Protinožcův zápisník - 18. část

28. srpna 2001

Sběrači hnízd

V rámci své cesty po Borneu jsem předevčírem navštívil národní park Niah Caves, ve kterém je k vidění obří jeskyně Niah. Její ústí má 250 metrů na šířku a v nejvyšším místě je strop 60 metrů vysoko. Je to opravdu zážitek, toulat se obrovskou chodbou za svitu baterky a po kilometru stráveném v nitru země se vynořit na druhé straně skalního masivu. Co je ale na Niah obzvláště zajímavé, jsou sběrači hnízd.

V jeskyni totiž sídlí jistý druh vlaštovek, které si lepí hnízda výhradně z vlastních slin. Tato hnízda jsou vyhledávanou pochoutkou zvláště v čínské kuchyni a cena kvalitní suroviny může vyšplhat do závratné výše 1000 US$/kg. Není tedy divu, ze sběrači leckdy nasazují život (tu a tam se nějaký zřítí), aby se k lákavé pochoutce dostali. Stopy jejich činnosti jsou zřejmé hned při vstupu do jeskyně. Ze stropu totiž visí změt různých lan, dřevěných tyčí a podivných konstrukcí, po kterých obratní sběrači šplhají a v závratné výši pak dlouhými bidly seškrabávají hnízda ze stropu a stěn jeskyně. Šplhací tyče jsou asi desetimetrové dřevěné trámky čtvercového průřezu, které jsou navzájem spojeny dřevěnými nýty. Poprvé jsem tak viděl, že dřevo je používáno pro namáháni v tahu a nikoli v tlaku či ohybu, jak je obvyklé. Při návratu z jeskyně jsem dokonce spatřil několik sběračů v akci. Byl to zvláštní pohled. Po stropě nejméně 50 metrů nade mnou běhala silná světelná stopa a dlouhé bidlo. Sběrače samotného nebylo v přítmí příliš vidět. Někde ze skalního okna nade mnou se ozývaly zvuky kytary - přímo, nikoli z rádia. Sběrači totiž v jeskyni žijí, mají tam dokonce jakési dřevěné domky s plachtovou střechou.

Po procházce pralesem zpět k ústředí národního parku jsem se přívozem přeplavil přes řeku, na jejímž druhém břehu jsem měl stan, a napadlo mě, že bych se mohl vykoupat. Vzpomněl jsem si ale, že kdosi říkal něco o krokodýlech, tak jsem se raději zeptal jednoho zaměstnance parku, zda je řeka bezpečná. A nebyla. Asi před půl rokem zde pětimetrový krokodýl sežral nějakého kluka a předtím nepozorného turistu. Myšlenku na koupel jsem tedy raději zapudil a dal jsem přednost sprše národního parku.

Ságo

Městečko Mukah asi uprostřed pobřeží Sarawaku je známo pro pěstování sága, významné potraviny, která se exportuje hlavně do Číny. Návštěvu mi poradili lidé, které jsem stopl na cestě z Miri do Batu Niah. A poradili opravdu dobře, dnešní den se naprosto úžasně vydařil. Začalo to vlastně už včera, kdy jsem bez problémů dostopoval asi 400 km z Batu Niah do Mukah. Cestou jsme zastavili na pepřovníkové plantáži. Pepřovník je popínavá rostlina, která pro zdárný růst potřebuje oporu jiné rostliny nebo dřevěné tyče, ke které se přichycuje pevnými vzdušnými kořeny. Rostliny, které jsem viděl, měly asi 5 metrů na výšku a tloušťku kmínku kolem tří centimetrů. Nezralé plody chutnají dost dobře a o mnoho méně pálivě než černý pepř.

Po příjezdu do Mukah jsem sháněl nějaké ubytování, nejlépe ve stanu u někoho na zahradě. To se také podařilo a domorodcům se velice líbila moje Gemma. Jeden z nich, Raymond, mě pozval k sobě domů osprchovat se (ovšem sprcha spočívala ve velké polyethylenové nádobě, ze které si člověk nabral vodu hrnkem a poléval se). Dali jsme řeč a nakonec mi tento kamarád řekl, že nemusím spát ve stanu, ale u něj doma v posteli. Ještě mi dali večeři, pivo, a tak jsme se měli dobře. Malajci jsou totiž velice milí a pohostinní.

Ráno jsem vyrazil na ságovou plantáž. Cestou jsem na silnici spatřil unikátního obrovského tropického brouka (jméno teď nevím, snad goliáš) - asi 3,5 cm na šířku, 10 cm na délku a obrovská trojzubá kusadla. Tak jsem ho vyfotil a dal do trávy, aby ho někdo nepřejel.

Na plantáž to je asi 20 kilometrů, i když ságové palmy rostou kolem úplně všude. Vyrazil jsem tedy po silnici v horku, které už ráno bylo skoro třicetistupňové. Po chvíli jeli kolem dělníci na plantáž, kteří mě vzali na korbu. Asi po půlhodině jsme dorazili na místo. A tam nastalo opravdové dobrodružství. Společně s dělníky jsem totiž nasedl na nejneuvěřitelnější železnici, jakou jsem kdy viděl. Rozchod kolejí byl asi 60 cm a pražce tak nepravidelně a špatně přibité ke kolejím, že se tu a tam kus koleje zvedl o půl metru do výše, jak ho vagón zatížil. Vykolejili jsem asi každý kilometr, ale to nebyl problém - všichni jsem vystoupili a vagón zase nahodili zpět na koleje. Po kolejích nejezdí vlak v pravém slova smyslu - každý vagónek má svůj motor o výkonu tak 3 koně, má délku asi 3 metry a vejde se na něj 5 lidí. Jiné vagóny slouží pro dopravu ságových kmenů, ale ty jsem neviděl. Nejlepší bylo přejíždění řek, kterými je zdejší krajina protkaná. Přes řeku jsou dvě klády, na nichž jsou ledabyle umístěny pražce, takže to vypadá, že se vlak musí zřítit do vody. To se ale nestalo.

