinou jsou zde na post-doc a často jezdí do hor - Ital Simone, o kterém už byla řeč, Poláci Zygmunt, Alicia a Grzeszek, Angličanky Abigail a Nataša (typicky anglické jméno, že), Maďaři Miklos a Kati, Kubánec Alejandro a Ind Kumar. Jsou to velice milí lidé. Navíc se s nimi mohu bavit o chemii, která mě vždycky velice bavila, takže je to vskutku dokonalá kombinace. Zvlášť Zygmunt je chodící encyklopedie a už mi stačil vysvětlit heterogenní polymeraci, vzájemně zrcadlové izomery organických sloučenin (například kyselina L-askorbová je vitamín C, zatímco R-askorbová, která je zrcadlovým obrazem té předchozí, nemá žádné účinky na organismus, a kdyby člověk měl k dispozici jen zrcadlově otočené maso, umřel by hlady, poněvadž by je nedokázal strávit), důvod pro jedovatost některých sloučenin (např. kyseliny trichloroctové - podobá se chemicky kyselině octové, která je součástí mnoha životně důležitých cyklů, takže se do těch cyklů vmísí, ale v nějakém bodě se cyklus zasekne, protože se od kyseliny octové přece jen liší - a pak nastane průšvih) i mechanizmus otravy metanolem (ten se oxiduje na kyselinu mravenčí, která teprve způsobí poškození organismu). Navíc pracují tito chemikové v teoretické oblasti, takže mají slušnou znalost kvantové teorie a můžeme kvantově povykládat.

A s těmito milými lidmi jsem o víkendu vyrazil k Lake Louise, jednomu z nejznámnějších jezer v kanadských Skalistých horách. Je vzdáleno asi 150 km od Calgary a leží v dolní části údolí vytvořeného ledovcem. Jezero je překrásné, má nádhernou modrozelenou barvu, jak můžete vidět na fotkách Miklose a Zygmunta a ke kterým brzy přibudou i moje vlastní, až je oskenuju.

Výlet byl vskutku nádherný. Fantastická byla ledovcová moréna asi 2 km dlouhá a 700 metrů široká s četnými kamenitými hřebínky (jeden je vidět zde vlevo dole). Údolí končilo Mount Victoria vysokou asi 3400 m. Na okolních horách byly četné ledovce, proto ze konec údolí nazývá Planina šesti ledovců. Jeden ledovec visí na okraji skalní stěny vysoké asi 600 metrů a v létě, kdy se relativně rychle posunuje, se každou chvíli odtrhne obrovský kus ledu a řítí se s rachotem do propasti. Barry říkal, že za hodinu napočítal kolem šesti takových lavin. My jsme na ně štěstí neměli, protože je asi ještě dost zima a ledovec je v klidu.

V závěru údolí jsem v suti našel několik krásných krystalů křemene křisťálu typického šestibokého tvaru o velikosti až 1 cm. Celkově zde byla fantastická různorodost hornin, byly zde kameny černé, sněhově bílé i zelené, našel jsem i několik kousků železné rudy FeOH či FeCO3. Při zastávce na oběd jsme pozorovali několik pruhovaných veverek, které jsou velmi krotké a vezmou si z ruky, když jim nabídnete něco dobrého, a podobně jeden ptáček.
  
Pak už jsme se vydali zpět s odbočkou k malebnému jezírku pokrytému ještě ledovými krami. Při sestupu do údolí jsme mohli obdivovat fantastickou barvu jezera Louise. Na parkovišti nám pak skupina, která se vracela kratší cestou, poreferovala o svém setkání s dikobrazem na cestě. Jen jsem jim tiše záviděli. Vlastně ne, přáli jsme jim to, ale přáli bychom takové setkání i sobě. Tak snad příště.



Nahoru