9.3  Biologické účinky záření

Pokud částice záření proletí naším tělem, zanechá za sebou stopu v podobě řetízku ionizovaných atomů, které jsou chemicky agresivní. Nabité atomy obvykle vybijí svoji agresivitu neškodnou chemickou reakcí. Někdy však dojde k chemickému poškození složité organické molekuly, která řídí životní pochody našeho organizmu. Nejdůležitější organická molekula, šroubovice DNA, která nese genetickou informaci a řídí život buňky, je naštěstí dvojitá, takže když dojde k poškození jedné její části, okamžitě se opraví podle části druhé. K neopravitelnému poškození dochází teprve tehdy, je-li ozáření velmi intenzívní. Buňka pak chybně pracuje, chybně se množí, případně umírá. Radiace je jen jednou z mnoha příčin poškozování buněk a každý organizmus má schopnost podobné ztráty nahrazovat, ovšem jen do jisté míry.

Podle doporučení ICRP-26 rozlišujeme dva typy poškození tkáně zářením:

1. nestochastické poškození (tedy nenáhodné), pro něž je typická určitá minimální dávka - práh, nutná k tomu, aby došlo k poškození. Patří sem např. popálení kůže, poškození krvotvorné kostní dřeně, ap.
2. stochastické poškození (náhodné), které je charakterizováno pravděpodobností poškození, přičemž tato pravděpodobnost s rostoucí dávkou vzrůstá. Patří sem zejména karcinogenní a genetické účinky záření. Jak už bylo řečeno, část buněk je schopna po určité době poškození opravit, popřípadě se poškozené buňky nahradí novými. Jsou však případy, kdy se poškození od ozáření z různých období mohou skládat.