Asi dvě hodiny jsem pomáhal dělníkům s opravou kolejí a pak jsme zase jeli zpět. Ještě jsem navštívil továrnu na dobývání sága z palem. Ságová plama se porazí asi ve věku 15 let, rozřeže na metrové špalky a ty se plaví po řece do továrny. Tam se špalky zbaví kůry, jemně pomelou a zvláštními síty se drť protřepává, pak se ságový škrob usazuje v nádržích, odstředí, vysuší a balí do obrovských (3 krychlové metry) pytlů. Bylo to fakt moc zajímavé.

Příště snad napíšu o olejové palmě, ale teď mě vyhazují z internetové kavárny, protože se připozdilo.

Protinožcův zápisník - 19. část

4. září 2001

Dnes k vám přichází poslední skutečně protinožcův zápisník, i když ve skutečnosti už poslední tři zápisníky z Bornea byly spíše kolmonožcovy. Možná ještě něco sepíšu v Brně o Novém Zélandu, ale každopádně se těšte na spoustu fotek, které budou stát doufám za to.

Taman Negara Bako

Národní park Bako se rozkládá na nevelké ploše asi 30 km čtverečných nedaleko Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak na Borneu. Strávil jsem zde tři nezapomenutelné dny.

Protože se národní park nachází na břehu moře na poloostrově po zemi obtížně přístupném, jezdí se do něj výhradně lodí, která vás zaveze k ředitelství parku na okraji mangrovového háje na pobřeží. A setkání s džunglí je doslova na dosah. Všude kolem se potuluje spousta divokých opiček makaku, které jsou nesmírně drzé a nebojácné. Cení na vás zuby, kradou vám věci a pokud dáte najevo strach, můžou vás i pěkně prohnat. Ani mě neušetřily. Poté, co jsem se v národním parku ubytoval v hotelu a odešel na kratší výlet, vlezly otevřeným oknem (nevšiml jsem si, že nebylo zavřené) dovnitř, snědly kus chleba a sušenek a hlavně mi sebraly pláštěnku (stála asi 1000 Kč) a plechovku kondenzovaného mléka. Oboje jsem zjistil až po dvou dnech, a to už bylo pozdě. Plechovku jsem sice našel prázdnou opodál (se dvěma dírkami, nevím, jak je opičky udělaly, ale na lahodném nápoji si rozhodně pochutnaly), ale s pláštěnkou jsem se musel rozloučit.

Bako je nesmírně zoologicky i botanicky bohaté. Můžete tu spatřit chobotnaté opice (Nasalis larvatus), bornejské vousaté prase, spoustu varanů, létající veverku, včelojeda, myši antilopu (možná to není správný název) a spoustu dalších zvířátek. Kromě toho můžete obdivovat mnoho druhů tropických stromů a masožravých rostlin láčkovek (Nepenthes), které rostou na některých místech v neuvěřitelném množství. Největší láčka, kterou jsem viděl, měla asi 20 cm a obsahovala jistě decilitr trávící tekutiny.

Největší zážitek byl ovšem dvoudenní výlet v deštném pralese na nejvzdálenější místo národního parku. Předtím by mě vůbec nenapadlo, jak náročné může být cestování v tropech. První den jsem podcenil dobu potřebnou k překonání posledních osmi kilometrů. Vzhledem k tomu, že asi čtvrtina z nich vedla do kopce asi 45 stupňů, druhá čtvrtina dolů z podobného kopce a zbylá polovina do a z mírnějšího kopce, dvě hodiny opravdu nestačily. Nakonec jsem to s opravdovým vyčerpáním zvládl za tři a půl hodiny, poslední hodinu při svitu baterky. Cesta byla ještě zpestřena útokem lesních včel, které mi daly 4 žihadla. Vyčerpání bylo, jak jsem se později dovtípil, částečně způsobeno dehydratací. Druhý den jsem byl opatrnější a během cesty zpět vypil 6,5 litru vody, což bylo v dvaatřicetistupňovém vedru a devadesátiprocentní vlhkosti vzduchu přiměřené množství. Prales skrývá i četná jiná nebezpečí - například ostnité palmy se strašlivými trny, které dokážou roztrhnout kůži třeba 5 mm hluboko. Mě několikrát chytily za hlavu, ale roztrhly mi naštěstí jen tričko.

