Historie astronomie ›
Historický vývoj astronomie u nás
Poměry se konsolidují až v nové republice v roce 1919,
kdy se správy ústavu ujímá Vladimír
Václav Heinrich (1884 -
1965), který má všechny předpoklady
navázat ve své práci na úspěšná období Seydlerova i
Grussova.
Osobou zaručující kontinuitu práce byl v té
době byl Jiří Kaván (1877 - 1933), který se
významněji neprosadil ve světě, nepronikl ani mezi
významné české astronomy. Bez jeho trpělivé
každodenní obyčejné a špatně placené práce by
byl chod celého ústavu nemyslitelný. Zatímco jeho
předchůdci odcházeli ani ne po několika letech, Kaván
zůstal na ústavu na dobu více než dvaceti let.
Narodil se v Praze 1877, kde vystudoval filosofickou fakultu
české university, aprobaci matematika-fyzika. Již za dob
studií se účastnil práce na astronomickém ústavu a od
roku 1901 zde zakotvil jako asistent natrvalo. Roku 1902 byl promován
na doktora filosofie, ale ani po získání akademického titulu se
nezlepšila jeho finanční situace. Jako asistent měl velmi
nízký příjem, proto vedle práce v ústavu působil v
letech 1902-1909 na střední škole. Na ústavu se zabýval
hlavně praktickým pozorováním, k němuž využíval
universitního dalekohledu. Pozoroval jevy v soustavě
měsíců Jupitera, meteory, Měsíc. Výsledky svých
sledování slunečních skvrn zasílal Alfredu
Wolkerovi (1854 - 1931) do Curychu. Tato pozorování jsou
cenná, neboť v té době tomuto odvětví astrofyziky
nebyla věnována patřičná pozornost.
Kaván psal do Ottova naučného slovníku jednotlivá
hesla, uveřejnil Úvod do sférické astronomie. V
astronomickém ústavu vypomáhal při cvičeních, spravoval
knihovnu a všechny katalogy a obstarával určování
času. Prováděl výpočty i pro hvězdárnu v
Ondřejově a v závěru svého života sestavil tabulky
numerických funkcí a rozkladů čísel 1 - 256000 na
prvočinitele. Na astronomickém ústavu sice oficiálně
působil až do roku 1923, ale ve skutečnosti již roku
1918 přebral pražskou hvězdárnu pod správu nového
státu. V roce 1919 odešel na Slovensko do Staré Ďaly, dnes
Hurbanovo, na Maďary opuštěnou hvězdárnu hraběte
Konkolyho. Zde pobyl devět let a vrací se do Prahy, kde v
březnu 1933 umírá.
Jak jsme již uvedli, ředitelem
ústavu se stal Heinrich, který se narodil v září 1884 v
Peruci v Čechách. Mládí prožil v Příbrami, kde jeho
otec Bedřich Heinrich byl lékařem. Pobyt Heinrichovy rodiny v
Příbrami je zajímavý tím, že v jejich domě
pobývali často významné osobnosti kulturního života -
Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer. Studia Heinrich absolvoval na
místním státním reálném a vyšším gymnáziu
v Příbrami, kde maturoval v roce 1903.
Další studia pokračovala v Praze na
filosofické fakultě české university, kde strávil osm
semestrů v letech 1903 - 1907. Zaměřil se na studium
matematiky a fyziky. K jeho pedagogům patřili K. Petr na
matematiku, J. Sobotka na geometrii, T. G. Masaryk na filosofii, J.
Rayman na chemii, Č. Strouhal, B. Kučera, F. Koláček na
fyziku, G. Gruss a František Nušl
(1867 - 1951) na astronomii. Ta ho
přitahovala nejvíce a Heinrich se jí rozhodl věnovat
natrvalo. V osobě profesora Grusse nalezl nejlepšího rádce
a učitele.
