Protinožcův zápisník - 6. část

21. března 2001

Drobné příhody - setkání s klokany, papoušky, cikádami, sovou a létající krysou.

V sobotu 17.3. jsme se vydali provádět canyoning neboli slézání Grand Canyonu v Blue Mountains, avšak akce dopadla neslavně. Měli jsme totiž sraz na jednom nádraží a odtud jsme jeli auty. Já jsem jel s jednou dívkou X, jejíž jméno jsem zapomněl. Když jsme dojeli na místo, kde jsme měli trénovat slaňování, pršelo a bylo škaredě, takže vedoucí rozhodl, že provedeme pouze 'bushwalking' neboli výlet. Předtím si prý ale dáme kávu v jedné hospůdce poblíž Grand Canyonu. Řekl přesně ve které, dívce X to bylo hned jasné a vyjeli jsme. Na křižovatce však zatočila směrem k Sydney místo na opačnou stranu, kde je Grand Canyon. Marně jsem ji vysvětloval, že musíme jet zpátky. Neoblomně tvrdila, že to tu zná jak své boty, že je ze Sydney. Po 3/4 hodině jsme dojeli k jakési hospodě, kde jsme samozřejmě zjistili, že jsme úplně jinde. Jet za kamarády už nemělo cenu, a tak jsem se aspoň vydal do národního parku, který byl náhodou zrovna tam, kde jsme zastavili. Nakonec jsem si udělal krásný výlet, přestalo pršet a po pár hodinách byla obloha bez mráčku.

Úžasné bylo blízké setkání s klokany na jednom veřejném tábořišti. Bylo jich tam kolem stovky, ochočení, dalo se přijít na 3 metry k nim. Naprosto dokonalá byla klokanice s klokánkem v kapse. Klokanice se pásla na trávě a klokánek čučel kolem. Když jsem chtěl přijít blíž, klokanice se dlouhými skoky vzdálila i s klokánkem a já jsem v té chvíli porozuměl Prasátku, které, jsouc v kapse skákající Klokanice, lamentovalo slovy 'Jestli tohle je lítání, nikdy už nechci lítat'.

Klokani jsou totiž naprosto úžasní. Mají strašně roztomilou tlamičku, docela malou hlavu, velikánskou celou spodní (či zadní) část těla, silné zadní nohy, přední naproti tomu jak párátka, ocas jako strom. Když pozorujete klokana zepředu, působí jeho tělo proti hlavě zavalité, ale z boku je to elegán. Je jich mnoho druhů, největší měří ve stoje přes dva metry, někteří menší jsou zase pruhovaní. Vesměs se pasou, je to legrační, že jí jenom trávu. Skoky umějí dělat opravdu obrovské a dosahuji přitom obdivuhodné rychlosti. Když se chtějí posunout jen o kousek, oprou se o přední nohy a podsunou zadní. Umějí neuvěřitelně stříhat ušima a otáčet jimi nezávisle do téměř libovolné polohy. A nejlepší je, jak umí zvědavě čučet. No prostě - jsou báječní.

Včera, poslední letni den na jižní polokouli, jsem se znovu vydal do národního parku Lane Cove, kolmo je to z univerzity pouhých 10 minut. V jednom místě je tam obrovské množství velkých bílých papoušků asi velikosti havrana, kteří mají na hlavě krásnou chocholku žlutých pírek. Určitě se na ně vypravím se svým teleobjektivem, kterému vděčím i za další fotky ptáků. Pozoroval jsem rovněž zvláštní motýlokvětý keř, na jehož každém listu bylo po jednom trnu, jehož květy byly velké, rudé a kožovité a jehož kmínek se směrem dolu velmi silně ztlušťoval.

A když už padl soumrak, a já jsem šel po louce nad řekou, proletěl kolem mě jakýsi stín a přistál na nedalekém stromě. Přikradl jsem se opatrně k němu a díky posledním fotonům poletujícím okolo jsem proti světlejší obloze jednoznačně rozeznal sovu. Otáčela po mě hlavou o neuvěřitelné úhly - sovy zvládnou i přes 270 stupňů. Pak odletěla naprosto nehlučně a zmizela v lesní temnotě. Na témže stromě jsem pak rozeznal i létající krysu, která si visíc čechrala blány. V tu chvíli už nad pasekou poletovaly desítku letounů všech velikostí. Chtěl jsem jim házet kamínky, aby je chytali (po vzoru svého kamaráda Karla z Brodu, oni vždycky házeli kamínky netopýrům z věže kostela na Starém Brně a pozorovali, jak netopýři pomocí echolokátoru kamínky našli a chytali je, domnívajíce se, že jde o hmyz). Ale žádný kamínek jsem nenašel, čímž byla nebohá zvířátka ušetřena trápení vědcem.

Ještě zmíním zajímavost o cikádách - umějí tak hlasitě cvrlikat, že z toho málem zaléhají uši. Ale když chcete cikádu najít, potvůrka se nedá - zkoušel jsem to už dvakrát, ucho jsem měl tak 15 cm od ní, zvuk byl skoro na prahu bolesti, ale nenašel jsem ji. Možná je to dáno malou vlnovou délkou zvukových vln ve srovnání se vzdáleností uší, nevím. Ovšem pomohlo mi to k docenění funkce ušního boltce - intenzita zvuku se totiž silně měnila i při nepatrných rotacích hlavy. Myslím, že právě geometrií boltce se dá vysvětlit schopnost rozeznat směr zvuku přicházejících z různých míst kužele, jehož osou je spojnice uší. Z fázového posunu zvukových vln přicházejícího do obou uší lze totiž určit pouze úhel rozevření tohoto kužele a nikoli přesný směr, odkud zvuk přichází.

A poslední zajímavost o Austrálii - je tady nějak málo much, vos a podobných zvířat. Mouchy jsou pouze takové ty zelené bzučivky, tedy nikoli mouchy domácí, a potkat nějakou, to je událost. Vosu jsem ještě nepotkal. Ale zas tak jednoduché to přece jen není - včera poštípaly tatínka mého kamaráda Levnetha sršni tak, že musel do nemocnice. Prý jsou horší než evropští. Tak doufám, že s nimi nebudu mít tu čest.

