Protinožcův zápisník - 12. část

4. června 2001

Let z Brisbane do Sydney

Dnes chci jen velmi krátce napsat o letu z Brisbane do Sydney. Bylo to naprosto úžasné. Jak známo, Brisbane leží asi 900 km severně od Sydney. Směr startu letadel má však jen malou korelaci s aktuálním kursem, takže pro mě nebylo překvapením, že jsme startovali směrem k severu. Vyrazili jsme přibližně v 18:55, byla už tedy úplná tma. Po nastoupání asi půl kilometru se letadlo začalo stáčet doprava (na východ) a po chvíli se před námi objevila neskutečně nádherná podívaná: tisíce světel lemujících ulice a mosty Brisbane blikajících v černočerné okolní temnotě. Seděl jsem u pravého okénka, takže jsem si toto divadlo mohl dosyta vychutnat. Asi po deseti minutách byla však světla vystřídána opravdovou tmou tmoucí, která naznačovala, ze Austrálie je vskutku dosti pustá země (např. 80% obyvatel žije do 50 km od pobřeží). Tento pohled do temnoty by jistě ocenili astronomové bojující proti světelnému smogu.

Po necelé hodině jsme se již ocitli nad Sydney. Bylo neuvěřitelné, jak rychle pod námi ubíhalo. Úžasné bylo, že jsme letěli poněkud východně od jeho severojižní osy, takže má poloha u pravého okna byla ideální. Chtěl jsem rozpoznat Macquarie University podle jejího čtvercového půdorysu, ale než jsem ji dostatečně zaměřil, byla už dávno pryč. Zato se pod námi objevil majestátní Harbour Bridge i se slavnou operou, úplná nádhera. Bohužel nebyla opera moc osvětlená, asi na ní šetří. Pláž Bondi, na kterou je to autobusem z centra půl hodiny, jsme měli pod sebou asi za další půlminutu. Byla nádherně zřetelná, jsouc ozářena matnými světly. Letadlo se chystalo na přistání z jihu, což bylo pro pozorováni velmi výhodné. Přeletěli jsme ještě kus nad oceánem (vlastně Tasmanovým mořem) a pak už jsme se vznášeli nad poloostrovem ohraničujícím zátoku Botany Bay, v níž přistál roku 1770 kapitán James Cook. Na jejím konci je letiště, takže to bylo pak už jen kousek k přistání. Celý let byl skutečně úžasný a myslím, že mi celkem vynahradil malou viditelnost při cestě z Vídně do Sydney.

A teď ještě jedna informace. Dal jsem na síť fotky z dalšího (tentokrát jen 24 snímkového) filmu. Některé záběry jsou z naší divoké expedice do Blue Mountains a nechybí ani záběry načepýřených papoušků kakadu a racka.

Protinožcův zápisník - 13. část

8. července 2001

Dnes k vám dorazil další, pravděpodobně poslední Zápisník z australského kontinentu. Můj pobyt v zemi klokanů, emu, koalů, pavouků, ale i eukalyptů, čajových, trávových, kapradinových a železných stromů, se totiž povážlivě schyluje ke konci. Za 8 dní, přesně v pondělí 16. července 2001, se totiž hodlám vydat vstříc dalším dobrodružstvím, tentokrát za krásami zimního Nového Zélandu. A až tam řádně vymrznu, doufám, že se zase ohřeji při návštěvě země tygrů, slonů, tapírů, varanů, orangutanů, ale i rafflesie obrovské, rostliny s největším květem na světě. Země zaslíbená, v níž se setkáte s těmito přírodními divy, je Malajsie. Pan Niki Lauda mi udělal obzvláštní radost, že jeho letecká společnost Lauda Air si pro načerpání paliva pro svá letadla na lince Sydney - Vídeň vybrala právě tuto zemi. A protože pro návštěvu Malajsie český občan nepotřebuje vízum, stačí pouze vystoupit a o pár týdnů později zase nastoupit. To chci taky provést. Mým snem je stát Sabah na Borneu, kam se ovšem dá dostat jen letecky, protože místní vody křižují piráti. Výzvou je jistě výstup na Mt. Kinabalu 4101 m, spatření květu rafflesie, setkání se slonem či snídaně s orangutanem. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Doufám, že budu moci podat zprávu ze svých cest. Na Novém Zélandu i v Malajsii by měl být dostatek internetových kaváren.