Výlet se ale nakonec rozhodně vyplatil. Viděl jsem několik varanů (utíkali přede mnou velkou rychlostí), mořského orla asi z deseti metrů a velikou sovu asi ze tří. Spatřil jsem také mnoho lezounů, o kterých jsem už v Zápisníku psal (Sydney Aquarium). Tentokrát ale byli ve volné přírodě. Lezouni neplavou ve vodě, jak ryby obvykle mají ve zvyku, ale skáčou po hladině a pak se sluní na břehu. Úžasní byli také malí krabíci, kteří dělají na písku odhaleném odlivem obrovskou spoustu pískových kuliček. Není snadné je spatřit, protože když jde člověk okolo, rychle se schovají do předem vyhloubených dírek. Já jsem si ale lehl na pláž, nehýbal se a tím drobné korýše oklamal. Po půl minutě už byli zase v plné práci. Klepítky hrabou zrnka písku, olizují je a lepí z nich kuličku. Když je kulička už moc těžká, hodí ji klepítkem za sebe. A znovu, pořád dokola. Je to úžasné.

Jongova krokodýlí farma

Včera jsem se vydal na krokodýlí farmu. Bylo to moc zajímavé. Krokodýli byli maličcí, vetší, ještě větší a obrovští (až pět metrů), podle toho, kam se člověk díval. Úžasná byla jejich žravost, která se projevila při krmení naleželými slepicemi. Ošetřovatel hodil slepici do jezírka, voda zavířila, obrovská tlama chňapla a slepice byla tatam. Vystaveny jsou i fotografie obřího (7 m) mořského lidožravého krokodýla. Naposledy si pochutnal na desetiletém chlapci v roce 1987. Při zátahu, který ihned následoval, byl zabit a chlapec byl ještě vyloven ze žaludku, ovšem ve dvou kusech - s ukousnutou nohou. Fotky jsou to opravdu drsné.

Na farmě také chovají několik makaků, gibonů, varanů, krajt mřížkovaných a jiných zvířat, takže je to taková malá zoo. Spřátelil jsem se s jedním gibonem (rovněž opice z Bornea). Moc se mu líbilo, když jsem ho hladil po zádech a drbal za ušima, dokonce mi přes klec pořád podával ruku. Je skoro jako lidská, i s velmi podobnými papilárními liniemi. Mrštnost gibonů je naprosto neuvěřitelná. Skákal po větvích s takovou rychlostí a lehkostí, jakou jsem si předtím neuměl představit.

Cestou z krokodýlí farmy jsem se vydal ukořistit několik plodů kakaovníku a durianu rostoucích podél silnice. Kakaovník je vysoký keř a plody jsou podlouhlé tobolky délky kolem 15 cm, obsahující četná semena velikosti asi 1,5 cm. Ta se všelijak komplikovaně praží, melou, lisují a zpracovávají na kakao. Plody ale ještě nebyly dost zralé.

Durian je snad nejlahodnější ovoce na světě, ale rozhodně také nejsmradlavější. Do lepších hotelů a do letadel je vstup se zralým durianem přísně zakázán. Plody jsou ostnité koule asi 25 až 30 cm v průměru. Rostou na krásných vysokých stromech, odkud se netrhají, ale čeká se, až spadnou. Sezóna ještě nezačala, takže se mi nepodařilo zralý durian ochutnat, ale mám alespoň pár malých plodů, které možná dovezu do Brna.

A na závěr...

Nakonec několik drobných postřehů z Malajsie:

Je to bezpečná země. Bez jakékoli hyperboly jsem se tady cítil bezpečněji než v ČR a podobnou věc mi řekla i jedna dívka z Anglie.

Co se týče životní úrovně, je na tom Malajsie stejně dobře jako ČR, možná i lépe. Auta tady jezdí rozhodně lepší (v průměru) a podle toho, co jsem slyšel, bych si zde na univerzitě vydělal o dost víc než u nás.

Lidé jsou velmi milí a vlídní, ochotni pomoci. Dvakrát jsem někoho poprosil, jestli si u něj na zahradě mohu postavit stan, a dvakrát mě pozval na noc k sobě domů.

Pokud vás zajímají kulturní památky, chrámy apod., jeďte raději do sousedního Thajska nebo Indonésie. Malajsie není v tomto směru nejlepší výběr.

To, co jsem psal o Australských dívkách, tady platí přesně opačně.

Zatím se loučím a těším na shledanou v Brně.

Selamat jalan dan terima kasih, Malaysia!

Protinožcův zápisník - 20. část

11. března 2002

Už je to tak! Po půl roce a šesti dnech k vám opět přichází protinožcův zápisník! Reportáže a zajímavosti přírodní, fyzikální i jiné ze světa klokanů jsou zase tu, aby vás pobavily a možná někdy i (jak skromně doufám), i poučily. Nebude jich už zjevně tolik jako loni, protože jsem mnohé věci již popsal a nechci je opakovat.

Komu se Zápisník líbí, bude si moci někdy na podzim t.r. pořídit svůj exemplář, profesionálně vysázený mým přítelem a na slovo vzatým odborníkem na TeX a konext Michalem Qasarem Prgoškem alias Kvasničkou. Tento Zápisník bude nejen obsahovat všechny Zápisníky z let 2001 - 2002, ale bude navíc doplněn dosud nezveřejněnými fotografiemi z Nového Zélandu a Bornea, takže je skutečně se na co těšit.

Ted už ale několik prvních postřehů ze Sydney opět po roce.

K protinožcům jsem se tentokrát vydal oklikou přes Londýn. Důvodem bylo to, že jsem chtěl letět s British Airways, které mají mezipřistání v Bangkoku, což je právě místo, kde se chci na zpáteční cestě na chvíli zastavit. Bude to asi zase něco jiného než Borneo, tak se už těším.