Protinožcův zápisník - 7. část

3. dubna 2001

Protinožcův zápisník se na týden odmlčel, protože se mi minulé úterý stala nemilá věc. Když jsem šel fotit papoušky do národního parku Lane Cove, napadlo mě jít po jakýchsi kamenech nad vodou. Kameny ovšem byly kluzké a já jsem pěkně vzpřímeně sjel do vody. To by mi vůbec nevadilo nebýt toho, že jsem měl na krku foťák s nasazeným teleobjektivem. Tak jsem se bleskurychle vydrápal na břeh, vylil asi deci slané vody (ono už je to totiž vlastně moře) z objektivu (on je velký, vešly by se tam ty deci aspoň dvě) a uháněl do obchodu pro miniaturní šroubováčky. Bylo ještě otevřeno, šroubováčky měli a pomocí nich se mi ještě večer podařilo objektiv rozdělat a vysušit a v sobotu pak zase složit, takže funguje. Musel jsem si pečlivě zapisovat, který díl byl kde přišroubovaný, jakými šroubky, dělat rýhy pro vyznačení vzájemných poloh dílů, no byla to fuška. Bez toho bych to už v životě nedal dohromady. Bylo ale zajímavé vidět, jak je takový zoomový teleobjektiv uvnitř zařízený. Ještě že tu mám čistou flanelovou košili na čištění čoček. Flanelová košile je to nejlepší, žádné speciální papírky od Kodaku se jí nevyrovnají.

S foťákem je to horší, protože je to celé řízeno elektronicky, tj. například bez baterie se závěrka vůbec nespustí. Rozebral jsem ho - je to geniální: všechna energie pro pohyb závěrky, zrcátka apod. se bere z ručního natažení. Strašně moc všelijakých pérek se tím napruží a jsou zajištěna v teto poloze dvěma magnety, které mají na sobe navíc vinutí. Když pak fotím, pošle se do vinutí krátký puls, který vytvoří magnetické pole opačné než mají magnety, tedy celkové pole je nulové, kotvy odpadnou a tím se to celé spustí. Výhoda je v tom, že z baterie se bere pouze nepatrná energie pro puls do cíveček. Nevýhoda - bez elektroniky nevyfotím ani ťuk. No právě - foťák je těď mrtvý. V neděli se na chvíli rozsvítily indikační diody, ale včera už zase ne, tak nevím, protože tu elektroniku asi nemám šanci spravit. Mechanicky je v pořádku, vody dovnitř moc neproniklo, jen par kapek, bál jsem se, že to bude horší. Tak uvidíme.

Fotky tedy teď nějakou dobu nebudou, ale přidal jsem na web ještě pár z letadla a nějaké z Londýna a Orlických hor, které byly na prvním filmu.

Teď ale k veselejším věcem.

Macquarie University

Univerzita, na které bádám, je asi 30 let stará (to není na zdejší poměry tak málo, nesmíme zapomenout, že James Cook přistál poprvé u pobřeží Austrálie v roce 1770, takže historie tu celkově není příliš dlouhá, nepočítáme-li ovšem Aborigionies, zdejší původní obyvatele). Rozkládá se na čtvercové ploše o straně asi 750 m. Mezi budovami je spousta stromů a jiné zeleně jako bambus, aloe, palmy atd. Nejlepší je ale háj zvláštního druhu blahovičníků (Eucalyptus), které nádherně intenzivně voní po citrónech. Je velice příjemné pod nimi sedět, což také mnoho studentů (i já) dělá. Kdo by se ovšem domníval, že kromě zeleně většinu plochy areálu tvoří domy, by se v Australanech zmýlil. Nikoli budovy, ale parkoviště jsou to nejdůležitější, a navíc několikapatrová. Většina studentů totiž jezdí do školy autem, ale nedivím se jim - tady to někdy ani jinak moc nejde. Hromadná doprava v Sydney totiž jakž takž funguje v radiálním směru, (střed ve středu města), ale nikoli v tangenciálním. Takže dostat se autobusem 5 kilometrů daleko může trvat skoro tak dlouho, jako jít pěšky. Damir, náš spolubydlící, jezdil dřív necelé dvě hodiny jednu cestu, autem by ji měl za 25 minut. Já mám úžasné štěstí, že bydlím 15 minut pěšky od své pracovny.

Na univerzitě studuje asi 20000 studentů, což je na pohled hodně - odhadoval jsem sotva třetinu. Je asi obecně málo poslucháren, takže nejsou neobvyklé přednášky v pátek do půl deváté večer, nebo dokonce o víkendu.

Studovat tady není rozhodně laciná záležitost. Kdo to chce zkusit, musí si připravit 2000 až 4000 dolarů na semestr školného plus náklady na literaturu apod. A pokud někdo dělá PGS a nestihne ho ukončit za tři roky, musí zaplatit 2500 dolarů za prodloužení, pravděpodobně za každý semestr.

Také katedry to tu nemají lehké. Od univerzity nedostávají skoro nic nebo jen málo, a tak jejich vedoucí musí být dobří manažeři a shánět peníze, jak se dá, jinak katedra nemá šanci (to se stalo onehdy na chemii, vedoucí nebyl schopný a katedru skoro zavřeli). Barry Sanders je jedním z nich a dělá svou práci skvěle. Sice je to značně na úkor jeho výzkumu, ale on říká, že to musí někdo dělat, tak že to dělá on. Barry je stejně dost úžasný človíček. Tak například: Má velmi neschopnou sekretářku s nízkým IQ (jak mi sám řekl), která mu každých 10 minut telefonuje, protože něčemu nerozumí, neví, jak má cosi udělat, co kam napsat apod. To její stále telefonování Barryho pěkně štve (brzy ale bude mít telefon, který zobrazuje číslo volajícího a hovory od ní nebude brát). Tak jsem se diplomaticky zeptal, jestli neuvažoval, že by sehnal jinou a tuhle vyhodil. A on mi řekl, to není dobrý způsob vedení, vyhazovat lidi, protože v týmu se lidi musí cítit dobře, vědět, že jsou důležití a tak. Takže on se už asi 8 let s touhle sekretářkou piplá, pomalu ji učí, jak dělat věci lépe, a ona se prý moc snaží, ale holt ji to někdy moc nejde. Barry se tomuto přístupu naučil od svého otce, který měl malý hotel a nevyhodil lidi ani tehdy, když zjistil, že trochu kradou. Je prý efektivnější je nechat krást (ale nedát najevo, že to vím), než pořád někoho vyhazovat a nabírat nové lidi. Skoro každý prý totiž trochu krade, vždyť i soukromé telefonování na účet firmy je vlastně ten případ.