Poslední střípky ze Sydney

Dnes nebudu líčit nějaké speciální dobrodružství, ale napíšu pár postřehů, na které se zatím nedostalo. Možná to bude trochu zmatené, ale snad mi to odpustíte.

Australští řidiči jsou velmi ohleduplní, a to obzvláště k chodcům. Aby zastavili před přechodem, nemusíte vůbec vejít na silnici. Oni zastaví, i když jste ještě pět metrů před ní! A co mě těší obzvlášť, když jedu po chodníku na kole a chci jet přes přechod, zastaví mi taky. Když chci ovšem přejít mimo přechod, je to o poznání horší.

Pokud člověk řídí v Austrálii auto, brzy si všimne jedné zvláštnosti. Na většině křižovatek vůbec nejsou dopravní značky oznamující, která silnice je hlavní a která vedlejší! Nechává se to pravděpodobně na intuici řidiče nebo na kontextu. Když jsem se na tuto věc zeptal svých kamarádů ostřílených řidičů, upozornili mě na bílou přerušovanou čáru, která někdy vede napříč vedlejší silnicí podél krajnice hlavní silnice. Tak tedy takhle se dá poznat, jestli mám dát přednost čili nic! Má to ovšem háček: ta bílá čára rozhodne není na všech křižovatkách. Myslel jsem, že je to v takových případech analogicky jako u nás - že tedy přednost má vozidlo jedoucí zleva. Toto pravidlo se zde ovšem nepoužívá. Skutečně tedy nevím, jak se přednost v jízdě vlastně dá poznat. Ale asi se dá - zase tolik nehod tady nemají. A to je přece to hlavní, ne?

Kdo bydlí v Sydney, má možnost se zblízka seznámit se všemi typy dopravních letadel. Přelétávají totiž nad hlavou každou chvíli ve velmi male výšce, takže se dají pozorovat detaily klapek a okének - například jednou v noci jsem pozoroval takhle zdola letadlo, když se najednou na jeho boku objevila jasná svítící čára. Byly to lampy uvnitř letadla nad okénky, jejichž fotony mi dopadly do oka v tu chvíli přímo, nikoli jen rozptýleny odrazem. Možná by se dalo i usoudit, kolik lidí se dívalo v tu chvíli z okna.

Zajímaví jsou ptáci zvaní MacPie ([mekpa:j], nevím přesně, jak se to píše). Jeden je na fotce nazvané "Pták - straka?". V době hnízdění v říjnu hájí svá hnízda a útočí na kolemjdoucí lidi. Nejvíc jdou zezadu po uších. Člověk jde a najednou jakoby mu někdo kamínkem trefil ucho. A on je to přitom MacPie! Někdy klovnou až do krve. Útoku se dá předejít tím, že si člověk dá zezadu na krk tmavé brýle, takže se ptáku zdá, že má oči všude, a dá pokoj. Jiná možnost je mít s sebou hůl a mávat jí ve vzduchu. Tito milí ptáčkové se vyskytují obzvláště mezi Macquarie University a Macquarie Center.

Co se týče zimy v Sydney, je to veliká pohoda. V noci jdou sice teploty někdy k nule, ale přes den je krásně teplo. Občas máme i 22 stupňů, jako třeba minulý týden, kdy se dalo ležet na trávě u jezera v krátkých rukávech a bylo teplo. Jak se ale sluníčko schová, je to hned poznat. Taky u nás v domě je občas pěkná zima. Myslím ale, že jsem neměl v pokoji nikdy méně než 12 stupňů (od té doby, co jsem ztratil teploměr, je ovšem teplota měřena značně subjektivně). Před třemi týdny přijel Tyler z USA pracovat s Barrym a půjčil si od Barryho elektrické topidlo. Tak si ho teď s Tylerem vyměňujeme a máme teplo oba (Tyler totiž bydlí v našem domě po Ci Hi, která se odstěhovala do korejské rodiny kvůli tomu, že neumí vařit, a rodina ji dávala jídlo; teď se zase bude stěhovat zpátky, protože v korejské rodině se pořád mluví korejsky a Ci Hi se tak těžko naučí anglicky. Ci Hi bude bydlet v pokoji po mě). Ne že by mi Barry topidlo nepůjčil už předtím, ale mě prostě nenapadlo se ho zeptat, zatímco Tylera ano.