Let z Prahy do Londýna byl zajímavý tím, že jsme letěli jakýmisi zvláštními mraky složenými nikoli z kapiček, ale z ledových krystalků. Díky tomu jsme se mohli obdivovat překrásnému velkému halu i se dvěma zřetelnými bočními slunci. Jak známo, halo vzniká podobně jako duha, ovšem díky lomu a odrazu světla nikoli ve vodních kapičkách, ale v ledových krystalcích. Pod halem byl ještě zvláštní světlý půlkruh. Jev jsem pozoroval jen v určitém nevelkém intervalu výšek, asi 8 - 9 km, a to po startu i před přistáním. Mezi tím jev vymizel, protože ledové mraky byly pod námi.

V Londýně jsem měl asi osm hodin čas, protože jsem přiletěl někdy ve dvě odpoledne a odlet do Sydney přes Bangkok byl plánován na deset večer. Dal jsem si tedy příruční zavazadlo do úschovny (Gemmu mi poslali rovnou z Prahy) a vyrazil metrem do města. Měl jsem namířeno na Imperial College za Vlatkem Vedralem, u kterého jsem loni pracoval na problémech kvantových počítačů. Návštěva byla milá a nebylo by na ní nic pozoruhodného, kdyby do Vlatkovy kanceláře zničehonic nevstoupil Barry Sanders, za kterým jsem právě jel do Sydney! No bylo to setkání vskutku nečekané, ovšem nikoli tak překvapivé, protože Barry se právě taky vracel do Sydney ze své cesty po světě a tak se stavil na Imperial, kde dělal PhD. A to, že se vracel do Sydney zrovna ve stejnou dobu, jako jsem tam mířil já, rovněž nebyla náhoda - obě události byly synchronizované, ovšem nutno říci, že ta první ovlivnila tu druhou a ne naopak. Takže jsme nakonec zašli všichni na večeři, ještě se k nám přidali další, tak nás nakonec bylo asi deset. Bylo to moc příjemné. Pak jsem ale už musel spěchat na letadlo, abych byl na letišti aspoň 45 minut před odletem. Nebylo potřeba víc, protože palubní vstupenku i na tento let mi dali už v Praze a nemusel jsem se v Londýně nijak odbavovat, stačilo jen nastoupit.

Letěli jsem obřím Jumbo Jet 747, no je to obrovský kolos. Seděl jsem zase u okna jako loni, tentokrát však nikoli virtuálního, ale skutečného. Trochu mě zlobily letušky, které mě nutily zatáhnout clonu v okénku, když jsem se chtěl po rozednění (3:15 GMT) dívat z okna. Prý by světlo rušilo spící cestující. Nakonec jsem nalezl způsob, jak se dívat a přitom nepouštět do kabiny světlo - přehodil jsem si přes hlavu bundu. Krajina nad Indií a Thajskem ovšem nebyla nijak zajímavá a krom toho jsem většinu času ani nevěděl, kde vlastně právě jsme, protože místo aby na obrazovkách promítali tyto nadmíru zajímavé informace, dávali raději všelijaké trubí americké filmy. Tak jsem raději spal. Cesta celkově proběhla dobře, měli jsme postaráno i o zábavu - v jednu chvíli vlétlo letadlo do velmi silných turbulencí a začalo se natřásat tak, že se člověk polil kávou, pokud ji zrovna držel v ruce. Pozoroval jsem křídlo a motory, které poskakovaly, jako by se měly hned v další chvíli ulomit. Možná by ale jeden ulomený motor tolik nevadil, letadlo má celkem čtyři. Nakonec to ale vydržely všechny motory a také obě křídla, takže jsme přistáli bez úhony. Na letiště pro mě v sedm ráno přijel Levente, což mě moc potěšilo. Celý den jsem byl čilý jak rybička a v noci jsem dobře spal. Myslím, že se na mně syndrom zvaný jet leg a vyvolaný časovým posuvem příliš neprojevuje. Někteří lidé mají prý s desetihodinovým posuvem ale problémy, které mohou trvat i měsíc.

V Sydney jsem se tentokrát zabydlel dobře, ale trochu pomaleji než minule, protože jsem nějak pořád nemohl najít vhodné ubytování. Naštěstí jsem ale mohl zůstat nějaký čas u Paula Battena, předsedy našeho orientačního klubu. Od minulého pátku už mám bydlení v Eppingu - není sice tak blízko univerzitě jako to loňské, ale zase má výhodu v tom, že tam jezdí vlak, takže se dá na mnoho míst dojet rychle a pohodlně. To jsem také už dost využil.

Hned po mém příjezdu (přesně 16.2.) v Sydney řádila strašná bouřka. Já jsem ji bohužel přímo nezažil, protože se naší čtvrti vyhnula. Viděl jsem jen skutečně děsivou clonu úplně černých mraků, která se zvolna posunovala po úplně modré obloze k východu. Tam, kde bouře udeřila s plnou silou, pustošila přírodu i obydlí. Tak například u Damira na zahradě vyvrátila vzrostlý strom a u jejich sousedů jiný, který spadl asi pět metrů od jejich domu. Při pevnosti australských domů by se asi příbytek sousedů po přímém zásahu stromem rozsypal jako domeček z karet. U Leventa bylo zase v jednom místě na hlavní silnici 75 cm vody a tři dny jim, stejně jako další třetině obyvatelů Sydney, nešel proud.