Začínal nejprve s výpočty dráhy
planetky Patrocl. Dokázal, že se pohybuje v blízkosti
Lagrangeova bodu
L
soustavy
Slunce - Jupiter - planetka a že jako několik jiných
Trojanů přibližně splňuje jeden ze
zvláštních případů přesného řešení
problému tří těles. Tento výpočet dráhy byl první
svého druhu v Čechách a zároveň předznamenal
další směr Heinrichova vědeckého zájmu, kterým se
stala kosmická mechanika. Úroveň práce
Vyšetřování o dráze planetky
617 byla vysoká, proto byla přijata jako
práce disertační a na jejím základě byl Heinrichovi
udělen titul doktora filosofie roku 1908. Po skončení
universitních studií odchází Heinrich stejně jako řada
jeho předchůdců do ciziny. Na význačných
evropských observatořích se chce zdokonalit v těch
metodách astronomické práce, které vzhledem k
přístrojovému vybavení nemohou být pěstovány u nás.
Pracuje ve Strassburgu (astrometrie), Heidelbergu (fotografie),
Göttingenu (fotometrie a teoretická astronomie).
V Čechách Heinrich v roce 1910
získává vysvědčení učitelské způsobilosti na
gymnáziích a školách reálných pro matematiku a fyziku a
završuje tím svá universitní studia. Protože profesor
Gruss omezuje ze zdravotních důvodů počet svých
přednášek z astronomie, Heinrich se roku 1913 habilituje pro
teoretickou astronomii na základě své práce
Theorie periodických pohybů typu 5/3 v
asteroidickém problému tří těles. V
ní provádí rozbor zvláštního případu
řešení problému za předpokladu, že planetka má
malou hmotnost a že její střední úhlová rychlost je k
úhlové rychlosti Jupitera v poměru 5:3.
Roku 1916 definitivně přichází jako
asistent na astronomický ústav. Za svízelných válečných
let provádí měření dvojhvězd dalekohledem.
Heinrichova vědecká i organizační práce je v té
době oceněna volbou za mimořádného člena
Královské české společnosti nauk v roce 1918 a
především jmenováním ministrem školství a
národní osvěty již nové republiky v roce 1919
mimořádným profesorem astronomie Karlovy University a
zároveň definitivním ředitelem astronomického ústavu.
Po jmenování do čela astronomického
ústavu vyvstala před Heinrichem celá řada zdánlivě
neřešitelných obtíží, které se projevovaly
hlavně v otázce materiálního zabezpečení. Nová
republika v tomto ohledu nebyla o mnoho štědřejší
než monarchie. Muselo se začínat téměř od
začátku, jestliže přístrojové vybavení v době
Seydlerově ještě vyhovovalo, nebylo to možné tvrdit
po třiceti letech, kdy rychlý rozvoj astronomie kladl na
výzkumné prostředky zvýšené nároky. Vybavení
observatoře již bylo zastaralé. Heinrich poznal celou
řadu moderních astronomických observatoří v Evropě i
Americe a měl představu, jaké přístroje je nutno
získat. Se svými oprávněnými požadavky pravidelně
vystupoval na přírodovědecké fakultě, ale byly velmi
často zamítány. Finanční potíže byly,
použijeme-li Heinrichovy formulace, do nemožnosti
zveličovány i v době, kdy peněžních zdrojů byl
dostatek. Příčinou byla nejenom značná konkurence
jiných ústavů - Ďala, Ondřejov, ale také fakt,
že na fakultě se dotace nedělily podle potřeb, ale
často podle toho, jaký vliv v profesorském sboru a ve
veřejném životě měl dotyčný žadatel.
Situaci ve sboru v souvislosti s projednáváním dotací profesor
Heinrich charakterizuje takto:
,,Konkurenční živly popíraly
tu jakékoli potřeby, ba jakékoli oprávnění ústavu
mojí stolice.`` Dále podotýká,
že boj o dotace byl natolik osobní, jakoby peníze chtěl
sám pro sebe.
Rozsáhlé úpravy vyžadovala i vlastní
budova, v níž byl ústav umístěn. Již v roce 1917
Kučera upozornil na to, že umístění na Smíchově
nevyhovuje. Místnosti ústavu jsou malé, průmysl negativně
ovlivňuje pozorování a budova je celkově zbědovaná.
Nejnutnější opravy se uskutečnily až koncem roku 1921
za vydatného finančního přispění Heinricha.
Na začátku svého působení nemohl
Heinrich v astronomickém ústavu pomýšlet na nákup nových
přístrojů. Peníze nestačily ani na opravu
zchátralého zařízení, kterým ústav již disponoval.