Ještě k australským domům. S Leventem (Maďar stejného věku jako já, přistěhovali se do Sydney když mu bylo 7) jsme se shodli na tom, že domy jsou tady strašně sfušované a úplně diletantsky postavené. Tak třeba ten náš - uvedu jen par příkladů. Nad sporákem v kuchyni máme pěknou digestoř, která dostatečně silně odsává. Často jsem ji používal, zvlášť při smažení cibule. Až se tak jednou dívám, a co nevidím! Plyny, které digestoř odsává, nejdou, jak by se prostý Evropan domníval, nějakou rourou z domu ven. Nač plýtvání materiálem na rouru? Výpary jdou proste otvorem v přední stěně digestoře zpět do kuchyně, jen asi 20 cm od místa, kde byly odsáty! Tímto způsobem jsou "redistributed", jak činnost tohoto zařízení trefně pojmenoval Barry. Dalším výdobytkem australské architektury je skutečnost, že v pokoji Kathrin není vůbec zásuvka (ovšem to se přece dá omluvit. Vždyť celý dům je velmi starý, skoro 40 let...). Už půl roku tedy vedeme prodlužovačku z obýváku po zemi do jejího pokoje. Kdo by přišel s nápadem ukrýt šňůru pod koberec, by asi záhy tento nelehký úkol vzdal. Koberec je totiž přilepen k podlaze a odtrhnout jej se rovná jeho zničení. Co na tom, že je na jeho okrajích neuvěřitelná špína, která se nedá prostým vysátím odstranit? Hlavně, že se neposunuje po podlaze! Levente přidal k dobru ještě jednu perličku z jejich domu. Protože dům má, jako většina jiných v Austrálii, pouze mělké základy, pohybuje se spolu s terénem. Když prší a země je napitá vodou, je vše v pořádku. Jak je ale trochu sucho, dům sedne a zdeformuje se, takže některé dveře začnou drhnout. Když je sucho dlouho, nejdou dokonce ani zavřít. A tak cela rodina doufá, že zase zaprší.

Ještě musím krátce zmínit australské dívky. Kdo z Čechů by si snad zde chtěl hledat nevěstu, měl by nelehký úkol. Tak soudím přinejmenším podle vzhledu Australanek, které jsem zde potkal. Myslím, že opravdu hezké dívky, které jsem za půl roku viděl, by se daly spočítat na prstech obou rukou (pokud ovšem nepočítám děvčata z asijských zemí). Ani jejich chování není obzvláště příjemné a ničím mě nezaujalo. Na celém tomto pozorováni se nás shodlo několik - vesměs Evropanů. Myslím ale, že Austrálie je na tom v tomto ohledu stále ještě lépe než třeba USA.

A tímto postřehem se pro dnešek rozloučím.

Zatím AHOJ a hezké prázdniny!

Tom

Protinožcův zápisník - 14. část

20. července 2001

Zdravím všechny z Nového Zélandu! Je to tady naprosto úžasné!

Nový Zéland

Nový Zéland, maorsky Aotearoa, je bezpochyby jednou z nejkrásnějších zemí světa. Kromě jiného zde žije 50 milionů ovcí a tři a půl milionu lidí, z toho desetina Maorů, původních obyvatel, kteří připluli na dlouhých kánoích několik tisíc kilometrů z Polynésie někdy kolem roku 1000. Do té doby byla země lidmi neobydlena. Nebyli zde ani žádní savci, až Maoři sem zavlekli polynéskou krysu. Maoři také vyhubili obrovského nelétavého ptáka moa, i když objevují se názory, že několik exemplářů tohoto podivuhodného opeřence je dosud naživu. Nebylo by divu, v pustých končinách Jižního ostrova, kde na ploše velké jako dvě České republiky žije jen tři sta tisíc obyvatel, by se snadno ukryl před lidskými zraky. Kromě toho se Maoři hubili a pojídali mezi sebou, ne tolik z hladu, ale spíše proto, aby získali nepřítelovu inteligenci a sílu. Byli to lidé zdatní, stateční a inteligentní (že by to fungovalo?) s obdivuhodnými schopnostmi námořní navigace. Zajímavé je, že dodnes skoro každý Maor ví, na které kánoi z oněch původních čtyřiceti jeho předkové připluli (kánoe totiž mají svá jména). Pro Evropu objevil Nový Zéland Holanďan Abel Janszoon Tasman v roce 1642.