Minulou sobotu jsem vyrazil na výlet do národního parku Ku-Ring-Gai. Zde naštěstí nedávné požáry nezuřily a tak jsem si mohl znovu vychutnávat pravou australskou buš a také léto (nutno však říci, že celé léto bylo, a je pořád, letos chladnější než loni a také voda v moři je o poznání studenější). Hned na začátku, ještě než jsem začal sestupovat ke fjordu, přilákal moji pozornost nezvyklý šramot. Zaměřil jsem po chvíli zdroj zvuku a spatřil jedno z typických zvířat Austrálie, ježuru australskou. Byla o něco větší než ježek, s mnohem delšími, silnějšími a také hezčími ostny, a čmuchala ve spadaném eukalyptovém listí. Chvíli jsem ji pozoroval a poté pojal úmysl ji vyfotografovat. Vydal jsem se tedy za vačnatcem, který mě rychle zpozoroval a začal si hledat úkryt. Ten ježura záhy našla ve vykotlaném kmeni jednoho blahovičníku, kam se smotala do klubíčka a byla stejně nezranitelná jako ježek v podobném obranném postoji. To mi ale nevadilo, pěkně jsem si ji vyfotil a šel zase dál. V národním parku jsem se vykoupal ve fjordu, opět obdivoval a fotil fantastické pískovcové útvary a pozoroval mangrovníkové nížinné lesy a malé oranžové krabíky, hledající si potravu mezi jejich kořeny.

Ve čtvrtek jsem byl svědkem několika nádherných optických úkazů, které braly dech. Začalo to tím, že jsem se už chystal po práci domů a říkal jsem si, jak se mi pěkně na kole pojede, že svítí sluníčko a tak. Skutečně, celá chodba tady na katedře fyziky byla zalita večerním sluncem. Slyšel jsem ovšem také tu a tam jakési hřmění, ale to je asi letadlo, říkal jsem si. A tu se podívám z okna a co nevidím - leje jako z konve, no úplná průtrž mračen. Ale sluníčko svítilo dál. Hned mi bylo jasné, že je určitě duha, a jsa pocvičen v její teoretické znalosti (je to moje povinnost, protože o duze mluvím v Zajímavé fyzice), běžel jsem na opačnou stranu budovy prozkoumat tento jev také empiricky. Duha tam skutečně byla, a to nádherná, dvojitá, dokonce i s Fresnelovými difrakčními proužky a se zřetelně temnějším pásem mezi oběma oblouky. To však nebylo toho dne všechno, čemu jsem se mohl obdivovat. Nad západním obzorem se asi po půl hodině vytvořila podívaná, jakou jsem možná ještě neviděl. Za potrhanými bouřkovými mraky (kumuly) prosvítalo slunce tak neskutečně krásným způsobem, že to ani nedokážu popsat. Tak se o to raději ani nebudu pokoušet :-).

Co se týče vědy, je to tu teď moc slibné, protože si Barry pozval několik lidí (někteří jsou docela slavní) a tak máme asi čtyřikrát týdně takový malý seminář, kde se bavíme o různých problémech, diskutujeme a tak. Je to moc zajímavé. Já jsem už mluvil dvakrát.

Pro dnešek se loučím. Těšte se zase příště.

Protinožcův zápisník - 21. část

19. března 2002

Royal National Park

Dnes chci vyprávět o dvoudenním výletě, který jsme podnikli v Královském národním parku (Royal National Park) asi padesát kilometrů jižně od Sydney. Národní park se nachází na břehu Tasmanova moře (to je moře mezi Austrálií a Novým Zélandem) a já jsem se tam vypravil s naším keřochodeckým (Bushwalking) a orientačním (Orienteering) klubem. Bylo nás pět, dvě německé holky ze Saarbrueckenu, australský Číňan Jason (pořádal tuto akci), pekingský Číňan Hong-Wei (ano, to je ten, se kterým jsem loni bydlel) a já.

Cesta vlakem ze stanice Epping (to je právě tam, kde bydlím) do vesničky jménem Otford na jižním cípu národního parku nám trvala asi čtyři hodiny, čímž mi připomínala cestování vlakem po českých zemích. Situace ovšem nebyla obvyklá, protože v Sydney právě opravovali určitý úsek kolejí a místo vlaků zde jezdily autobusy. Hodinové čekání ve stanici asi 10 km před Otfordem jsme mohli věnovat pozorování pralesa zpustošeného nedávnými požáry. Původně jsem si myslel, že oheň za sebou všude zanechal jen měsíční krajinu a všechny blahovičníky pozřel. Ukázalo se ale, že kmeny větších blahovičníků plamenům odolaly. A protože jsou tyto stromy nesmírně odolné, z kmenů a silnějších větví už na tisících místech vyrážely nové větvičky. Byl to zvláštní pohled: na jednu stranu se zdálo, že stromy jsou mrtvé, protože jejich listy a koncové větve byly spálené a nejevily známky života. Na druhou stranu kmeny vypadaly, jako by se po nich plazil břečtan či podobná popínavá rostlina. Ve skutečnosti to ale obrážely samy blahovičníky! Kůra některých stromů byla navíc úplně neporušená, ale to jen proto, že blahovičníky svoji kůru pravidelně shazují, tak tu ohořelou prostě slouply a byly zase v plné parádě. Takže se zdá, že australské buši opravdu občasný požár neuškodí, naopak jí pomáhá se obnovovat.