Proto zřídil vlastní mechanickou dílnu, kde byl opraven
Seydlerův refraktor. V druhé etapě Heinrich uvažoval o
nákupu moderní optiky a konečně ve třetí chtěl ve
své dílně tuto optiku smontovat. První dvě etapy se
podařilo realizovat, poslední již nikoliv.
V mechanické dílně zaměstnával
mechanika Brejlu, velmi schopného pracovníka ze závodu na
výrobu měřících přístrojů bratří
Fričů. Nyní se mohlo přikročit k opravě
dalekohledů a k nákupu nové optiky. Heinrich získal
vynikající optiku, která zařadila ústav po této stránce
k nejlepším v republice. Roku 1924 zakoupil nový Zeissův
desetipalcový objektiv, o rok později dvojdílný
astrografický objektiv. Mechanická dílna, přestože se
zpočátku uvažovalo o jejím zrušení,
úspěšně provedla opravu původního Seydlerova
refraktoru.
Brzy po svém jmenování ředitelem
astronomického ústavu se Heinrich zamýšlel mezi jiným i nad
budoucí orientací vědecké práce ústavu. Ze škály
oborů si Heinrich vybral z praktické astronomie hlavně
vizuální a fotografickou astrometrii, dále fotometrickou
astrofyziku a z teoretické astronomie především kosmickou
mechaniku.
Heinrich se věnoval po celou dobu svého
působení ve funkci ředitele také odborné knihovně.
Všechna starost s jejím zřízením, s obstaráváním
publikací a doplňováním fondu ležela na něm,
protože početní stav personálu ústavu byl malý, jeden
asistent a demonstrátor. Gruss bezplatně vyměňoval
publikace jen s hvězdárnami v Německu a ve Vatikánu,
Heinrich tuto výměnu rozšířil na sto padesát
nejvýznamnějších observatoří celého světa. Tak
se na jedné straně podařilo ušetřit asi sto tisíc
korun na nákladech, a na druhé straně o práci
astronomického ústavu byli informováni astronomové ve Francii,
Holandsku, Švédsku, Dánsku, Itálii, Anglii, USA, SSSR,
Rakousku, v Jižní a Severní Africe, Austrálii a Asii. Ve
více než padesáti článcích a publikacích,
některé byly přímo ze zahraničí vyžádány,
můžeme najít čtyři větší pozorovací
práce mladých pracovníků ústavu. Dvě se týkají
obtížného měření dvojhvězd (Buchar) a dvě
práce pozorování hvězd proměnných (Šternberk).
Heinrich se zaměřoval jiným směrem
než jeho spolupracovníci. Byl vychován matematicky a
třebaže v zahraničí se zabýval i praktickou
pozorovací činností, po příchodu na astronomický
ústav se již věnuje jen problémům kosmické mechaniky,
která je disciplínou spíše matematickou než
astronomickou. Po celou dobu svého života studoval hlavně
problémem tří těles. Pracoval velmi podobně jako
Seydler, ačkoliv nebyl jeho přímým žákem, ale v
mnohém ho předčil. Snažil se nalézt analytické
pokračování zjednodušených případů a
výsledkem byla obecně platná sekulární řešení
problému tří těles, jež mají vystihnout
planetární pohyby konvergentními řadami i pro velmi dlouhé
doby. Rozvinul metody francouzského fyzika
Julese Henryho Poincarého (1854 -
1912) a švédského astronoma
Carla Wilhelma Ludwiga Charliera (1862 -
1934). V řadě teoretických prací
Heinricha zaujímá zvláštní postavení jeho velmi
obsáhlá a originální práce z teorie pohybu Měsíce,
dalším objektem zájmu se stal problém Hecuby a dalších
planetek.
Bohužel Heinrich se zabýval klasickou
kosmickou mechanikou v době, kdy tento obor ustupoval pod tlakem
nových pozorovacích metod a hromadícího se statistického
materiálu do pozadí a na jeho místě se začala
uplatňovat fyzika s možností analyzovat chemické
složení, fyzikální vlastnosti a vývoj jednotlivých
kosmických těles. Většině mladých astronomů se
zdálo, že klasická kosmická mechanika je již
vyčerpaným celkem, v němž nelze očekávat nové
objevy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč Heinrich
nenašel mnoho následovníků.
