Protinožcův zápisník - 1. část

5. února 2001

Můj první víkend v Sydney se vydařil. V sobotu jsem si sbalil svoji milou gemmu a vyrazil do svého nového domova. (Před tím jsem bydlel nehorázně draho v jakési univerzitní koleji, pak jsem ale sehnal mnohem lepší ubytování.) Šel jsem podle mapy. Sydney je hodně roztroušené a prostorné, takže se místy podoba spíše vesnici než městu a hledat nějakou ulici může připomínat orientační běh v lese, což byl přesně případ mé sobotní cesty. Trochu jsem podcenil slovo "creek" (něco jako potok) a tak jsem musel v jednom místě brodit a ve druhém přeskakovat potok, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Dům je dost úžasný. Je přízemní, má čtyři pokoje a na zahradě bazén cca. 8 x 5 x 1.8 m. Kolem rostou palmy, v naší zahradě citroník (citrónem z něho jsem si včera okyselil čaj), v sousedovic pomeranče a grepy. Voda v bazénu je teplá a je to úžasné osvěžení se vykoupat, zvlášť když je přes 30 stupňů. Kolem létají neuvěřitelné druhy ptáků, občas nějaký papoušek a tak. Je to naprostá idyla, takže je trochu škoda, že se za dva týdny budeme všichni stěhovat do jiného domu na rušnější ulici a bez bazénu. Zato bude dvakrát blíž univerzitě, takže to má i své výhody. Mí spolubydlící jsou velice milí, jeden je Číňan, který se pořád směje, druhý je Němec a třetí byla Norka, která se ale v sobotu odstěhovala. Každý máme svůj pokoj. Spolubydlícím už jsem začal předvádět a vysvětlovat různé pokusy, zdá se,že je to zajímá.

V sobotu bylo krásně (teplota přes den až 35 stupňů) a tak jsem odpoledne vyrazil do města. Sydney je fakt dost dobré město, že se i mně, který nemám města moc rád, líbí. Úžasný byl už pohled na přístav s operou při sjíždění autobusem k Harbour Bridge. Opera je dost dobrá, bílá střecha je z dlaždic. Zjevně je tam víc sálů, nejméně dva.

Naprosto úžasná je královská botanická zahrada. Mají tam neuvěřitelné druhy stromů, mezi jinými např. lahvové stromy (pěkně o nich píše F. Polívka v Užitkových a pamětihodných rostlinách cizích zemí), stromy rodu ficus (tento rod zahrnuje kromě obyčejných fíkovníků různé druhy poskytující kaučuk apod.), které mají kořeny vystupující na metr ze země po délce několika metrů nebo vzdušné kořeny visící jako kyvadla ze stromu dolů. Takový strom dohromady se zemí tvoří často vícenásobné souvislé oblasti. Krásný byl také bambus, který má velmi pevné dřevo. Myslím, ze by po něm šlo šplhat dost lehce.

Když jsem tak obdivoval tyto úžasné rostliny, uslyšel jsem hlasitý pískot. Z nedalekého eukalyptu se totiž vzneslo hejno jakýchsi letounů a začalo kroužit kolem. Ovšem letouni to byli ne ledajací: náš netopýr se dá nazvat létající myší, tito se spíš podobali létajícím krysám. Rozpětí křídel jsem odhadoval tak na 60 až 70 cm.

V zahradě by se dalo něco objevovat asi měsíc, takže se tam zase chystám vypravit. Vegetace je ale dost úžasná v celém městě. Zajímavé jsou stromy s českým názvem přesličník přesličkolistý, které mají větve článkované a k nerozeznání od přesličky, ale na rozdíl od ní kvetou a přinášejí plody. Blahovičníky neboli eukalypty zase krásně na dálku voní, ale příliš velké exempláře jsem zatím nepozoroval.

Tak to bylo několik zážitků z víkendu. Teď (pondělí odpoledne) se přehnala dost silná bouřka, spíš průtrž mračen, takže se trochu ochladilo a je příjemně. Asi brzo vyrazím domů.

Pokračování příště...

Protinožcův zápisník - 2. část

9. února 2001

Dnes budu vyprávět o své výpravě do národního parku Lane Cove.