Naše trasa ovšem vedla celá po pobřeží moře, kde požáry nezuřily. Nejdřív jsme šli vysokým lesem asi sto výškových metrů nad mořem, což byla zároveň výška útesů, kterými les končil. Po chvíli jsme vstoupili do pravého deštného pralesa. Palmy, stromovité kapradiny a liány činily z pěšinky doslova labyrint a často nebylo snadné protahovat se s karimatkou na batohu tímto divokým podrostem. Tu a tam vedla cesta bažinou nebo přímo potokem. Občas se v lese objevila pěšina vedoucí ke skalám nad mořem a tam jsme mohli vychutnávat překrásné pohledy na pláže a vlny šumící v hloubce pod námi. Asi po dvou hodinách se krajina změnila a prales byl vystřídán otevřenou buší s nízkými keři. Mohli jsme se tak kochat pohledy na neskutečně nádherné útesy a moře nepřetržitě.

Cestou jsme pozorovali několik velmi zajímavých přírodních úkazů. Nejdříve to byla ježura, pro mě už druhá v posledních 14 dnech. Toto roztomilé zvířátko se nedalo nijak rušit ve svém čmuchání a dupání a vůbec nijak mu nevadilo, že je jedním z nejpozoruhodnějších zvířat na světě - vždyť je to savec, který snáší vejce a chová vylíhlé mláďátko ve vaku! Ježura byla pěkně zavalitá, myslím, že vážila několik kilo, a měla velmi dlouhý a špičatý čumáček. Dělala pěkný šramot, jak se tak batolila kolem. Asi deset minut jsme ji pozorovali a pak se vydali zase dál. Další úkaz jsme mohli obdivovat o nějakou hodinu později, když jsme zastavili na jedné krásné pláži se vykoupat. Byl to atmosférický jev zvaný halo, ale nevím, jestli malé či velké. Ale moc velké nebylo, tak bylo spíš malé. A třetím jevem, který jsme mohli obdivovat, byl vrzající písek. Když totiž člověk šel po pláži, ale tak jakoby ledabyle, to jest, že šoupal nohama v písku, ozýval se zajímavý vrzavý zvuk, ale ušlechtilejší než vrzání, dalo by se skoro říci, ze to byl tón. Bylo to velmi zvláštní. Zajímavé je, že se tak dělo pouze v úzkém pásu rovnoběžném s pobřežím - tam, kde byl písek moc suchý nebo moc vlhký, se vrzání neozvalo.

Jiným pozoruhodným, ač nikoli neobvyklým úkazem, byly vlny na moři, které se vyznačují jak disperzí (vlny různých délek běží po moři různě rychle), tak nelinearitou (rovnice, kterou se vlny řídí, není tak pěkná, jak by se nám fyzikům líbilo, a to vede často k velice zajímavým jevům). Navíc se vlny zpomalují směrem ke břehu, protože hloubka moře tam klesá. Proto se vlny v určité vzdálenosti od břehu takzvaně lámou, to jest, že vrchol vlny přepadává přes její přední část. Někdy se tak vytvoří jakýsi tunel, který může být dost prostorný na to, aby se uvnitř projel obratný surfař. Zajímavé je, že rychlost jednotlivých částic vody vzhledem k zemi není příliš velká, dokud je vlna daleko od břehu, dokonce ani těsně před zlomením. Ale v okamžiku zlomu či spíš chvíli po něm rychlost některých částic prudce vzroste, a tehdy vlna může člověkem i velmi nebezpečně smýknout. Zajímavý zážitek je být ve vlně těsně po zlomení - úplně zřetelně jsem cítil velmi rychlý rotační pohyb, jakoby mě voda přinutila opsat kroužek sice o nevelkém průměru (30 cm?), ale zato během zlomku vteřiny. Pro zábavu jsem zkoušel odhadnout energii, kterou vlny nesou. Celková energie vln je zjevně součtem energie kinetické a potenciální, které by měly být obě skoro stejné, protože vlna se chová skoro jako harmonický oscilátor. Je-li amplituda vln A, na ploše S je celkové zdviženo c*ro*A*S kg vody, kde ro je hustota a c je numerický faktor řádu jedné. Potenciální energie je tedy d*ro*A^2*S*g, kde g je tíhové zrychlení a d je opět numerický faktor řádu jedné. Při amplitudě A=1 metr to znamená, že na ploše hladiny 10x10m je celková energie vln kolem 1000 000 Joule, což není zrovna málo (je to asi tak energie, která se uvolní, když spadnete z výšky 1300 metrů). A když běží vlny po vodě rychlostí 2 m/s, na deseti metrech pobřeží se tato energie vybije za 5 vteřin, takže výkon připadající na 10 m pobřeží je 200 kW. To není zrovna málo a člověk se potom nemůže divit, že vlny tak pěkně hučí. Pokud bychom ale chtěli z vln energii využít, i při 100% účinnosti bychom potřebovali celých 50 km pobřeží k tomu, abychom pokryli výkon jednoho bloku Temelína.