Heinrich, fundovaný a do svého oboru
zapálený člověk, preferoval především
vědeckou náplň práce svého ústavu, třebaže bylo
potřebné plnit své povinnosti vůči
přírodovědecké fakultě. Nemohl se zaměřit jen
úzkým směrem vlastního vědeckého bádání, ale
naopak musel účinně spolupracovat při výuce astronomie
pro studenty učitelství na středních školách. Vedle
Nušla právě Heinrich, od roku 1926 již řádný
profesor astronomie, vedl přednášky nejenom ze sférické a
teoretické astronomie, ale i z kosmogonie, astrofyziky a kosmické
mechaniky. Některé přednášky konal i zdarma. V
praktických cvičeních byli studenti odkázáni jen na
astronomický ústav. Zatímco za Grusse se praktika konala jen
každý třetí nebo čtvrtý semestr a počet
praktikantů byl omezen na šest, rozvoj ústavu ve
dvacátých a třicátých letech umožnil rozšířit
tento druh výuky na všechny semestry pro čtyřnásobný
počet posluchačů. Ústavem prošly celé generace
mladých astronomů, kteří zde získali výborné
teoretické i praktické vzdělání a byli schopni
efektivně pracovat nejenom na domácích vědeckých
pracovištích, ale i v zahraničí, jmenujme např. Mohra,
Buchara. Universitní ústav zásoboval vyškoleným
personálem mimo jiné i Ondřejov, Starou Ďalu, Vojenský
ústav geografický aj.
V následující seznamu jsou uvedeny názvy
přednášek, postupně uskutečňovaných na
astronomickém ústavu. Z tabulky vyplývá, že Heinrich i
Nušl věnovali velkou pozornost pokrokovým astronomickým
směrům.
O problému tří těles a
oskulačních drahách
O planetárním systému
O teorii poruch všeobecných i
sekulárních
Teoretická mechanika se
zřetelem k problémům astronomie
O Mléčné dráze a
hvězdných proudech
O Darwinově-Poincareově
kosmogonii slapové
Astronomie a relativita
Kosmická fyzika
Kosmogonie
O principu relativnosti pokud
spadá do kosmické fyziky
Vývoj názorů o kosmu
Vybrané části astrofyziky
O vývoji hvězd
Teorie moderního teleskopu
Termodynamika stálic
Einsteinův princip relativity a
jeho fyzikální a kosmologické důsledky
Teorie hvězdokup
Vybrané partie z astrometrie
Vybrané partie ze spektrální
analýzy
Teorie aplanatického refraktoru a
reflektoru
Užití fotometrie v astrofyzice
Vybrané partie z astronomické
optiky
Teorie Nušlova-Fričova
radiozenitálu a diazenitálu.
Počátkem třicátých let se před
astronomickým ústavem otevírá velmi slibná perspektiva.
Končí práce na Seydlerově refraktoru, rozbíhá se
montáž šedesáticentimetrového parabolického zrcadla,
jehož význam pro úroveň pozorování je nepochybný.
Vedle Heinricha se objevuje další astronom budoucích
světových měřítek - asistent Mohr. V té době
rozpracovává a numericky propočítává svoji teorii pohybu
hvězdných systémů a snaží se ji ověřit
vlastním pozorováním. V Praze tak i přes všechny
nedostatky a problémy vyrůstá vědecký ústav, který
získává rozhodující postavení mezi observatořemi
v Československu.
Všechno úsilí věnované jeho
rozvoji je však negativně ovlivňováno osobními spory
ředitele Heinricha s částí personálu a profesorským
sborem přírodovědecké fakulty. Důsledkem těchto
sporů byl nejenom pokles autority ústavu v očích
veřejnosti. V květnu 1933 je Heinrich poprvé vyzván
profesorským sborem, aby rezignoval na funkci ředitele
astronomického ústavu. Nušl po něm žádá vydání
přístrojů, hlavně velkého Schmidtova zrcadla a
likvidaci ústavu, aby se aféra prý utlumila. To bylo však pro
Heinricha nepřijatelné, neboť jako výlučný teoretik
by nenašel žádné posluchače.
Heinrich přednáší astronomii až
do uzavření vysokých škol v roce 1939. V této
činnosti pokračuje i po osvobození, nejdříve na
přírodovědecké a později i na
matematicko-fyzikální fakultě. V roce 1956 je mu udělen
titul doktora věd a o rok později odchází do důchodu.