Ve středu 7.2. (v den svých narozenin, takže to byl takový malý dárek), jsem si řekl, že se trochu projdu. Tak jsem vzal mapu a šel jsem tam, kde byl nejblíže nějaký les. Šel jsem z univerzity asi 20 minut, až jsem dorazil k velikánské silnici, les byl na její druhé straně a nikde žádný přechod. Silnice byla tak hrozná, že přecházet ji by byl hazard a zakopnout v půli a spadnout by byla jistá smrt, a to bez hyperboly. Naštěstí jsem objevil údolí, přes něž ta silnice vedla pomocí mostu, a pod mostem šlo projít. Vlastně to byl začátek národního parku Lane Cove a údolím tekla stejnojmenná říčka, jak jsem později zjistil.

Park je dost úžasný. Je to prales, kde jít mimo pěšinu není zakázané (jako to bývá v národních parcích u nás), ale zato zhola nemožné. Všude se proplétají neuvěřitelné stromy a keře s neprostupnými a zapletenými větvemi, a krom toho na neopatrného zvědavce čekají četná nebezpečí, jako například jedovatí pavouci (hadi prý v Sydney nejsou, ale jinak jedenáct nejjedovatějších hadů světa žije právě v Austrálii).

Po chvíli chůze údolím říčky, která líně tekla širokým korytem, hluk aut zcela utichl a bylo těžké uvěřit, že se člověk nachází uprostřed čtyřmilionového města. Pěšina se klikatila po pravém břehu. Obdivoval jsem četné blahovičníky, což jsou v Austrálii nejčastější stromy (je jich několik desítek, možná stovek druhů), a také minule zmiňované přesličníky.

Tyto stromy poskytují tzv. železné dřevo. Je velmi pevné a těžší než voda, takže stavět z něj například vor není příliš moudré. Zkoušel jsem lámat tenkou větev - jde to skutečně mnohem hůř než u jakéhokoli jiného stromu, jehož větev jsem kdy lámal. Také jsem zkoušel, jestli plave. Vzal jsem tu větev domů a hodil ji do bazénu. Plavala, ale jakoby váhavě. Tak jsem s ní praštil o kraj bazénu, uteklo par bublinek a větev šla ke dnu. A to byla už dost vyschlá.

Jak jsem tak šel po pěšině, něco se přede mnou zahýbalo. Podívám se tam a vidím, že to je malý dráček! Nevím, jestli to byl varan nebo nějaký jiný plaz, ale byl krásný a asi 25 cm dlouhý bez ocasu a asi 80 s ocasem. Na lbi měl všelijaké výčnělky a šupiny. Tak jsme se chvíli vzájemně prohlíželi a pak plaz prchl. Časem jsem jich potkal asi dalších šest. Doufám, že se mi podaří nějakého vyfotit.

K dalším zajímavostem patří neuvěřitelná stromovitá kapradina. Nejdřív jsem se domníval, že je to palma, ale třikrát zpeřené listy s výtrusnicemi mě nenechaly dlouho na omylu. Kmen tohoto obra byl asi 2,5 metrů vysoký a nesl 13 listu rovněž 2,5 metrů dlouhých, každý o šířce asi 70 cm. Po chvíli jsem spatřil exemplář s kmenem ještě asi dvakrát vyšším, ale neprováděl jsem přesnější měření z důvodu jeho obtížné dosažitelnosti.

Pak jsem došel k větší cestě a ptal se jedné paní, jak se dostanu ven z parku. Úroveň plánu města, který jsem měl, není totiž i přes velké měřítko valná. No a ukázalo se, že paní je vlastně původem Češka, protože její rodiče prchli z Československa v roce 1948 nejdřív do východní Afriky a pak do Austrálie. Tak jsme pokecali, přičemž mě paní ubezpečila, že žralok mě na pláži v Sydney nesežere, že jsou víc na jihu.

Když už jsem vyšel z parku a blížil se zase k nějaké velké silnici, jela kolem opět tatáž paní, tentokrát v autě, kolo naložené v kufru. A že mě sveze. To bylo moc milé, protože mě dovezla až před dům, čímž mi ušetřila tak 3/4 hodiny. Tak jsme zase pokecali. Pak už byl večer a já jsem šel spát. Myslím, že byly hvězdy, a já jsem si dosud ani pořádně neprohlédl Jižní kříž. Je to hanba, ale dnes to napravím, protože je jasno a snad to vydrží. Teď je 18:00 (v Brně tedy 8 ráno) a 35 stupňů ve stínu. Jedu s Barrym (profesorem, pro kterého tu pracuji a který mě pozval) k němu, protože mi půjčí kolo.