Z Austrálie je to na Nový Zéland na první pohled co by dup (aspoň tak se mi to vždycky zdálo na glóbusu), ale jen vzdálenost Sydney - Auckland činí přes dva tisíce kilometrů. Já jsem se tam vypravil hned, jak jsem skončil své kvantové bádání v Sydney. O víkendu 14. - 15. července jsem se sbalil, část věcí si nechal v našem domě u Hong-Weie a časně ráno mě Damir zavezl na mezinárodní letiště Kingford Smith Sydney. Let do Aucklandu Boeingem 777 s Thajskými aeroliniemi (linka Bangkok - Sydney - Auckland) byl fantastický. Startovali jsme na západ, tedy v přesně opačném směru, než ležel náš cíl. Letadlo zakroužilo nad četnými fjordy, nad nimiž se ještě po ránu líně vznášely zimní mlhy, a po přeletu Harbour Bridge již ve značné výši se vydalo nad širé roviny Tasmanova moře. Podívaná tím však zdaleka nekončila. Ten den byla totiž naprosto úžasná oblačnost, takže jsem mohl obdivovat oblačné hrady, města i hory. Zahlédl jsem i most z mraků, jehož výška i délka měřily kolem tří kilometrů, dílo, o kterém se může pozemskému konstruktérovi jen snít. Svůj nápad o pořízení stereoskopické fotografie mraků (a využít přitom posunu letadla v době mezi dvěma snímky) jsem zavrhl v rámci šetření filmem, ale byla to škoda. Snad příště.

Let trval necelé tři hodiny a byl zakončen dramatickým kroužením nad Aucklandem v mracích a turbulencích, z nichž nejeden cestující vrhl. Přistáli jsme však bezpečně. Procedura na letišti byla obvyklá - prohlížení podrážek bot, jestli na nich není hlína (v níž by mohla být třeba semena plevelů), povinná desinfekce stanu apod.

Poté, co jsem si posunul hodinky o dvě hodiny napřed, abych učinil zadost místním zvyklostem, jsem začal vyhlížet Scifi - kamarádku, která studovala postgraduál na stejné katedře jako já, ale asi před třemi lety se rozhodla pokračovat na Novém Zélandu, kde od té doby žije se svým manželem. Přijeli pro mě oba autem, poblómali jsme po městě, zašli na kávu a měli se dobře.

Druhý den jsem časně zrána vyrazil na stop. Mým plánem bylo přejet co nejdříve Severní ostrov, v jehož severní části Auckland leží, a dostat se na Jižní, který je podle místních znalců mnohem zajímavější, krásnější a divočejší. Navíc zjistím, jaká tam bude zima, a když bude moc velká, pojedu se ohřát zpět na ostrov Severní, který je přece jen o nějakých šest set kilometrů (průměrně) blíže rovníku.

Stop nebyl nic moc, ale večer za tmy jsem přece jen dorazil do Hastings, asi 400 km od Aucklandu. Cesta byla nádherná. Nejvíce mě uchvátila různorodost krajiny, která byla tu rovinatá, tu zase zbrázděná četnými údolíčky a pahrbky porostlými hustým a neprůchodným lesem. Obzvláště jedno údolí na cestě od jezera Taupo do Hastings mě fascinovalo. Asi bych ho nedokázal popsat, takže řeknu jen, že bylo jako z pohádky. V Hastings jsem navštívil svého kamaráda Pokeca z Boskovic. Pracuje tam při prořezávání stromů a v létě v sadech jabloní a kiwi. Ohledně těch stromů - jsou to borovice Pinus radiata, které v těchto končinách vykazují neuvěřitelné roční přírůstky a ve dvaceti letech mají průměr kmene takový, jaký by měly u nás ve čtyřiceti až padesáti (to není hyperbola). Na Novém Zélandu se vůbec velmi daří rostlinám díky teplému a vlhkému klimatu.

Další den, ve středu 18.7. jsem pokračoval stopem do Wellingtonu, hlavního města země, na samém konci Severního ostrova. Větší část cesty jsem jel s jedním klenotníkem, který vyrábí šperky a jednou za měsíc koná okružní cestu po městech a vesnicích, kde se snaží svá díla prodat klenotnictvím. Samozřejmě mi to hned neprozradil, ani to, že zrovna veze klenoty v přepočtu za pár set tisíc korun. Ale jak jsme klábosili, postupně jsem si získal jeho důvěru a došlo to tak daleko, že otevřel kufřík a ukázal mi svůj poklad. Krom toho mi vyprávěl, jak šperky dělá, jak se třeba prsteny nahrubo odlévají do forem a pak se teprve leští, zdobí atd. Já jsem mu zase vyprávěl něco o polarizaci světla a nějakých chemických reakcích, takže to byl velmi příjemně strávený čas.

