Druhý den
Třetí den je věnován oběhu Země kolem Slunce a stavbě vesmíru. Diskuse začíná podrobným rozborem vzdálenosti Měsíce od Země, Slunce a hvězd. Galileo srovnává číselné hodnoty různých autorů s vlastními představami. Následuje kritický rozbor, posouzení možné existence paralaxy nehybných hvězd, vznikající jako důsledek pohybu Země kolem Slunce. Správně Galileo argumentoval, že hvězdy jsou nesmírně vzdálené, než aby bylo možné zjistit změny úhlů při pozorování vzdálených hvězd v souvislosti s oběhem Země kolem Slunce. Na rozdíl od Koperníka Galileo vychází z toho, že hvězdy ve hvězdné sféře nejsou stejně vzdálené. Navrhuje: ,,Kdyby se pomocí dalekohledu našla nějaká malá hvězda blízko některé velké a přitom první z nich by byla o mnoho vyšší, mohlo by se stát, že v jejich vzájemné poloze se vyskytne nějaká pozorovatelná změna...Je možné, že obrovská vzdálenost hvězdné sféry způsobuje, že tyto nepatrné projevy unikají při pozorování.``
Galileo se stále přidržuje kruhových drah planet, přestože ze studia Oběhů Koperníka věděl, že tato představa neodpovídá přesným pozorovacím údajům. Dosud není vyjasněno, proč nezabudoval do své teorie Keplerovy představy eliptických drah planet. Stanovisko k nim v Dialogu chybí.
Sagredova slova dokumentují názory Galilea: ,,Kdo by se odvážil věřit, že prostor mezi Saturnem a stálicemi, považovaný některými lidmi za příliš velký a nepotřebný, neobsahuje jiná tělesa náležející vesmíru? Snad proto, že je nevidíme? Copak čtyři Medicejské planety a Saturnovy měsíce jsou na nebi až do chvíle, kdy se staly přístupnými lidskému zraku? A podobně, což neexistovaly další nesčetné hvězdy, dokud je lidé neobjevili? Mlhoviny byly pro nás nejdříve světlými skvrnami a až poté jsme pomocí dalekohledu zjistili, že jsou to seskupení mnoha zářivých hvězd. Ach, jak je domýšlivá, a ba co víc, drzá lidská nevědomost!``
Vedle uvedených hlavních témat Salviati komentuje své výpočty potvrzující, že nové hvězdy - supernovy z let 1572 a 1604 jsou mnohem dále než planety. Posléze se rozhovor vrací k problematice Koperníkovy soustavy. Zde se diskutující více zaměřují na astronomické jevy - změny fází Venuše, měsíce Jupitera a pohyb planet.
Galileo mimo jiné ukazuje, jak přirozeně Koperníkova teorie objasňuje smyčky v pohybu planet vzhledem k hvězdnému poli v pozadí. Dále připomíná vlastní objevy, čtyři Jupiterovy měsíce a rotaci Slunce. To vše proto, aby podpořil heliocentrismus. Země je tak zbavována své výjimečnosti, stává se pouhou planetou. Část průběhu diskuse třetího dne můžeme sledovat na ukázce:
Simplicio: ,,Z čeho usuzujete, že místo uprostřed oběhu planet náleží Slunci, a ne Zemi?`
Salviati: ,,Dochází k tomu ze zcela očividných, tedy přesvědčivých pozorování. Nejzřetelnějším důvodem pro to, aby Země byla vyňata ze středu a tam dosazeno Slunce je fakt, že všechny planety jsou jednou Zemi blíž, podruhé zase dál a rozdíly těchto vzdáleností jsou značné. Tak například Venuše, je-li nejvzdálenější od nás, je šestkrát dál než při svém nejbližším postavení, a u Marsu může být vzdálenost až osmkrát větší, než je-li nejblíže. Je vám tedy zřejmé, že Aristoteles se poněkud zmýlil, když myslel, že planety jsou od nás stále stejně vzdáleny.``
Simplicio: ,,Ale čím budete dokládat, že se planety pohybují kolem Slunce?``
Salviati: ,,Pokud jde o tří svrchní planety, Mars, Jupiter a Saturn, je to zřejmé podle toho, že jsou Zemi nejblíže, když jsou v opozici, a naopak nejdál, když se dostávají do konjunkce se Sluncem. Toto přibližování a vzdalování je tak značné, že když Mars je nám blízko, zdá se 60krát větší, než když je od nás nejdále. Že Merkur a Venuše nesporně obíhají kolem Slunce, poznáme zase z toho, že se od něho nikdy příliš nevzdalují a že je možno je někdy spatřovat před ním, někdy za ním, jak o tom svědčí proměnlivost fází Venuše. Pokud jde o Měsíc, je zřejmé, že jej za žádných okolností nemůžeme odloučit od Země z důvodů, o kterých budeme jednat za chvíli.``
|
Druhý den |
Čtvrtý den |