Pokračování zase příště.

Protinožcův zápisník - 3. část

20. února 2001

V sobotu 17. února jsem se vypravil do města, abych si prohlédl jednu ze zdejších velkých atrakcí - Sydney Aquarium. Byl moc krásný den, tak jsem se prošel po Harbour Bridge a vyfotil slavnou operu a přístav.

Ten Harbour Bridge je dost úžasný most, o délce asi 400 metrů a šířce tak 50. Vede po něm osmiproudá silnice, dva chodníky a železnice ve výšce asi 60 metrů nad mořem (doslova i co se týče nadmořské výšky. Překlenuje Port Jackson, jeden z několika zálivů v Sydney, a tvoří tak významnou dopravní tepnu.

Akvárium je naprosto úžasné. Mají zde velké množství nejrůznějších ryb i jiných vodních živočichů. Pěkný byl mořský krokodýl, který může dorůst délky až 7 metrů a váhy kolem tuny, i když místní exemplář byl o poznání menší. Trvá mu 10 až 15 let, než dospěje. Zajímaví byli lezouni, ryby schopné žít dlouhodobě na souši (ale musí to být aspoň trochu ve vlhku). Ačkoli nemají plíce, dokážou žábrami brát kyslík přímo za vzduchu. Pomocí ploutví se na suchu dost obratně pohybují, což bylo pěkně vidět.

Zajímavá byla expozice medúz. Obávaný polyp 'Portugiese man-of-war', který vypadá jako medúza, je ve skutečnosti celá kolonie polypů, kteří se různě specializovali - někteří umožňují pohyb celé kolonie, jiní zase žahají kořist, další zpracovávají potravu. Tento živočich se pohybuje jako plachetnice: vynoří určitou část těla nad vodu a nechá se unášet větrem. Umí dokonce 'křižovat' šikmo na směr větru. Jeho žahavé buňky jsou nepříjemné, ale pro člověka nikoli nebezpečné. Horší je to se čtverhrannou medúzou rodu chironex (anglicky box jellyfish). Její žahnutí je velmi bolestivé, zanechává na kůži trvalé jizvy a může být smrtelné. Viděl jsem fotografii člověka, kterého žahnula, a nebyl to příjemný pohled. Toto zvířátko má průměr asi 20 cm, ale ramena ční několik metrů daleko.

Teď ovšem přicházíme k tomu nejzajímavějšímu. Když se vydáte jakousi chodbou dolů, otevře se vám po chvíli nečekaný pohled. Ocitnete se v tunelu, který vede přímo středem obrovského (20x10x5 metrů) akvária. Vedle vás i nad vámi se prohánějí nejrůznější ryby a paryby, z nichž vás samozřejmě nejdříve uchvátí zástupci druhé ze zmíněných tříd - strašliví bílí žraloci. Je jich tu asi pět a nejsou to žádní drobečci - myslím, že měli kolem tří metrů. V přírodě dorůstají dvojnásobku této délky a člověka dokážou pozřít jako jednohubku. To také poslední dobou čím dál častěji u australských břehů dělají. Nejčastěji si pochutnávají na osamělých surfařích, kteří se odváží daleko od břehu. Objevují se názory, že rostoucí počet lidských obětí souvisí s tím, že si s nimi potápěči často hrají, jsouce uzavřeni v pevných ocelových klecích. K přilákání žraloků ale předtím do vody naházejí stovky kilogramů masa a krve, aby žraloci vůbec připluli. Není potom divu, že si žralok člověka spojí s představou potravy a podle této představy se pak řídí.

Žraloci v akváriu však vypadali mírumilovně, až na mnoho řad zubů ostrých jako jehly umístěných v tlamě, která se v případě potřeby otevře do nečekaných rozměrů. Pluli nesmírně elegantně, což je u nich dost obvyklé. Jejich kůže je velmi jemná a na pohled tenká. Asi by nebyl problém žraloka rozpárat, pokud by ovšem on nerozpáral dřív mě.