Na univerzitě je spousta všelijakých spolků - od klubu turistů a orientačních běžců (jehož jsem členem) přes pěvecký sbor (tam jsem jednou byl, ale nechtělo se mi pořád zpívat podle not), až po Spolek lesbických studentek a Mladé komunisty. Ten poslední je pozoruhodný - Damir tam zná několik lidí a říká, že si lečí svá zranění tím, že ovládají lidi, kterým vymetají mozek. Já jsem se s nimi naštěstí nesetkal. Tedy vlastně ano, když tu spolky měly své stánky a já jsem tam viděl jakési Marxovy spisy. Nevěnoval jsem jim ale pozornost, protože jsem myslel, že jde o recesi nebo legraci. Teď vidím, že to mysleli vážně.

Podivný je odpor Australanů ke světlu. Některé místnosti na univerzitě, ve kterých zde lide celý den pracují, nemají vůbec žádné okno! To by mě asi zabilo. Po pravdě řečeno, naše místnost na tom není o mnoho lépe, ale aspoň jakési malé okno tu je. Možná to ale zdejším lidem moc nevadí. Když jdu totiž kolem kanceláří v budově informatiky, nevěřím svým očím. Ti lidé si v už tak úplně mrňavých oknech zatáhnou roletu, rozsvítí zářivku, pustí počítač a tak jsou celý den. Je to věc, kterou nemohu pochopit. Asi se budu muset někoho takového zeptat. Já se aspoň snažím občas vyjít ven a pracovat třeba pod tím citrónovým blahovičníkem, abych měl nějaký kontakt s denním světlem.

Naše univerzita je velmi mezinárodní. Je tu spousta Číňanů, Němců (těmi se to tu jen hemží), Norů, rovněž studentů z Thajska, Japonska, Indie, Malajsie, Indonésie a podobných asijských zemí. Mimochodem, kulturní vliv těchto zemí je zde dobře poznat na počtu čínských, thajských a indických restaurací i celkovém způsobu vaření v Austrálii. Například kari koření nebo chilli mají všude sto druhů, ale kmín jsem sehnal až asi po měsíci a to jsem předtím koupil jakousi hrůzu jménem cummin, o které jsem si myslel, ze je to kmín. Teď vím, že přinejmenším v Austrálii musím kmín hledat pod jménem caraway seeds.

Přes ulici od univerzity je obrovské nákupní středisko Macquarie Centre. Má 4 patra a není vůbec těžké se v něm naprosto ztratit. Je tu úplně vše, co si člověk dokáže představit. Například dva supermarkety, asi 30 restaurací a 'fast-food' stánků, kluziště, deset kinosálů, několik lékáren, masen, ovocí a zelenin, prodejen nejrůznějšího typu (v jedné jsem koupil ty šroubováčky), ... Zajímavé je, že většina obchodů zavírá přes týden (kromě čtvrtka) už o půl šesté večer. Někteří lidé do MQ centra rádi chodí na špacír, ale já ne - je to hrozný žrout času (a případně i peněz, pokud člověk rád rozhazuje). Víc než hypermarket by se mi líbil nějaký malý obchůdek s potravinami, ale ten tu nikde není.

O dalších zajímavostech zase příště. Snad budou i zajímavé zážitky z dvanáctihodinového rogainingu v Blue Mountains. Tak se těšte!

Protinožcův zápisník - 8. část

10. dubna 2001

Dnes chci vyprávět o rogainingu v Blue Mountains, ale předtím jednu dobrou zprávu: Podařilo se mi chvála Bohu opravit fotoaparát! Včera jsem ho rozdělal ještě o kus víc než minule a shledal, že slaná voda způsobila korozi některých kontaktů a plošných spojů. Půjčil jsem si tedy v univerzitní laboratoři láhev metanolu a konzervační olej na elektronické obvody a vyčistil jsem, co se dalo. Je neuvěřitelné, kolik je v přístroji elektroniky - asi 3 integrované obvody a několik desítek miniodporů, diod a kondenzátorů. Plošné spoje jsou velmi tenké a pružné, aby se daly natvarovat nad hranol. Vše je velmi směstnané a elektronika je kombinovaná s mechanikou, nevím, jak to mohou v továrně smontovat dohromady. Když jsem vše vyčistil, přiložil baterii a stiskl spoušť, úspěch byl velký - rozsvítily se diody časové automatiky! Problém byl jen s tím, že kotva jednoho ze dvou malých elektromagnetů, o kterém jsem psal minule, neodpadávala, ale to jsem vyřešil vsunutím kousku tenkého papírku mezi ní a cívku. Takže teď vše (zatím) funguje, dokonce i samospoušť! Dnes chci přístroj zase smontovat a během týdne otestovat. Snad bude vše v pořádku a ty nezbedné papoušky kakadu nakonec přece jen vyfotím.