Ve Wellingtonu jsem si koupil jízdenku na noční trajekt mezi oběma ostrovy a vyrazil trochu do města zabýt hodiny čekání - trajekt měl jet až o půl druhé v noci. Zašel jsem do internetové kavárny, hned vedle byl hostel a tam byli tak milí, že mě nechali uvařit si večeři, osprchovat se a posedět. Někdy o půlnoci jsem vyrazil, prošel se po nábřeží a dorazil do přístavu. Tam mi odbavili batoh jako v letadle, což bylo moc dobré, protože jsem se pak mohl potulovat po trajektu bez zátěže.

Byla to největší loď, na které jsem kdy byl (ale nutno říci, že to mnoho neznamená, protože jsem na tolika zase nebyl). Vejde se tam vlak, dvacet až třicet kamionů a bezpočet osobních aut, o lidech nemluvě. Nadmořská výška nejvyšší paluby je kolem třiceti metrů. Loď je skutečně velká - zabralo by vám hodiny, než byste ji celou prošli. Jak někdo poznamenal, lodě jsou největší pohyblivá lidská díla. Je to tak, je to logické, ale mě to fascinuje.

Tu noc pršelo, takže jsem na palubě mnoho času netrávil. Krom toho je noční podívaná při cestě ze Severního ostrova na Jižní v dešti poněkud jednotvárná - vidíte jen moře (vlastně ani to moc nevidíte), hvězdy také ne, jen občas tu a tam mrkne maják, kterými je pobřeží poseto. Proto jsem se rozhodl, že zpáteční cestu vykonám za denního světla a vše si vynahradím, následoval jsem příkladu zkušených mořských vlků - řidičů kamionů (pro které je noční trajekt určen především) a zalehl jsem na pohodlnou lavici ke spánku.

Po třech a půl hodinách jsme přistáli v Pictonu, přístavním městě v hlubokém fjordu na severu Jižního ostrova. Protože bylo kolem půl páté, venku lilo jako z konve a terminál byl vybaven pohodlnými křesly, zaujal jsem spací polohu s rukou připnutou řemínky ke svému batohu (aby byl případný zloděj rychle odhalen). Naštěstí to nikomu nevadilo a já jsem se příjemně prospal. Asi o půl osmé jsem se vydal před budovu uvařit snídani - pravou novozélandskou vločkovou kaši. Navzdory dešti jsem pak vyrazil na stop. Asi ve třetím autě, které mi zastavilo, jel majitel farmy pro chov mušlí v zátokách a fjordech Malborough Sounds. Dobře jsme poklábosili, vyprávěl mi, že zrovna jede prozkoumat, zda jsou už mušle zralé pro sklizeň, a jestli prý chci jet s ním. To se ví, že jsem chtěl! Dojeli jsme autem na konec divoké silnice, která serpentinami klesala ke fjordu. Tam jsme nasedli na malou loď vybavenou hydraulickým jeřábem a vyrazili na moře. Byl to vzrušující zážitek. Mušle se chovají na svislých lanech, která visí z vodorovného lana těsně pod hladinou. Vodorovné lano je neseno systémem dutých polyetylénových bójí, každá o nosnosti asi 400 kg. Celá konstrukce je navíc ukotvena ve dně. S lodí jsme projížděli fjordy a zastavili se vždy u chovného pole. Hydraulickým jeřábem jsme pak vytáhli část vodorovného lana nad vodu, strhli několik hrstí mušlí a skládali je podle velikosti do zvláštního plechového nástroje, ve kterém mušle vytvořily jakýsi histogram. Výsledky statistiky byly pečlivě zaznamenány do sešitu a jelo se dál. Já jsem kromě toho nevycházel z úžasu nad bohatostí podmořského života, jehož pouhým střípkem byly všechny ty sasanky, garnáti, blešivci a trubýši, kterými se to na vylovených mušlích jen hemžilo. Takto jsme brázdili klidné vody po několik hodin. Nakonec jsme ještě nalovili několik mlžů anglicky zvaných olyzers nebo snad oysters, které jsem ochutnal i syrové. Ten večer jsem ještě stopl jednoho křesťana jménem Doug, který mě pozval k sobě domů na nocleh. S ním a jeho rodinnou jsem strávil příjemný čas a vyprávěl jim o naší zemi. Oni mi zase říkali, že vždycky tu a tam viděli nějaký český výrobek - traktor, pušku apod. A prý to byly velice dobré výrobky. (Podobnou historku jsem zažil v Hamiltonu - kdosi se mě ptal, odkud jsem, já na to, že z Česka nebo z Československa. Prý odkud přesně. No, z Brna. Ten pán se zasmál a povídá, že má už léta z Brna loveckou pušku a že je úplně skvělá.) Po roce 1990 ale české výrobky z novozélandského trhu nějak vytratily.