Nádherní byli i rejnoci, další zástupci třídy paryb. Mají ploché, téměř dvourozměrné tělo, na jeho horní straně oči a jakési nozdry či co, na spodní straně pět párů žaberních oblouků a ústa. Takový plující rejnok vypadá trochu jako vlnící se plachta. Srovnáme-li rejnoka a žraloka, spatříme mnoho společných znaků, takže není divu, že oba patří mezi paryby - odlišují se od ryb svojí chrupavčitou kostrou.

Kromě žraloků a rejnoků bylo v tomto akváriu (tím myslím v té části s tunelem) mnoho dalších ryb a jiných živočichů. Záhadou pro mě je to, jak je krmí, aby se na všechny dostalo, nikdo se nepřecpal a žraloci neměli hlad (myslím, že by ho ukojili snadno a rychle, ovšem za cenu ztráty několika druhů ryb pro Sydney Aquarium.

Poslední část akvária byla expozice věnovaná Velkému bradlovému (bariérovému) útesu (Great Barrier Reef) u severovýchodního pobřeží Austrálie. Je to největší korálový útes na Zemi, plochou o něco větší než Velká Británie. V akváriu mají kusy korálového útesu s živými korály, sasankami, houbami, rybami a vůbec nejrůznějšími rostlinami a živočichy, které k útesu patří. Bylo to skutečně nádherné.

Abych pořád nepsal jen o přírodních zajímavostech, zde je několik obecných. Australské bankovky nejsou z papíru, ale z umělé hmoty. Vůbec by to nebylo poznat, nebýt ochranného prvku na každé bankovce - místa, které je průhledné. Má to výhodu v tom, že lze peníze libovolnou dobu máčet ve vodě, aniž by utrpěly. To ocení zvláště osamělý plavec, který se chce koupat, ale bojí se o svůj obnos - dá peníze do kapsy a jde do vody.

Jezdí se zde vlevo. Už jsem si na to zvykl (jezdím na kole), ale je potřeba si dát i pozor na rozhlížení se před přecházením silnice. Před pár lety tu zabilo auto dvě americké studentky, které se dívaly na špatnou stranu.

Lidé jsou velmi milí a sdílní. Není vůbec neobvyklé dát se třeba v obchodě do řeči s prodavačem, kterého neznám apod. Onehdy mě oslovil pán, když jsem jel kolem kolmo, a splkli jsme.

Ceny potravin podobné jako třeba v Německu, tj. tak 1 až 2 krát víc než u nás, jak co. Hrozně je ale drahé ovoce, což vůbec nechápu. Lístek na bus z univerzity do středu města (15 km) přijde v přepočtu na 55 korun, lístek na pár zastávek (1 zóna) na 18 (to už není o tolik víc než v Brně). Kolik stojí pivo v hospodě jsem ještě nezjistil, ale co nejdřív to napravím.

To je pro dnešek vše.

Protinožcův zápisník - 4. část

27. února 2001

Ku-Ring-Gai National Park

V sobotu 24. února jsem se vydal kolmo do národního parku Ku-Ring-Gai. Od našeho domu je to asi 25 kilometrů a cesta vede přes národní park Lane Cove, o kterém jsem už psal. Bylo hrozné vedro a pořád z kopce do kopce, tak jsem byl po chvíli úplně mokrý. Asi za hodinu a čtvrt jsem dorazil k bráně parku, kde mi paní sdělila, že se západem slunce zavírají, když tam budu déle, dostanu pokutu a za kempování je dokonce pokuta až 3000 dolarů (1 dolar = 20 korun). Paní celkově moc vlídně nevypadala. To mi ale nevadilo, protože to vykompenzoval národní park. Silnice klesala stranou širokého údolí a pohled dolů byl úchvatný. Kam oko dohlédlo, táhl se hluboký a neprostupný prales blahovičníků. Do toho hlasitě cvrlikaly cikády, bylo úplné bezvětří a horko k zalknutí. Vypadalo to naprosto úžasně. Tak jsem začal sjíždět dolů po silnici a pozorovat bizardní pískovcové útvary, kterých je tady všude plno (jeden z nich v přístavu se jmenuje Macquarie chair, protože na něm sedávala manželka bývalého australského guvernéra Macquarie, podle něhož se také jmenuje naše univerzita).