Rogaining

Toto slovo původu mně neznámého znamená pohyb v terénu za pomoci mapy a busoly a to nejen tak, aby se člověk sám neztratil, ale aby navíc našel kontroly, které pořadatelé rozmístili po lese. Rogaining se tedy podobá orientačnímu běhu, ale liší se tím, že není třeba navštívit všechny kontroly, není předepsané jejich pořadí a neběží se na čas, nýbrž na počet bodů. Čas je naopak pevně dán - 12 nebo 24 hodin, za jeho překročení se citelně strhávají body. Další rozdíl je v tom, že nesoutěží jednotlivci, ale skupiny o dvou až pěti členech. Po hodině strávené v buši mi ovšem bylo zcela jasné, proč tomu tak je. Riziko úrazu či třeba i kousnutí hadem není zanedbatelné, a vzhledem k velikosti území by se člověk pomoci nemusel dovolat.

Víkendový rogaining se odehrával v západní části Blue Mountains u řeky Wolgan. Z Macquarie University se nás tam vypravilo 18, vesměs členů klubu orientačního běhu. Jeli jsme - jak jinak - auty, která dostala zabrat hlavně v posledním 25-kilometrovém úseku po prašné, kamenité a hrbolaté cestě. Po příjezdu do místa konání jsme postavili stany (konečně se dostalo na moji Gemmu) a v poledne vyrazili.

Běželo se podle 25 let staré mapy měřítka 1 : 25 000, na níž nebyly vyznačeny skoro žádné cesty, jen asi polovina skal a jediné, co odpovídalo, byly vrstevnice. To je ovšem pro zkušené orientační běžce hlavní způsob navigace, takže jsme mohli být spokojeni. Oblast, na které se závod odehrával, měla rozměry 9x10 km a byla prostoupena četnými skalními stěnami a útesy a rozbrázděna hlubokými údolími a především hustě porostlá skutečnou australskou buší. Ve druhém Zápisníku jsem psal, že prales v Lane Cove byl neprůchodný. Ve světle víkendových zkušeností musím vše uvést na pravou míru a říci, že prales v Lane Cove je průběžný!!! Ano, s Robertem, druhým členem naší dvoučlenné úderné skupiny, jsme pro získání bodu byli ochotni obětovat i část svého zdraví, o čemž svědčil už po půl hodině pohled na naše nohy poseté četnými mělkými i hlubšími šrámy od nesčetných trnitých keřů, jimiž jsme se většinu cesty prodírali, nevzdávajíce přitom běh, který jsme, na rozdíl od většiny jiných skupin, zvolili za hlavní způsob svého pohybu.

Krajina byla vskutku pohádková. Za zmínku stojí kontrola č. 94, která byla umístěna uprostřed skalního města složeného z nejneuvěřitelnějších útvarů, z nichž mě nejvíce zaujaly tenké (asi 2 cm) kamenné desky až 50 cm dlouhé, které se daly vychýlit až o 3 cm, aniž by praskly. Útvary byly kolem pěti metrů vysoké (kus za nimi ovšem padal dolů šedesátimetrový sráz) a mezi nimi rostl téměř neprůchodný (tentokrát skutečně, ale projít jsme jím stejně museli) les zvláštního druhu přesličníku (Casuarina), který připomínal naší kosodřevinu (Pinus mugo). Proto jsem jej nazval kosoličník.

Přes mé původní nadšení pro nápad běžet celých 12 hodin v kuse jsem se nakonec rozhodli, že se po setmění vrátíme, vyspíme se a budeme pokračovat v neděli. I tak jsme ovšem nepřišli o dobrodružství hledat kontrolu č. 55 potmě. Nakonec jsme ji nenašli a výsledkem bylo jen jedenapůlhodinové prodírání se za svitu měsíce neuvěřitelně hustým porostem kosoličníku, proti němuž i výstup kosodřevinou na Kráľovu holu v Nízkých Tatrách byl pouhou procházkou. Raději jsme se tedy asi v osm hodin večer vrátili na tábořiště s tím, že si odpočineme a další kontroly pokoříme v neděli. Pořadatelé nám dali dobře najíst (v ceně startovného 25 $ bylo i jídlo po celou dobu akce), poseděli jsme u ohýnku a ráno vyrazili na zbylé čtyři hodiny.

Korunou celé akce byla v neděli kontrola č. 83, na kterou jsme šli (tedy už nikoli běželi, včerejšek nám dal skutečně zabrat a sotva jsme pletli nohama) z kontroly č. 84. Dorazili jsme na konec cesty na příkrém skaním hřbetu uprostřed skalního města a přes hluboké údolí spatřili kupu, na níž měla být kontrola. Když jsme se vydali směrem k údolí, po sto metrech nás zastavila svislá skalní stěna asi 50 m vysoká, spadající do údolí. Ta už odradila jinou skupinu, která se vrátila a zkusila se dostat do údolí o kus výš. My jsem se však nehodlali vzdát a pokračovali jsme po skalnatém hřebenu dál. K naší radosti se ve skalisku objevila průrva, kterou se dalo sestoupit až na dno údolí. Toto údolí bylo skutečným pralesem. Bylo porostlé obřími kapradinami, které zcela zakrývaly půdu a v nichž jsme se zcela ztratili. Nebylo také příliš jisté, kde začíná a končí potok, který pro spleť listů nebylo vidět, ale pouze slyšet. Četné padlé stromy přehrazovaly cestu každých několik metrů a já jsem musel používat větev jako mačetu, abych je vůbec v podrostu třímetrových listů viděl. Atmosféru údolí ještě dokreslovaly skalní stěny, které se kolem nás tyčily do značné výše.

Z údolí jsme ze začali drápat do bočního údolíčka, které slibovalo přivést nás ke kontrole. Po dvaceti výškových metrech (tedy asi 40 délkových) se vegetace zcela změnila a půda byla napohled velmi suchá. Přechod to byl vskutku neuvěřitelný. Údolíčko bylo rovněž úžasné. Po pěti minutách jsme došli k největšímu skalnímu převisu, jaký jsem kdy viděl. Byl asi 30 m na šířku, 20 na výšku a asi 25 na hloubku či na délku, tj. skála byla převislá skutečně o 25 metrů. Bylo to úchvatné! Z údolíčka ven jsme se dostali prudkým kamenným žlíbkem, ve kterém byl jakýsi schod s nánosem hlíny a kapradinou. Ten jsme s Robertem překonali tak, že jsem si mu nejdřív stoupl na rameno a vyšplhal a pak zase jemu podal ruku, takže vyšplhal i on.