Umírá v roce 1965.
Další velmi významnou osobností
astronomie u nás byl Josef Mikuláš
Mohr (1901 - 1979), který se narodil roku 1901
v Praze. Svá studia začal na Telčské státní reálce,
kde maturoval 1919 a pokračoval na Vysoké škole technické v
Praze v oboru strojní inženýrství. Již po roce
přechází na přírodovědeckou fakultu Karlovy
University a až do letního semestru 1923 studuje matematiku,
fyziku a astronomii. V letech 1923-1925 pokračuje ve studiích
na pařížské Sorbonně, kde také začíná
vědecky pracovat v oblasti experimentální fyziky, jmenovitě
ve spektroskopii. Podklady pro své práce získává na
astrofyzikální observatoři v Meudonu pod vedením
profesorů Jeana Baptista Alfreda Pérota (1863 -
1925) a Henriho Alexandra
Deslandrese (1853 -
1948). Mohrova disertační práce je rázu
fyzikálního O pólovém efektu čar
barya, neodymu a vápníku viditelného spektra.
Do vlasti se Mohr vrátil roku 1925 a promoval
z experimentální fyziky a astronomie na Karlově universitě.
Později přijímá místo nehonorovaného asistenta
universitního astronomického ústavu. Pro seznámení se s
moderními pracovními metodami v astronomii odchází v roce
1927 pracovat jako asistent profesora Gonnesiata na observatoři v
Alžíru. Zde je přidělen k časové službě,
obsluhuje meridiánový kruh a provádí pozorování malých
planet. Výsledky svých výzkumů publikuje. Po návratu
odchází z Prahy do Bratislavy.
Následují zahraniční pobyty, v Leidenu
v roce 1930 a na Kapteynově ústavu v Groningen roku 1931.
Výsledkem působení Mohra na těchto observatořích je
již vyzrálá práce The rotational
space motions of the stars česky
Rotační prostorové pohyby
hvězd, na jejímž základě se
habilituje na Karlově Universitě pro obor praktická
astronomie a astrofyzika. Znovu se jako neplacený asistent vrací na
astronomický ústav od 1934. Placeným asistentem se stává
až po Sloukově odchodu v roce 1935. Mohr odešel roku 1942
na tehdejší státní hvězdárnu.
Od počátku svého působení na
astronomickém ústavu se snaží o moderní charakter
instituce. Proto odjíždí roku 1936 na několik
měsíců do Anglie. Zde se na předních astronomických
pracovištích snaží najít nové náměty pro
činnost ústavu. Chce zjistit, jak využít stávajících
přístrojů k modernějším výzkumům a jakým
směrem orientovat činnost.
Seznamuje se s observatoří v Oxfordu. Zde
si zamýšlel opatřit statistický materiál pro studium
vlastních pohybů hvězd až do hvězdné velikosti
šestnácti magnitud v Kapteynových vybraných polích,
kterým by doplnil dříve publikované studie o prostorových a
radiálních rychlostech hvězd. Tento materiál bylo možné
následně doma numericky zpracovávat. Po organizační
stránce studoval Royal Observatory v Greenwichi, jistý čas
strávil na Solar Physics Observatory v Cambridge za účelem
spektrálního a fotometrického studia hvězd. Fotografoval
spektrum novy Lacertae 1936, s čímž souvisí práce s
mikrofotometrem metodou tzv. klínového spektra. Seznámil se s
obtížnou kapitolou astrofyziky, se zakázanými čarami ve
spektrech mlhovin a ve spektru nov, dále např. s Redmannovou
metodou mikrofotografického proměřování celkové
jasnosti extragalaktických mlhovin.
Mohr poukázal na rýsující se
diskontinuitu v prostorových pohybech hvězd různých
spektrálních tříd. Určil rychlost Slunce a zároveň
polohu apexu pomocí hvězd, u nichž známe nejen radiální
rychlost, ale i vlastní pohyby a paralaxy. Této rychlosti
přisoudil dvakrát větší hodnotu, než bylo dosud
obvyklé a snažil se opravit tímto údajem individuální
rychlosti hvězd v prostoru. Opravených hodnot používal k
určení Maxwellova elipsoidu rychlostí jednotlivých
spektrálních tříd. Nalezl velmi dobrou shodu
s pozorováním. Výsledek svědčí ve smyslu diskontinuity
v prostorových pohybech hvězd. Následně Mohr zkoumal
prostorové rychlosti hvězd spektrální třídy G se
souborem celkem 559 hvězd, z toho 360 obrů.