Další den jsem ještě pomohl Dougovi vyměnit kolo u kamiónu, se kterým jezdí jako řidič. A pak už jsem si to namířil na sever do Tasmanova národního parku. Ale o tom zase příště.

Protinožcův zápisník - 15. část

25. července 2001

Lívancové skály a foukající jámy

Asi v polovině západního pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu, u vesnice Punakaiki, je neuvěřitelný přírodní výtvor. Moře zde ve vápencových skalách vyhlodalo systém dutin a komínů, takže při přílivu a silném vlnobití se dá pozorovat naprosto úžasné divadlo. Z několika otvorů v zemi, asi 15 metrů nad hladinou oceánu, chrlí v nepravidelných intervalech vodní tříšť do výšky asi deseti metrů. Přitom se tvoří nádherná duha a také neuvěřitelný rachot. Síla moře je opravdu mimořádná. Lze ji pozorovat v četných zálivech, kde se vlnobití láme a vlny se s neuvěřitelnou silou srážejí. Příboj také vydává naprosto trvalý a souvislý rachot. Je to prostě nádhera.

Abel Tasman Walk

Na severním konci Jižního ostrova je Abel Tasman National Park. Před dvěma dny jsem dokončil třídenní přechod tímto parkem a stálo to opravdu zato. Nejzajímavější je nepochybně deštný prales, který tvoří značnou část rozlohy parku. Stromovité kapradiny až 25 metrů vysoké, liány propletené v neuvěřitelných tvarech, mech na stromech, všudypřítomná kapající voda, to jsou jen příklady podívané, kterou takový prales nabízí. Vše se navíc rozkládá na svazích se sklonem 30, 45 až 70 stupňů (to není přehnané, měřil jsem to), takže se každou chvíli díváte do propasti. Některá místa cesty jdou překonat pouze za odlivu, a to navíc pouze broděním odlivových proudů.

Další dobrodružství kolem Punakaiki

V Punakaiki jsem zůstal několik dní, protože foukající jámy nejsou jedinou atrakcí v této části západního pobřeží. Celá oblast je protkána jeskyněmi, propastmi, škrapovými poli, jako jehly ostrými skalami, závrty, propadáními a vývěry. Já jsem se vydal na průzkum těchto krasových jevů po značené cestě zvané Inland Pack Track. Používali ji asi před 130 lety zlatokopové, dokud nepostavili silnici podél pobřeží. Túra je v průvodcích plánována na dva až tři dny, ale já jsem se nechtěl příliš zdržovat, takže jsem jí věnoval jeden den. Zpočátku se šlo malebným údolím řeky v pralese, který byl ovšem úplně jiný než ten Tasmanův - bylo zde mnohem více palem a také mechu a lišejníků na vysokých stromech, z nichž každý byl celým ekosystémem hostícím mnoho dalších rostlin. Po několika kilometrech se začaly objevovat nápisy, aby lidé nechodili mimo cestu. To by se skutečně nemuselo vyplatit. Všude kolem byla totiž spousta děr a závrtů a kdyby člověk do nějakého spadl, už by jej asi nikdy nikdo nenašel. Krom toho jsou tyto útvary v pralese s vyvinutým spodním patrem těžko rozeznatelné. Ztratit se by také nebylo příjemné, rychlost postupu zdejším terénem by mohla být kolem 1 km/h. Z těchto důvodů jsem se spokojil jen tu a tam s malou odbočkou. Jeden úsek cesty vedl korytem potoka, který bylo nutno brodit asi každých 50 metrů. Potok tekl zprvu jen mírně zvlněnou krajinou, později jej však sevřely svislé vápencové stěny, takže jsem se takto ocitl v krasovém kaňonu. V jednom místě byla ve skále štěrbina, která se rozšiřovala v zatopenou jeskyni. Pak se potok slil s jiným, kaňon se rozšířil, prohloubil a opět se objevila cesta. Někde ve výšce nad sebou jsem spatřil na skále podivné útvary visící dolů. Byla to ale jen skupinka několikametrových krápníků, které kdysi vyrostly v jeskyni, jejíž část se pak zřítila. Túra končila na silnici u pobřeží, asi 9 kilometrů od Punakaiki. Stopem jsem dojel zpátky a v hostelu pak nažhavil internet, z nějž jsem vám psal o dunících jamách.