Kontrolu jsme našli bez problémů, ještě se pokochali pohledem na malebné skalní město a uháněli do cíle. Nakonec jsme ve své kategorii skončili jako třetí, ovšem jen z osmi. Paul, předseda našeho orientačního klubu, nás ovšem moc chválil, protože to byl první rogain obou z nás, a prý jsme dělali velmi dobře ("You have been doing very well").

Tak to byl rogaining. Určitě zas nějaký zkusím, pokud bude příležitost. Zkuste to taky, stojí to za to!

Protinožcův zápisník - 9. část

24. dubna 2001

Protinožcův zápisník dnes po dvou týdnech opět pokračuje. Bystrému čtenáři jistě neušlo, že jeho frekvence poněkud klesá, což je dáno tím, že některé podněty se opakují, zatímco opakovat je v Zápisníku by nebylo žádoucí. Doufám, že nižší frekvence Zápisníku bude dostatečně vyvážena fotografiemi, které jsem přidal na svoji australskou stránku. Vyfotil jsem celý film v (pro mě) rekordním čase čtyř dnů, abych otestoval opravený foťák, a test dopadl myslím skvěle. Nuž, posuďte sami.

Dnes chci tedy vyprávět o australských domech a svých zážitcích z Velikonoc.

Domy

Na rozdíl od většiny evropských jsou to chatrné stavby, jejichž hlavním stavebním materiálem jsou jakési sádrokartonové desky. Obvodové zdi jsou sice většinou cihlové, ale ani to není pravidlem. Sádrokartonové desky tvoří i vnitřní obklad obvodových zdí, takže poklep zevnitř na jakoukoli zeď zní dutě, jakoby byl dům z papíru. Uvnitř většiny domů tedy nejsou nosné zdi, což má někdy za následek značný rozpor střešních trámů. Střechy jsou překvapivě poctivé křidlicové, ovšem nikoli z pálených křidlic jako u nás (protože přinejmenším kolem Sydney není dostatek vhodné hlíny), ale z betonových. Vnitřní malba místností je většinou z jakési neprodyšné syntetické barvy, což je velmi zvláštní, protože zdi nedýchají. Zato je ve zdech plno větracích otvorů rozmanitých, ba i ozdobných tvarů.

Většina domů včetně našeho nemá žádné topení, protože průměrné teploty v zimě tu činí 10 °C (283,15 K). Komu je zima, koupí si elektrický radiátor nebo metač infračervených fotonů. (Rozdíl mezi těmito přístroji je v tom, ze první z nich ohřívá přímo vzduch, zatímco druhý ohřívá to, na co fotony dopadnou; protože to často jsou stěny, je výhoda radiátoru nesporná.) Některé zimomřivé dívky z našeho domu tak již učinily. Také ohřev vody v domech je většinou elektrický. Asi to svědčí o nízké ceně elektřiny. Bojlery udržují vodu téměř na bodu varu, takže se dá třeba čaj zalít přímo horkou vodou z kohoutku a úspěch je téměř jistý. Voda ohřátá elektřinou dostává však jakousi nahořklou chuť. Náš bojler je umístěn venku, aby se ušetřilo místo v domě.

Velikonoce

Ač je první jarní úplněk na jižní polokouli v září až říjnu, Velikonoce, jejichž datum se od tohoto astronomického úkazu odvozuje, se slaví v březnu až dubnu. Správný postup pro jižní polokouli je tedy, zdá se, ten, že Hod Boží velikonoční je první neděle po prvním podzimním úplňku.

Velikonoce se zde neslaví nijak bombasticky, asi srovnatelně jako u nás. Myslím, že většina lidí má povědomí, co vlastně tento svátek znamená. Volno je od Velkého pátku až do pondělí, tedy čtyři dny.

O Velikonocích jsem zažil ledacos zajímavého, o čemž se můžete přesvědčit na fotkách. Na Velký pátek jsem šel s Damirem na zpívanou latinskou mši do jednoho kostela v západním Sydney. Bylo to dost úžasné a na katolickou mši nezvykle dlouhé - dvě a půl hodiny. Pak jsme se vrátili a Damir vařil pro nás oba večeři - poslední společnou, než se druhý den odstěhoval zpět k rodičům. Hledali jsme tedy nového spolubydlícího a o tomto víkendu jsme ho (tedy vlastně ji) našli - korejskou dívku Ci-Hi ze Soulu. Anglicky zatím moc neumí (přijela se sem naučit), tak s ní není nějaká velká řeč, zato se směje, když něco neumí říci, místo slov. Je velice milá. Myslím, že jsem taky ještě nepsal o Rikke, norské dívce, která se nastěhovala po Kerimovi začátkem března. Je na některých fotkách. Takže teď jsme v domě jen 2 kluci (s Hong-Wei) a 3 holky. Ještě týden tu ale bude Tilo, přítel Kathrin, který za ní přijel na tři týdny z Německa (přijede ještě jednou v září, holt si to asi může dovolit). Byli teď na deset dní v národních parcích kolem Darwinu, hlavního města Severního teritoria, asi 3500 km severně od Sydney. Jejich vyprávění bylo moc zajímavé.

Na Bílou sobotu jsem vyrazil na výlet na pláž Manly. Voda měla stále 21 stupňů, ale byla už zřetelně chladnější než v únoru. Po hodině v ní strávené mi už byla dost zima. Tak jsem raději vylezl a fotil racky, kterých je tu na tisíce. Když jsem obědval na schodech vedoucích na pláž chleba se sýrem, přistál mi jeden racek dokonce na hlavě. Myslel jsem nejdřív, že je to něčí ruka, ale drápky a pleskot křídel racka usvědčily. Moje hlava mu však nebyla příliš pohodlná a tak téměř okamžitě pokračoval v letu.