Další zajímavou prací je
Sur le courant detoiles
Ursa Major česky
O
hvězdném proudu v Ursa Major,
ve které doplňuje členy pohybové
hvězdokupy. Již od druhé poloviny devatenáctého století
bylo známo, že několik hvězd v souhvězdí Velké
Medvědice se pohybuje týmž směrem. Mohr na základě
podrobné analýzy svého materiálu zvětšil počet
hvězd tohoto proudu z dvaceti osmi na devadesát šest.
Následující publikace The
rotational space motions of the stars česky Rotační
prostorový pohyb hvězd se týká
Lindbladovy-Oortovy teorie rotace Galaxie. V práci jsou
propočítány důsledky uvedené teorie do podrobností.
Pohyb hvězd je nezávislý na jejich vzdálenosti od
galaktické roviny. Mezi rychlostmi hvězd a jejich hmotnostmi
existuje lineární vztah, s klesající hmotností narůstá
prostorová rychlost. Je vysvětlován fakt, že hvězdy
s menší hmotností se pohybují kolem centra Galaxie rychlostmi
většími než hvězdy s hmotností větší.
Hvězdy obíhají po elipsách s větší excentricitou v
případě trpaslíků, obři po drahách kruhových.
Dále je určena vzdálenost středu rotace a určena
střední hmotnost hvězd v okolí Slunce.
V práci
On the question of the possible rotation of the local
cluster česky O
otázce možné rotace lokální kupy
pomocí prostorových rychlostí hvězd
spektrální třídy B podává Mohr důkaz, že
neexistuje subrotace hvězd, nalézajících se v
nejbližším okolí Slunce, jak někteří autoři
tvrdili.
V publikaci Etude preliminaire du
terme K česky
Předběžná studie
K členu Mohr na základě analýzy pohybu
1636 hvězd odvodil, že člen K v radiálních rychlostech
hvězd je mnohem menší, než se tenkrát soudilo a
kolísá kolem jednoho kilometru za sekundu. Má
pravděpodobně dvě složky - gravitační a
dynamickou. Později velmi přesnou analýzou dochází
dokonce k ještě menším hodnotám a jako vůbec
první uvádí domněnku, jež je dnes obecně
uznávána, že člen K ve skutečnosti vůbec
neexistuje.
Problém stanovení vzdálenosti středu
Galaxie je řešen v práci The
distance of the galaktic centre
česky Vzdálenost
galaktického středu. Mohr odvodil systém
rovnic pro řešení tohoto problému. Výsledná rovnice pro
vzdálenost centra obsahuje ještě čtyři další
neznámé, Mohr dosáhl řešení postupnými aproximacemi.
Rozsáhlé numerické výpočty stanovily limitu vzdálenosti
středu Galaxie.
V pozdějších letech, zvláště po roce 1945, se
Mohr věnuje intenzivně organizační práci na
vysokých školách v Brně a později v Praze. Vydal
ještě článek o pohybech horkých hvězd a nově
zpracoval elipsoid rychlostí hvězd spektrální třídy A.
Umřel v roce 1979.
Další osobností je Bohumil Šternberk (1897
- 1983), který se narodil v roce 1897 v Chrudimi, kde vystudoval
reálné gymnázium. Vysokoškolská studia zahájil osmi
semestry na přírodovědecké fakultě UK v Praze a
dokončil je čtyřmi semestry v Berlíně. S
astronomickým ústavem UK se poprvé setkal v roce 1919, kdy je
přijat jako studentská pomocná vědecká síla.