Silnice klesala dost dlouho přibližně 250 výškových metrů, přičemž se údolí stále více svíralo. Nakonec se dole objevila voda a po chvíli se ukázalo jakési jezero. Ve skutečnosti to ale byl hluboký mořský záliv, fjord, který zabíhá asi 35 kilometrů do pevniny a mnohokrát se větví. Voda v něm byla slaná, protože příliv a odliv je zde silný a říčka tekoucí do fjordu moc vody nepřináší. Hned jsem skočil do vody a plaval na druhou stranu, kde jsem zpozoroval velké množství lastur podobných perlotvorkám, ale s velmi ostrými ulitami, takže se na ne nedalo bezpečně šlápnout. Kdykoli jsem vylezl na břeh, prchalo přede mnou plno malých krabíků, kteří se slunili na břehu. Ve vodě se proháněly asi čtyřiceticentimetrové ryby, které by se daly určitě chytit. K dalším zajímavostem patřila skála s nádhernou kresbou tvořenou zvlněnými geologickými vrstvami. Úžasné bylo nechat se jen tak unášet vodou, která umožňuje, na rozdíl od vody sladké, plování člověka. Sladká voda umožňuje pouze plavání, při kterém je třeba se aktivně pohybovat. Naproti tomu ve fjordu se dalo krásně ležet na vodě, pozorovat klenbu stromů a tak. Raději jsem ale této činnosti záhy zanechal, obávaje se vražedných krátkovlnných fotonů, ve zdejších končinách hojně propouštěných místní ozónovou dírou. Jejich účinek jsem pocítil před 14 dny u moře, kde jsem se přes úplně zamračenou oblohu po několika hodinách silně spálil.

Po koupeli jsem se vydal na průzkumnou cestu lesem, přičemž jsem se později dozvěděl, že vlastně provádím "bushwalking". Les byl dost úžasný, ale skýtal málo stínu - o blahovičnících je známo, ze natáčejí své listy tak, aby na ně sluneční paprsky dopadaly co nejméně, takže v takovém lese nikde není úplný stín. Na konci cesty na mě čekaly turistické informace, kde mi věnovali 3 mapy a informaci, že jedovatí hadi v tomto parku jsou. Zajímavé také bylo vyprávění jednoho zaměstnance o tom, že k tomu, aby "bush" (rozuměj ten prales) mohla dobře žít, je třeba, aby tu a tam shořela. Takže pokud se žádný blesk nemá k tomu, aby ji zapálil, zapalují ji občas sami. Žárem se totiž uvolní některá semena, která by jinak nevyklíčila. Všiml jsem si skutečně mnoha ohořelých stromů, některé vypadaly úplně shořelé a přesto dál vesele rostly. Jiné blahovičníky třeba zase měly větší část kmene odumřelou, ale po ní se plazil třeba jen 30 cm široký živý pruh kůry a nahoře z něj vyrážela bujná větev. Vypadá to dost zvláštně a jsou to zjevně velmi nezdolné stromy.

Když jsem se vrátil ke fjordu, byl už odliv a většina lastur byla na suchu. Všiml jsem si, že se ve skalách povalují všelijaké zbytky rybářských silonů, našel jsem dokonce háček a olůvko. Tak jsem si vyrobil z kusu dřeva splávek, udělal udici pytlačku a zkoušel chytat ryby. (Je to vlastně moře a tak ani není potřeba žádné povolení.) Chytal jsem na ty lastury, ale potvory ryby vždycky ukradly návnadu (byla totiž hrozně měkká) a byly pryč. Příště si donesu pořádnou udici a návnadu a pak si pochutnáme na rybě...