Z pláže jsem se vydal podél velmi členitého pobřeží směrem k centru města. Krajina je to nádherná, o čemž se můžete přesvědčit na fotografiích. Všude je spousta malých i větších pláží, kde se střídá písek se skálami neuvěřitelných tvarů, vše omývané klidným mořem, neboť vlny jsou stíněny několika poloostrovy uzavírajícími záliv. Břehy jsou lemovány zvláštními druhy rostlin a četnými pískovcovými skálami, ve kterých voda a vzduch vyhlodaly nádherné a neskutečně bizardní tvary, jaké jsem zatím nikde jinde než v Austrálii neviděl. Už se těším, jak stereo fotku jedné z nich umístím do svého stereoskopu. Nakonec jsem až do centra města nedošel, protože diky fraktálnímu charakteru pobřeží je to asi 60 km daleko, zatímco lodí pouhé desetina této vzdálenosti.

V neděli ráno jsme měli s Hong-Wei vzácnou návštěvu. Pár nádherných barevných papoušků zvaných anglicky Rainbow Lorikeet. Přiletěli k naším dveřím otevřeným na zahradu a Hong-Wei jim nabídl chleba. Papoušci neodmítli a když viděli, že jim od nás nehrozí nebezpečí, odvážili se až do dveří. Byli tak krotcí, že si brali jídlo přímo z ruky, dokonce si na ni i sedli! Korunou nakonec bylo, když jsem si dal kus chleba na leb a papoušek na tu leb vyskočil a několik minut si na ní pochutnával na chlebu. Vše je patřičně fotograficky zdokumentováno. Papoušci byli neuvěřitelně milí a přes obrovskou sílu, kterou mají v zobáku, brali chléb z ruky velmi opatrně. Taky jsme jim dali vodu pro lepší trávení. Asi koupíme nějaká semena, která jsou pro ně zjevně lepší než chléb. V pondělí, a pak ještě o tomto víkendu, se vrátili. Myslím, že se k nám naučili létat.

Na velikonoční pondělí jsem se znovu vydal do národního parku Ku-Ring-Gai Chase, tentokrát vlakem. Byl to nádherný výlet temnými soutěskami a kolem břehu fjordu. Chytil jsem i několik malých rybek, které jsem zase pustil, protože by byly tak na jednohubku (zato o tomto víkendu jsem v samém srdci Sydney, v přístavu Circular Quay, viděl chlapíka tahat jednu tučnou rybu za druhou na odiv kolemjdoucím; asi to také zkusím). Výlet byl pozoruhodný také tím, že jsem dostal inspiraci k vyřešení problému zvaného 'kvantové sdílení tajemství ve spojitých proměnných'. Ač to zní tajuplně, myšlenka je velmi prostá - jde o to předat tajemství skupině n lidi tak, aby kterýchkoli k z nich mohlo tajemství získat, zatímco kterýchkoli k-1 se nemohlo bez pomoci ostatních o tajemství dozvědět zhola nic. Nakonec se ukázalo, že se to vše dá realizovat pomocí laseru, vhodného nelineárního krystalu, postříbřených sklíček a zrcátek. Tak o tom píšeme s Barrym článek pro Phys. Rev. Lett. Zítra je tady svátek, půjdu k němu domů a tam budeme pracovat.

Nějak se mi to psaní dneska protáhlo, chtěl jsem ještě vyprávět o deštivé sobotě v Blue Mountains, ale o tom asi až příště. Tak zatím ahoj!

Protinožcův zápisník - 10. část

16. května 2001

Poslední dobou jsem měl nějak málo času, takže se Zápisník opět poněkud odmlčel, i když by bylo o čem psát. Doufám, že to brzy napravím. Čas se ale krátí, už za dva měsíce hodlám opustit Sydney a vydat se k zasněženým vrcholkům, sopkám a jezerům Nového Zélandu. Zatím však pokračují zprávy z nejmenšího obydleného kontinentu světa, Austrálie.

Drsná expedice do neprobádaných končin v Blue Mountains

Ve dnech 28. až 29. dubna jsem s kamarádem Neilem podnikl expedici do Blue Mountains, o které bych chtěl dnes vyprávět. Vlastně to bylo tak, že jsme se vnutili Paulovi, prezidentovi našeho orientačního klubu, na dvoudenní akci, kterou pořádal pro nějaké turisty. Akce se měla konat v překrásné oblasti Wolgan River asi 170 km od Sydney a nedaleko místa, kde jsme měsíc předtím rogainovali. Celá oblast se vyznačuje mohutnými pískovcovými útesy a hlubokými údolími, do kterých tyto útesy spadají. Nakonec jsme se s Paulem domluvili, že Neil a já místo pohodlného stanování někde u potoka podnikneme průzkumnou expedici do méně přístupné části teto oblasti Blue Mountains a zjistíme, jestli by se tam dala uspořádat akce pro celý klub. Naším plánem bylo vystoupit bočním údolím od řeky Wolgan na náhorní plošinu, přejít ji a sestoupit do údolí potoka Deane's Creek, který obtéká celý masiv a asi o deset kilometrů dál se vlévá do Wolgan River. Jak se tento plán zdařil, uvidíte sami.