Velice zajímavé byly na našem výletě i geologické jevy. Tak například při cestě po kamenných platech těsně nad mořem, kudy jsme si při odlivu krátili cestu, jsem pozoroval až překvapivě pravidelný systém puklin - byly to takové tenké škvíry třeba i 15 m dlouhé přes celou kamennou desku, velice rovné a protínající se v úhlu kolem 60°, čímž tvořily jakousi strukturu z rovnostranných trojúhelníků. Jinde jsme zase viděli obrovské množství malých dolíčků (rozměry kolem 2 až 3 cm) nahloučených těsně vedle sebe. Ale nejpozoruhodnější jev jsem spatřil v jedné zátoce, kde se do moře vléval potůček. Písečné břehy potůčku byly zaobleny předchozím přílivem, ale písek už mezitím vyschl a ztratil svoji soudržnost. A díky tomu se začal postupně sypat a sesouvat, ale úžasné bylo to, jakým způsobem. Ta metr a půl vysoká písková stěna totiž vytvořila fantastické tvary, které lze pozorovat v měřítkách asi 100 až 300 krát větších. Nahoře byla ostrá hrana, pod ní takové svislé miniútesy, které dole přecházely v "suťové pole". Bylo to velmi zvláštní a pozoruhodné, bez pomoci rukou to asi nedokážu přesněji popsat. Celý úkaz jsem stereoskopicky zdokumentoval. Myslím, že nezasvěcený divák si bude myslet, že útvar na obrázku je několik set metrů vysoký a nikoli jen metr a půl, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Po noci strávené pod širým nebem kousek nad mořem jsme ráno pokračovali v cestě. Krajina byla opět podobně krásná, tentokrát už celou dobu otevřená a pokrytá nízkými křovinami. Vychutnali jsme si opět několikrát koupání a také skoky do vody z vysoké skály. Bylo ale úmorné vedro - kolem 35 stupňů, asi největší za poslední měsíc - a tak jsme v cíli našeho putování (Bundeena) s radostí uvítali pohled na přijíždějící trajekt, který nás odvezl na vlak do Cronully. A tím skončilo úchvatné dobrodružství, které mohu doporučit všem, kteří zavítají až sem dolů k protinožcům.

Protinožcův zápisník - 22. část

1. dubna 2002

O velikonočních prázdninách jsem se vydal s kamarády z keřochodeckého klubu na tzv. jižní pobřeží asi 140 km od Sydney. Jelo nás deset. K mé velké radosti také dva Češi Robert a Daniel, jejichž rodiče prchli z Československa v roce 1968 a kteří se narodili už v Austrálii. Mluví moc pěkně česky, jenom r a ř říkají tak nějak anglicky. Tak jsem zase po dlouhé době mohl pořádně poklábosit ve svém rodném jazyce.

Vyrazili jsme na Velký pátek ráno ve čtyřech autech. Protože byl cíl naší cesty vzdálen jen 140 km, domníval jsem se nejprve, že tam dorazíme tak za dvě hodiny. Zjevně jsme ale nebyli sami, kdo se na velikonoce vydal na výlet, a od Sydney až skoro na místo jsme jeli v koloně místy krokem, celkový čas kolem pěti hodin. Nakonec ale tolik nevadilo, že jsme přijeli ve tři odpoledne místo o půl dvanácté, protože stejně celou dobu lilo jako z konve, až se vedle silnice dělala pěkná jezírka, takže bychom ani nemohli postavit stan. Na tábořišti na Sedmimílové pláži (Seven-mile Beach) jsme postavili obří stan pro osm osob a další dva menší a pak jsem se já s Hong-Weiem vydal na průzkum pláže. Její název není nikterak nadsazen, takže jsme se ani nesnažili projít ji celou. Protože vanul docela silný vítr, dělaly se vskutku mohutné vlny, které se lámaly v poměrně širokém intervalu asi 50 až 150 metrů od břehu. Šli jsme chvíli ve vodě, chvíli na suchu, občas si zahráli na racky mávajíce divoce rukama a vydávajíce skřeky, ale skuteční racci asi nebyli naším počínáním příliš uchváceni. Chvíli jsme také pozorovali rybáře, který se pyšnil úlovkem několika velkých ryb a asi půlmetrového žraloka. Žraloků je teď v okolí celkem dost, nedávno byl na pláži Manly v Sydney vyhlášen poplach, když hlídkující vrtulník spatřil jeden velký kus příliš blízko pláže. Pokud se ale člověk nevydá příliš daleko od břehu, nemá se většinou čeho bát. Zajímavé bylo pozorovat četné mušle, které se při našem příchodu rychle zahrabávaly do písku. Divil jsem se, jak se mohou tito mlži tak rychle pohybovat, když jsou zalezlí v ulitě, ale pak jsem bližším pozorováním zjistil, že když jí nehrozí nebezpečí, mušle skoro celá z ulity vyleze a dokonce z ní vystrčí jakási ústa, kterými se pase na okolních rostlinách a živočiších. Zajímavým nálezem bylo několik leklých ostnitých, pravděpodobně velmi jedovatých, odpudivě vyhlížejících ryb dlouhých asi 30 cm. Pokoušel jsem se opatrně ulomit jako jehla ostrý jedový hrot ze hřbetní ploutve jedné z nich, abych jej později prozkoumal, ale bez nože se to nedařilo a já jsem nechtěl riskovat bolestivé poranění. Ryby jsme tedy jen zanesli na písčitý břeh co nejdál od vody, aby na ně nešlápl náhodný plavec. Jinou zajímavou rybou byla jakási pancéřnatka, která měla místo kůže zhruba šestiúhelníkové, jako kost tvrdé útvary o velikosti asi 8 mm. Vnitřek ryby byl už dávno vyhlodán mravenci, baktériemi a jinou havětí a nahrazen pískem, ale podivné šupiny ještě stále držely na svých místech.