Freshwater Beach

V neděli jsme se vydali se dvěma spolubydlícími k moři na Freshwater Beach. Je to veliká bomba. V Sydney je kolem 30 pláží, nejznámější jsou Bondi, Manly a Palm Beach. Měli jsme s sebou 'board', takovou desku na surfování - nestojí se na ni, ale leží horní půlkou těla. Když chce člověk surfovat, dělá to následovně: Lehne si na ten board čelem či bokem k vlnám asi 100 metru od břehu (hloubka tak 2 metry) a dívá se, jak jdou vlny. Ty se s přibližováním ke břehu zvětšují a v určité chvíli se zlomí - vlna se přelije sama přes sebe. No a přesně v tomto místě je třeba vlnu chytit - otočit se v jejím směru a trochu zakopat nohama. Když se to povede, člověk nabere úžasnou rychlost a jede na vlně třeba až ke břehu. Je to fantastický pocit! Pokud se ale vlna přelije dřív, než ke mne dorazí, nechám ji být. No, spíš se starám o to, aby mě nesmetla, protože právě tím přelitím nabývá síly a ničivosti. Pokud to naopak vypadá, že se zlomí až poté, co mě mine, nechám ji taky, protože bych jel nanejvýš pár metrů. Takže největší umění je umět to odhadnout a nasednout na správnou vlnu. To je pak panečku jízda! Trvá třeba 10 vteřin časově a 80 metrů prostorově, ze začátku je rychlá, pak se zpomaluje, ale stoji za to celá. Jenom je potřeba dát pozor, aby člověk nesmetl nějakého plavce nebo jiného surfaře. Myslím, že na podobném principu funguje laser s volnými elektrony, ale trochu opačně - tam elektrony ('surfaři') dodávají energii světlu (vlně) a ne naopak.

Ještě ohledně našeho nového domu - jsme tam dost dobrá parta a taky dost mezinárodní. Hlavní organizátor nájmu (ten, který jedná s majitelem a vybírá od nás nájem) je Hong-Wei z Číny, úplně úžasný a moc hodný borec. Pak tam bydlí Damir původem z Chorvatska, ale žijící od malička tady. Lze o něm říci totéž co o Hong-Wei. Od minulého úterý přibyla Kathrin z Německa (dělá tu diplomku přes informatiku) a včera jsme se rozloučili s Kerim(em) z Německa, takže hledáme nového spolubydlícího. Onehdy jsem vařil pro všechny guláš s knedlíkem, moc jim chutnal, v neděli zase vařil Kerim, já chci časem udělat bramboráky, no prostě je to tam dost dobrá sranda (nejen tím vařením, tím jsem to chtěl jen ilustrovat . Mnohem lepší než bydlet sám.

Nějak jsem se dneska rozepsal, takže už radši skončím. Ahoj.

Protinožcův zápisník - 5. část

6. března 2001

Blue Mountains

V neděli 4. března jsem podnikl úžasný výlet do Blue Mountains (Modrých hor), což je národní park. Hory mají svůj název z toho, že eukalyptový olej, vycházející ze zdejších blahovičníkových hvozdů, prý způsobuje při pohledu z dálky modrou barvu hor (podle mého názoru se ovšem jedná o běžný Rayleighův rozptyl).

Sběhlo se to takto: Australan Peter se svojí dívkou Alicen pozvali Kathrin (naše spolubydlící) na tenhle výlet, a Kathrin se přimluvila, aby vzali i mě, protože zná můj obdiv k přírodě. Peter souhlasil, takže jsme ráno vyrazili. Cesta trvala kolem dvou hodin časově a 120 km prostorově, což je na Austrálii neskonale blízko. Po cestě jsme brali benzín a Petrovi se povedl skvělý kousek - položil peněženku na střechu auta zapomněl na ni, nastoupil a odjel (to prosím nikdy nedělejte, abyste cokoli kdykoli kladli na střechu auta - já jsem to udělal v živote dvakrát a pokaždé na to doplatil). Petr byl šťastnější - když se tam asi 80 km vrátili, peněženku našli se vším všudy (i s penězi) - někdo ji odevzdal do megdonalda. Chvála Bohu.

Blue Mountains nejsou obzvlášť vysoké (něco málo přes 1000 m), ale o to úžasnější. Připomínaly mi Yosemitský národní park v USA (to je ten, co je na všech kalendářích, s vodopádem a vysokými útesy nad hlubokým údolím). Z hlubokého údolí se zvedají nejprve strmá zalesněná úbočí, která výše přecházejí ve svislé až převislé útesy. Hloubka údolí je kolem 600 metrů, výška skalních stěn tak 350 metrů. Údolí je mnoho a všelijak se větví. Zatímco se Peter s Alicen sklesle vraceli pro peněženku, nemajíce mnoho naděje, Kathrin a já jsme se jali sestupovat k první vyhlídce. Když jsme sestoupili k můstku, otevřel se nám nádherný pohled: Pod námi zela několikasetmetrová hlubina, do níž padal vodopád ve dvou stupních. Každý z nich měl asi 80 metrů a byl téměř svislý. Byl to úchvatný pohled. Vydali jsme se k hornímu vodopádu. Pěšina vedla přes říčku těsně nad vodopádem, poté traverzovala skalní stěnu a nakonec začala klesat. Tak jsme došli až k dolní části vodopádu. Při fotografování bylo třeba chránit objektiv před kapkami, které chaoticky poletovaly vzduchem. Svoji kůži jsem však zcela chránit nehodlal a trochu jsem se pod vodopádem osprchoval. Je zajímavé, že kapky ani při pádu z tak velké výšky nezpůsobují zranění. Je to dáno tím, že předávají větší část své hybnosti a energie okolnímu vzduchu, čímž lze vysvětlit silný vítr, který se u podobných přírodních úkazů tvoří.