Vyrazili jsme v sobotu ráno Paulovým autem. Na místo jsme dojeli asi v poledne a s Neilem jsme neztráceli čas a hned se vydali na cestu, protože je podzim a sluníčko se už neukazuje na tak dlouho. Po kilometru chůze po široké lesní cestě údolím řeky Wolgan jsme odbočili do širokého bočního údolí a jali se prudce stoupat, prodírajíce se hustým porostem keřů a stromů s neuvěřitelně propletenými větvemi. Chvílemi jsme si usnadňovali cestu šplháním po obrovských balvanech, na kterých nerostlo tolik keřů. Zanedlouho jsme před sebou spatřili svislou skalní stěnu. Pokračovali jsme tedy podél ní, až jsme našli místo, jakousi průrvu, kudy se dalo vyšplhat na další stupeň, který sliboval možnou cestu dál. Mysleli jsme si, že šplhání nebylo nutné, že ještě kousek dál bychom se nahoru dostali podél potoka, od kterého jsme poněkud odbočili. To se však později ukázalo být nesprávnou domněnkou, protože skalní stěna nebyla nikde přerušena a potok ji překonával vodopádem. Proto bylo místo, kterým jsme šplhali, jedinou cestou nahoru. Část, kde se dalo chytit kamene zaklíněného v průrvě ve skále, nebyla problémem, ale následoval velmi nepříjemný prudký úsek po trávě. Když jsme jej překonali a sestoupili k potoku, dostali jsme se na naprosto úžasné místo. Potok zde tekl po rovině v řečišti plném oblázků a na obou stranách byly vysoké skalní stěny, z nichž jedna byla zakončena mohutným převisem. Voda v potůčku byla čistá jako křišťál, takže když jsem ji pil přímo, namočil jsem si několikrát brýle, protože jsem neviděl hladinu. Poobědvali jsme a pokračovali ve výstupu, údolí se ještě zúžilo a objevily se obří kapradiny. Jedna měla kmen ve spodní části zcela vodorovný a v horní zase zcela svislý. Další zajímavostí byl podivný déšť, který padal z oblohy bez mráčků. Teprve po chvíli jsme zjistili, co to je - byly to tisíce drobných květů právě kvetoucího blahovičníku, který se tyčil někde 50 m nad námi.

Údolí se stále víc svíralo a zanedlouho končilo dalším skalním stupněm s vodopádem. Odbočili jsme tedy do bočního údolíčka a nakonec se za obdivování nádherných skal dostali konečně nahoru na plošinu. Zde začal opět boj s pravou australskou buší. Prodírání se keři a nízkým podrostem bylo namáhavé a pomalé - nanejvýš 2 km za hodinu. Cesta pokračovala po úzkém hřebenu, z něhož jsme původně chtěli sestoupit ve snaze zahlédnout útesy zakreslené na mapě. To jsme ale vzdali, protože by to jen prodlužovalo nepříjemný 'bushbashing' - tak nazývají ostřílení Australané boj s buší. Nakonec jsme sestoupili poněkud níže do svahu, kde se před námi objevily četné stupňovité skalní věže vzájemně oddělené porostem kosoličníku a nižších keřů. Pokračovali jsme podél nich až do soumraku. Pak jsme našli na útesu vhodné místo k táboření, rozdělali oheň, uvařili večeři a klábosili za svitu Jižního kříže a Proximy Centauri, nám nejbližší hvězdy. Stan jsme ani nestavěli, já jsem roztáhl karimatku (drsňák Neil spal přímo na zemi v neuvěřitelně tenkém spacáku) a usnuli pod hvězdami. Sice v jednu chvíli trochu zapršelo, ale to nám nějak moc nevadilo. Byla to velká romantika.

Druhý den jsme vyrazili v sedm hodin, protože nás čekala dlouhá cesta. Po chvíli chůze po skalách jsme se opět museli vydat na hřeben a po něm pokračovat až na jeho konec, kde jsme hodlali sestoupit do Deane's Creeku. Azimutem jsme si to namířili k začátku skal, které byly na mapě nakresleny. Po chvíli jsme se ocitli uprostřed úžasného skalního města složeného ze stupňovitých skal pyramidového tvaru vysokých kolem deseti metrů. Uchváceni tímto přírodním, či spíše Božím výtvorem, jsme proti původnímu plánu nesestoupili do údolí hned, ale šli zhruba po vrstevnici, šplhajíce po skalách nahoru a dolů. Tak jsme došli až na úzký hřbet, který dělil dvě údolí - Deane's Creeku a potoka, který se do něj vléval. Hřbet spadal do tohoto druhého údolí mohutným asi 60 m vysokým útesem, který jsme neměli šanci překonat. Zde jsem poprvé zapochyboval o tom, že se dolů vůbec dostaneme. Po chvíli sestupu po hřbetu se domněnka změnila téměř v jistotu. Hřbet byl totiž přerušen průrvou jen asi 3 metry širokou, ale zato kolem 40 m hlubokou. Vychutnali jsme si pohled do propasti a vydali se poněkud zpět, abychom zkusili sestoupit do údolí tam, kde jsme původně plánovali. Jediné možné místo bylo podél potoka, který jsme předtím minuli. Po chvíli sledování tohoto potoka jsme však došli na hranu dalšího mohutného útesu, který potok překonával vodopádem. Nyní nám už bylo jasné, že se do údolí nemáme šanci dostat a musíme zpět stejnou cestou.

Místo u vodopádu bylo neuvěřitelné. Posledních asi deset metrů skály, na které jsme stáli, bylo převislých nad údolím. V jednom místě, téměř na okraji skály, byla v zemi asi metrová díra, kterou jsme viděli stromy v hloubce pod námi. Pohled do díry byl vzrušující. Pro jistotu jsme k ní nešli, ale plazili se - co kdyby se převis utrhl? Také struktura celé skalní stěny, která byla šikmo proti nám, byla nádherná - podobná jako na některých fotkách pískovcových skal z okolí Sydney. Rozměry stěny však byly několik desítek metrů svisle krát několik stovek metrů vodorovně. Skály na protější straně údolí byly majestátné. Skály byly prostě všude, obrovské a nádherné. Vše jsem fotil, fotky budou asi příští týden.

Poté, co jsme si tuto nádheru patřičně vychutnali, vydali jsme se na zpáteční cestu. Ta uplynula bez větších příhod, jen překonání obtížného místa v závěru bylo velmi nepříjemné. Zkrátka, nahoru to šlo těžko, ale dolů ještě hůř, jak pravilo už Zvědavé štěňátko. V údolí Wolgan River jsme si ještě prohlédli zbytky jakési ropné rafinerie z počátku 20. století. Nakonec jsme se šťastně shledali s Paulem a ostatními a vyrazili k domovu. Cestou jsme úspěch celé akce dovršili pizzou v jedné pěkné hospůdce. Myslím, že na tuto akci budu dlouho vzpomínat.