Protinožcův zápisník - 16. část

16. srpna 2001

Muzeum motýlů v Kuala Lumpur

Je naprosto úžasné. Můžete se procházet mezi nádhernými velkými motýli, kteří se pasou na okolních rostlinách. Nahoře na sítích, které motýlům brání, aby uletěli, se prohánějí opičky a šklebí se na vás. Ale asi nejlepší z celého muzea je sbírka preparovaných motýlů, brouků, cikád apod. z celého světa. Nechybí v ní ani největší brouci světa měřící až 14 cm (jména dodám později) či třiceticentimetrové pakobylky.

Kota Kinabalu

Hlavním městem malajského státu Sabah na Borneu je Kota Kinabalu. Přiletěl jsem sem z Kuala Lumpur nočním letadlem (je levnější) včera časně ráno. Let trval přes dvě hodiny. Není divu, v Asii jsou jiné vzdálenosti, než známe od nás, a z KL do KK (jak jsou tady města někdy nazývána) je to asi 1800 km.

Město samo za mnoho nestojí. Je tu spousta paneláků a betonových staveb, takže jsem raději rychle vyrazil na blízké ostrovy v národním parku Tunku Abdul Rahman. Velké množství společností sídlících přímo na břehu moře zde provozuje velmi rychlé motorové čluny pro asi 10 osob, na kterých vozí turisty z KK na pět ostrovů národního parku. Ostrovy samy jsou tropickým rájem. Pobřeží je lemováno kokosovými palmami a spoustou exotických rostlin, jejichž jména ani neznám. Na břehu moře je vyvrženo neuvěřitelné množství korálů nejrůznějších tvarů. Můžete si také vypůjčit potápěčské brýle, šnorchl a obdivovat spoustu pestrobarevných rybek, kterých se tu prohánějí celá hejna. Já jsem se ale raději vydal na průzkum pobřeží. Zde jsem se setkal s varanem asi 1,3 metrů dlouhým, který ale přede mnou rychle prchal. Naprosto úžasný byl pohled na hromádku kokosových ořechů pod jednou palmou. Skoro ze všech už vyrůstala malá palmička! Palma vyrůstá z jedné strany ořechu a kořeny ze druhé, v naprosto náhodné orientaci vůči ořechu (ale v dané orientaci vzhledem k zemskému gravitačnímu poli). Pobřeží je ale často hyzděno hromadami odpadků, které zde moře vyvrhlo a které asi pocházejí z Kota Kinabalu a podobných hustě osídlených míst. Na ostrůvku Pulau Sulug jsem pak přespal ve stanu. Moře celou noc krásně šumělo.

Už jsem také v Malajsii zažil dvě tropické bouře a byl jsem moc rád, že jsem byl pod střechou. Při obou lily z nebe proudy vody a jeden blesk stíhal druhý. Prý tady je taková bouřka tak jedna denně, zatím to souhlasí s mým pozorováním.

Doufám, že časem podám zprávu z výstupu na Mt. Kinabalu, z orangutaní stanice Sepilok a z dalších nádherných míst na Borneu.

Protinožcův zápisník - 17. část

25. srpna 2001

Gunung Mulu

Krasový národní park Gunung Mulu na Borneu drží několik světových prvenství. Předně je tu největší přírodní jeskynní dóm, který má půdorysné rozměry okolo 600 metrů a vešlo by se do něj 40 obřích Boeingů 747, a dále největší jeskynní chodba na světe v Deer cave.

Do parku se dostanete jedině malým devatenáctimístným letadlem, protože zde žádné silnice nevedou a na spojnici s nejbližším městem Miri je hustá džungle. Let trvá asi půl hodiny a z větší části probíhá nad Brunejí, nejmenším státem Bornea. Už jak se letadlo blíží k Mulu, je vidět, že se cesta vyplatí. Z roviny pokryté pralesem se totiž zvedají nádherné vápencové stěny a věže, které ve svých hlubinách ukrývají netušená tajemství.