Od horního stupně se dalo pokračovat k dolnímu, ale my jsme už spěchali za Peterem. Cestou jsme ještě stačili obdivovat velké černé papoušky asi velikosti racka. Pak už se Peter, Alicen a peněženka vrátili a my jsme přejeli ke Třem sestrám - nezvyklému to úkazu v podobě tri asi 50 metrů vysokých skalních věží na konci útesu. Bylo to dost úžasné.

Poslední zastávku jsme si udělali na Evans Lookout. Po několika pohledech vržených do údolí a prozkoumání účinku polarizačního filtru na světlo z oblohy a světlo rozptýlené na mírném oparu jsme začali sestupovat do bočního údolíčka. Les se nejprve podobal tomu, který jsem popsal v minulém Zápisníku. Za zmínku stojí jen to, že z vysokých štíhlých blahovičníků (tento druh jsem možná viděl poprvé) se loupala kůra v pruzích kolem 10 cm širokých a až 10 metrů dlouhých, což vypadalo velmi zvláštně. Zajímavé byly rovněž četné skalní převisy vhodné jako útočiště před deštěm či bivak. Po chvíli se ale údolíčko začalo uzavírat, až se proměnilo ve strmou, temnou soutěsku sevřenou vysokými skalními stěnami. Aby toho však nebylo málo, toto již tak dosti romantické a tajuplné místo bylo navíc dokresleno něčím pro oko středoevropana naprosto nevídaným - obrovskými stromovitými kapradinami. Někteří z těchto úctyhodných obrů, podle Petra až několik set let staří, mají kmen u země až 40 cm v průměru a výšky 8 metrů. Kmen je ale překvapivě lehký (to lze nepřímo zjistit z účinku síly na něj aplikované), protože jeho vetší část tvoří vzduchové komůrky. V těch se také zachycuje voda, což někdy způsobuje ojedinělý úkaz: V polovině kmene kapradiny vyráží mladý blahovičník, nějaký keř nebo jiná kapradina! To jsme také pozorovali.

Po sestupu do většího údolí, do něhož to naše ústilo, se pohled poněkud otevřel a po dalších asi sto výškových metrech jsme dorazili k velkým balvanům a asi dvacetimetrové skalní stěně napříč údolím, po níž se valil potok, tvoře přitom pěkný vodopádek. Nad námi se tyčily skalní stěny asi 200 metrů vysoké. Poleželi jsme si chvíli na balvanech, já jsem udělal foto pro svůj stereoskop a pak jsme se už vydali nazpět, nasedli do auta a vyrazili k domovu.

Rád bych se do Blue Mountains znovu podíval. Mělo by se to podařit příští sobotu, protože jsem se přihlásil do klubu extrémních sportů a ten tam pořádá zájezd canyoningu - to se sestupuje kaňonem jak se dá - pěšky, slaňováním, pádem nebo jinak. Krom toho jsem se přihlásil do klubu turistiky a orientačního běhu, zítra poběžím první závod. Tento týden totiž začal semestr a každý klub tu má stánek, kde agituje pro svoji činnost. Jsou zde úžasné možnosti - například za 10 dolarů na rok (200 Kč) se stát členem klubu windsurfingu. Můžete si vypůjčit zadarmo surf, kdykoli chcete, jezdit si po jezeře (po oceánu je to kvůli vlnám poněkud těžší) a navíc vás to instruktor naučí (taky zadarmo). Základna je ale 2 hodiny autobusem odtud, takže nevím, jestli do toho půjdu.

Ted už ale rozhodně půjdu domů, neboť se připozdilo. Tak ahoj do příště!