Protinožcův zápisník - 11. část

30. května 2001

Zpráva z Brisbane

Protože Barry v neděli 27.5. na tři týdny odjel, naplánoval jsem si na tuto dobu několik cest. Tu první jsem podnikl (a stale ještě podnikám) do Brisbane, hlavního města Queenslandu. Přijel jsem sem navštívit profesora Milburna, který je dost slavný pro svoji práci v oblasti kvantové optiky. Je velice milý a navíc mi cestu platí, takže si nemám nač stěžovat. Včera jsem měl přednášku o našem nápadu s kvantovým sdílením tajemství, která sklidila velký úspěch. Jinak se tady snažím seznámit s co nejvíce lidmi a zjistit od nich nějaké zajímavé fyzikální informace. Dělají tu naprosto neuvěřitelné experimenty s chytáním atomu do pasti, chlazením optického vlákna laserem, teleportací apod. Úžasné je dnes už zcela běžné laserové chlazení atomu chycených do elektromagnetické pasti. Pomocí přesně naladěných laserů se atomy rubidia ochladí jen na několik miliontin Kelvinu (stupně nad absolutní nulou), což skoro zastaví jejich pohyb. Pak se dá s atomy ledacos provádět, například dělat na nich superpřesná měření frekvence vhodná jako standard sekundy, zkoumat tunelování atomu v pasti z jednoho módu (způsobu kmitání) do druhého, nebo je roztáčet pomocí speciálně připravené světelné vlny, která nese moment hybnosti (nezávislý na spinu). Atomy odráží světlo, když se na ně posvítí, takže se dají i vyfotit. Jejich rychlost v určitém okamžiku se dá taky dost dobře změřit: prostě se vypnou všechny lasery (past, chlazení, ...) a chvíli (milisekundu) se počká. Protože atomy už nic nedrží na místě, dál se rovnoměrně přímočaře pohybují rychlostí, jakou měly v okamžiku vypnutí světla. Když se pak po té krátké chvíli čekání na ně blikne a celý atomový oblak se vyfotí, změříme přesné rozdělení rychlosti. Zní to takhle moc jednoduše a vlastně to určitým způsobem jednoduché je. Když se člověk ale dívá na tu celou změt desítek zrcadel, nelineárních krystalů, detektorů, optických vláken, všelijakých elektronicky ovládaných hejblátek a také na tu úžasnou elektroniku, která to všechno s přesností miliardtin sekundy řídí, nepřestává žasnout. Je to opravdu nepředstavitelné, co už dokážeme dělat s hmotou a světlem.

Teď něco o Brisbane. Toto asi milionové město leží asi 7 km od pobřeží Tichého oceánu, na 26. stupni jižní šířky, tedy přibližně 3 stupně pod obratníkem Kozoroha. To znamená, že na Vánoce v poledne je slunce pouhé tři stupně od nadhlavníku a stíny svislých předmětů mají téměř nulovou délku. Klima je v Brisbane subtropické. Teď na počátku zimy (odpovídá 30. listopadu na severní polokouli) je přes den kolem 22 stupňů a mnoho lidí (hlavně studentů) nosí kraťasy. V létě je ale vedro nepříjemné, teploty hravě dosahují 40 stupňů.

Vegetace je zjevně subtropická a pro středoevropana i dosti exotická. Jako městské stromy tu převládají palmy, kterých tu roste bezpočet druhů. Ale i jiné stromy jsou zvláštní. Ráno jsem například utrhl z jednoho stromu lusk, který má asi 40 cm na délku a je neuvěřitelně tvrdý, takže by šel jistě použít jako zbraň. Velmi zajímavá je také takzvaná spirálovitá palma (ve skutečnosti ovšem do čeledi palem nepatří), která má zvláštní vzdušné kořeny a obří složené listy z lístků rostoucích do šroubovice. Všechny tyto zajímavé rostliny si můžete prohlednout v botanické zahradě na Mt. Coo-tha, která je vskutku ojedinělá, obsahujíc například kus deštného pralesa stejně jako pouště s typickou vegetací stromovitých aloe, kaktusů a pryšců (Euphorbia).

Ještě bych se chtěl zmínit o jedné zvláštnosti, která je jistě zajímavá pro televizní fanoušky. Australské televizní pořady bez výjimky jsou totiž prokládány bloky reklam, jejichž délka a především frekvence vůbec nemají v Evropě obdoby. Velmi střízlivě odhaduji, že u některých pořadů reklama zabírá 1/4 až 2/5 celkového času. Výjimkou nejsou ani přírodovědné pořady nebo zprávy (nejdelší zprávy, co jsem tu viděl, měly čistý čas - bez reklam - asi 6 minut). Prováděl jsem i statistický odhad - přepínal jsem rychle za sebou programy a počítal, na kterých zrovna běžela reklama. Bylo to asi na 1/3 z nich. Závěry filmů jsou rozkouskovány po 5 až 10 minutách, mezi než jsou vloženy pětiminutové reklamní bloky. To často zcela kazí dojem z filmu. Naštěstí existuje jeden program, na kterém reklamy nejsou vůbec a který, zdá se, má jako jediný hodnotný program. Nedávno tam dávali Kolju v originále, což mě moc potěšilo.

Poslední dnešní zajímavost: Australané jsou, podobně jako Američané, dost vázáni na auta. Jedním z projevů této skutečnosti je, že se nikdy nedozvíte, kolik je něco kilometrů daleko, ale zato se dozvíte přesně, jak dlouhý je to "drive" (jízda autem). Když je to na auto daleko, přejde se na letadlo. Tak třeba ze Sydney do Brisbane je to jen hodinový let (800 km), takže vlastně docela blízko. Anebo do Tasmánie, nejmenšího a zároveň ostrovního australského teritoria, je to ze Sydney jen nějaké dvě hodiny. Někdy se dopravní prostředek ani explicitně nezmíní a ponechá se na bystrém posluchači, aby si jej domyslel. Nu, jiný kraj, jiný mrav. A tím se asi pro dnešek rozloučím. Za týden snad pošlu pozdrav z hlavního města Austrálie, Canberry.