Působí zde až do svého odchodu na hvězdárnu v
Babelsbergu v roce 1921. Do Prahy se navrací o dva roky později a
stává se zde asistentem. Na novém působišti se
zabývá měřením a propočítáváním
proměnných hvězd, analyzuje dosažené výsledky a u
některých hvězd propočítává dráhové elementy. V
roce 1927 Šternberk odchází na observatoř ve Staré
Ďale. Před 2. světovou
válkou se vrátil na Fyzikální ústav UK do Prahy a po
uzavření vysokých škol se zabýval časovou službou
na pražské hvězdárně, kde vybudoval chronometrickou
laboratoř. Ta byla v roce 1954 začleněna do
Astronomického ústavu ČSAV, jehož se stal v letech
1954-68 ředitelem. Šternberk se stal zakladatelem moderní
časové služby. Rovněž se však zabýval
astrofyzikou, fotografickou fotometrií a proměnnými
hvězdami, publikoval práce z oboru astronomické optiky a studia
komet. Je spoluautorem vysokoškolských učebnic
Astronomie I. - II. (1948, 1954).
Bohumil Šternberk
|
Jan Josef Frič
|
|
V roce 1923 přichází na
astronomický ústav jako demonstrátor student
přírodovědecké fakulty Emil Buchar (1901 -
1979). Zabývá se hlavně výpočtem drah planet,
dvojhvězd a jejich měřením. Sleduje zákryty hvězd
Měsícem, zatmění Slunce. V roce 1925 je na studijním
pobytu v Alžíru, kde objevil novou planetku. Vedle astronomie se
zabýval především geodézií.
Cirkumzenitál
| |
Několik let v ústavě strávil
i Hubert Slouka (1903 - 1973), v letech
1928-29 demonstrátor, 1929-35 asistent,
který je znám spíše jako neúnavný popularizátor
astronomie.
Již v textu zmiňovanou významnou
osobností byl profesor Karlovy univerzity
František Nušl (1867 -
1951). Zabýval se anomální refrakcí,
vynalezl přístroj
cirkumzenitál
sloužící k určování polohy na zemském povrchu,
zeměpisné délky i šířky. Byl ředitelem Státní
hvězdárny v Praze a v Ondřejově.
|
|
Na počest svého bratra Jana Friče
(1863 - 1897) vybudoval Jan Josef
Frič (1861 - 1945), majitel firmy na
optické přístroje, v Ondřejově hvězdárnu. Roku
1928 hvězdárnu věnoval republice.
Antonín Bečvář
| |
Významnou osobností byl
Antonín Bečvář (1901 -
1965). Narodil se ve Staré Boleslavi, od 16 let
žil v Brandýse nad Labem. Studoval klimatologii a astronomii na
přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity.
Přešel na Slovensko, kde v průběhu 2. světové
války byla vybudována hvězdárna na Skalnatém Plese ve
Vysokých Tatrách. V letech 1943 - 1950 byl jejím
ředitelem. Zde v roce 1948 se svými spolupracovníky
dokončil první hvězdný atlas
Atlas Coeli. V roce 1951
se vrátil zpět do Brandýsa nad Labem, kde vytvořil atlasy
Eclipticalis roku 1958,
Borealis roku 1962 a
Australis roku 1964,
které rovněž vyšly v zahraničí. Bečvář
byl rovněž průkopníkem meteorologické fotografie,
v roce 1953 vydal Atlas horských
mraků.
Velmi známým fotografem astronomických
dějů na obloze byl Josef
Klepešta (1895 -
1976).
|
|
Zdeněk Kopal
| |
K nejvýznamnějším českým
astronomům dále patřil Zdeněk
Kopal (1914 - 1993), profesor astronomie v Manchesteru, autor fotografického atlasu Měsíce, zakladatel
výzkum těsných dvojhvězd. Narodil se v Litomyšli, kde
začal navštěvovat obecnou školu. Později
přesídlil s rodinou do Prahy, kde studoval na smíchovském
gymnáziu a přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity.
V roce 1938 odchází na studijní pobyt do Cambridge v Anglii.
V průběhu 2. světové války působil v USA jak
v astronomickém - Harvard, tak i vojenském výzkumu -
Massachusettský technologický institut. Roku 1951 přešel na
katedru astronomie v Manchesteru ve Velké Británii. Pro
měsíční mise NASA Apollo vytvořil topografické
podklady s výškovými profily měsíčních map,
s podrobnostmi (75 - 125) m. Měl vlastenecký vztah ke své
vlasti, kam se často a rád vracel. Je pochován na
Vyšehradském hřbitově.
|
|
Astronomie u nás na přelomu 19. a 20. století