Po příletu jsem se ubytoval v hotelu za 10 Ringitů/noc (1 Ringit = 10 Kč) hned vedle řeky, která zde slouží jako významná dopravní komunikace. Později jsem řeku ocenil ještě víc, protože bylo hrozně příjemné se každý večer vykoupat. Po řece neustále jezdí množství neuvěřitelně úzkých a dlouhých pramic vybavených motory značky Yamaha. Za drobný poplatek vás zavezou k nejzajímavějším jeskyním a ušetří tak hodinový pochod v úmorném vedru. Já jsem však této služby nevyužil, chtěje si plně vychutnat dobrodružství cesty v rovníkovém pralese.

Veřejně přístupné jeskyně jsou čtyři - Jelení, Křišťálovodní, Větrná a Langova. Cesta k Větrné jeskyni vede nejdřív po rovině dipterokarpovým pralesem až k potoku, kde je menší jeskyňka. Tu jsem prozkoumal v délce asi 100 m, než můj postup zastavila propast. Tak jsem se raději vrátil na chodník a pokračoval po schodech do prudkého kopce. V nejvyšším bodě se cesta najednou zanořila do skály a pokračovala nádhernou jeskyní Moonlight Cave, jejíž krápníky měly průměr až dva metry a délku kolem osmi metrů. Jeskyně byla značně propasťovitá a moje četné pokusy o průzkum méně probádaných částí byly záhy zastaveny nepřekonatelnými srázy. Nakonec se cesta dostala opět na povrch a pokračovala až k Wind Cave. Tato jeskyně vyniká nádhernou krápníkovou výzdobou, přičemž některé stalagmity mají jen 20 cm v průměru, ale zato třeba 10 m na výšku. Úžasný byl také dlouhý skalní výčnělek, který zněl po úderu nádherným tónem.

Nedaleko Wind cave je Clearwater Cave. Zde není příliš mnoho krápníků, ale zato je tu podzemní řeka a vysoký komín, kterým je vidět vegetace nahoře. Shora je to vlastně propast asi sedmdesátimetrová s několika pilíři uprostřed. Z jeskyně jsem v neskutečné výšce viděl několik opic, jak se prohánějí a poskakují po pilířích.

To nejlepší v Mulu je ovšem Jelení jeskyně (Deer cave). Chodba, největší na světě, má na výšku i na šířku asi 120 metrů, v nejužším místě pak okolo 90. Pohled z hlubin chodby ke vchodu je vskutku monumentální a nade vše chápání. V jeskyni bydlí kolem miliónu netopýrů, kteří se každý večer mezi pátou a šestou hodinou vydávají na lov. Pozorovat je je vzrušující zážitek. Netopýři nelétají chaoticky, jak by se mohlo zdát, ale tvoří naprosto dokonale organizovanou řadu (jakéhosi hada), ve které jeskyni opouštějí a která se táhne několik set metrů, než se rozptýlí. Had má asi 2 metry v průměru a všelijak se klikatí. Celá podívaná trvá půl až tři čtvrtě hodiny.

Deštný prales je také nádherná věc. Rostou zde obrovské, ale opravdu obrovské stromy, dokonale rovné válce, z nichž mnohé mají železné dřevo (ve vodě jde ke dnu a je strašně tvrdé). Po stromech se plazí liány tloušťky až 25 cm, stovky druhů orchidejí a rostou na nich také všelijaké kapradiny a jiné rostliny. Kolem se prohánějí nádherní velcí barevní motýli, pakobylky s modrými či červenými křídly, ve větvích vřeští opice. Řeky jsou plné ryb. Když jsem do jedné nadrobil sušenku, voda začala úplně vřít, jak se o ni ryby rvaly. Horko není velké, nanejvýš 30 stupňů, ale vzhledem k téměř 100% vlhkosti vzduchu zde z člověka lije i při sebemenší námaze. A nejhorší je nosit brýle, přes které není pro pot vidět zhola nic. Naštěstí je všude dost potoků a říček, ve kterých se dá vykoupat a zchladit.

Ještě musím zmínit jeden zážitek se stromem. Spatřil jsem totiž naprosto neuvěřitelný fíkový strom (nikoli jedlý fík, ale z rodu Ficus byl). Ten strom neměl v pravém smyslu kmen, ale rostl po obvodu válce, který byl uvnitř dutý. Plášť válce tedy tvořil jakousi síť, po které se dalo šplhat jako po žebříku. To jsem také učinil a naskytl se mi pohled na prales shora. Ona zvláštní část kmene byla ovšem jen asi 35 m vysoká a dále pokračoval už docela obyčejný strom, na který jsem už raději nelezl.

Tím se pro dnešek loučím.