Po nějaké době jsme přišli k místu, kde moře vyvrhlo na břeh desítky sépiových kostí různých velikostí (to jsou ta bílá tělesa, která se dávají kanárkům, aby si o ně brousili zobáčky). Jednu asi 30 cm dlouhou jsem si vzal a ozdobím jí svoji univerzitní pracovnu. Sépiová kost tvoří kostru hlavonožce a je velice lehká. Při bližším zkoumání zjistíte, že má neobyčejně zajímavou strukturu. Je totiž tvořena jakýmisi tenkými destičkami, které jsou navzájem spojeny vzpěrami. Tak vzniká pravidelný systém pravoúhlých komůrek, které jsou vyplněny - a to právě nevím, čím. U vyschlých kostí jsou komůrky zjevně vyplněny vzduchem, ale pochybuji, že je tomu tak i u žijícího živočicha, protože by se sépie nemohla potopit do velkých hloubek, kde by tlak vody její kost rozdrtil. Na druhou stranu, měkkou tkání kost asi také vyplněna není, protože by její zbytky byly patrné u kostí na břehu. Proto usuzuji, že výplň tvoří voda nebo nějaká podobná kapalina. Je také zajímavé, že typický rozměr komůrek (kolem 1 mm) je stejný u kostí všech velikostí. To se shoduje s faktem, že kost po jedné straně pořád dorůstá, jak se sépie zvětšuje. Je to trochu podobné tomu, jak dorůstá šnek - to pro mě bylo kdysi hádankou, jak se asi ulita zvětšuje, když je tak tvrdá a nemůže se přece nafukovat. Pak mi ale doklaplo, že je to geniálně jednoduché - ulita pořád dorůstá dál dokolečka a staré malé závity na ní zůstávají. Proto mají staré ulity víc závitů než mladé. Dalo by se také říci, že u ulit se využívá skutečnosti, že celkové zvětšení logaritmické spirály v určitém poměru je ekvivalentní přidání jednoho závitu. Šnek tedy nemusí naráz zvětšovat celou ulitu, stačí, když přidává závity.

Když jsme se nabažili pozorování popsaných divů moře, vrátili jsme se zase na tábořiště. Celou noc nám krásně do spánku hučelo moře.

Druhý den v sobotu jsme se vydali na výlet do deštného pralesa, prý jednoho z nejlepších v Novém Jižním Walesu. Prales to vskutku byl a liány všech velikostí se proplétaly mezi stromovými kapradinami a plamami. Připomnělo mi to prales na Novém Zélandu. Šli jsme proti proudu říčky, která překonávala skalní stupně četnými vodopády, některé byly až 30 m vysoké. Podívaná to byla vskutku nádherná. Chůze po velmi prudké pěšině byla občas spíše lezením po čtyřech. Vzhledem k nedávným vydatným dešťům jsme nebyli ušetřeni setkání s pijavicemi, což nejsou zase tak nepříjemní živočichové, jak se všeobecně soudí. Některé nemocnice v Austrálii je dodnes používají, nikoli však k dříve tolik oblíbenému pouštění žilou, ale spíše pro protisrážlivý účinek jejich slin na krev. Prý se tak dá za den či dva zlikvidovat výron krve či krevní sraženina v žíle, která by se jinak rozpouštěla třeba týden. Stačí jen přiložit pár pijavek poblíž postiženého místa... O antikoagulačním efektu jsem se přesvědčil sám poté, co jsem odstranil pár pijavic ze své nohy, která jim byla snadným terčem pro moji lehkou obuv - páskové sandále. Rána krvácela ještě po osmi hodinách. Robert, jeden ze zmíněných dvou Čechů, měl jednu pijavici pod ponožkou (dokážou se totiž protáhnout i velmi úzkým otvorem, např. okem v ponožce) a druhou na hlavě ve vlasech. Ještě jedna rada - když se vám přisaje pijavka, nesnažte se ji strhnout, protože byste si s ní vytrhli i kus kůže. Lepší je přinutit kroužkovce pustit se dobrovolně horkem (zahřívání plamenem, popř. cigaretou je velmi účinné) nebo pomocí osmózy tak, že jej posypete solí, která začne ze zvířátka vytahovat vodu, což je pro ně zjevně velmi nepříjemné a raději se pustí.

Z ostatních zajímavostí, které jsme na výletě spatřili, zmíním ještě obrovské blahovičníky s průměrem kmene jistě přes dva a půl metru. Nebyly ale zase tak vysoké, jak by se na tak mohutné velikány slušelo.

Na zpáteční cestě na tábořiště jsme se ještě zastavili u "blowhole" - foukající jámy podobné té, kterou jsem popsal v jednom Zápisníku z Nového Zélandu. V pískovcových skalách moře vyhlodalo velikou dutinu a při silném příboji voda vystřikuje komínem na konci dutiny do značné výše. Odhaduji, že při větších erupcích je vyvrhnuto několik tun vody do výšky asi 25 metů nad hladinou. Daniel mi říkal, že do díry občas skáčou nějací lidé. Ptal jsem se, jestli za účelem sebevraždy, a on odpověděl, že nikoli, spíš pro ten pocit, že je moře zase vyhodí ven nahoru. Nezdá se mi ale, že by takové dobrodružství někdo mohl přežít.

Večer jsme rozdělali na tábořišti oheň a opekli si maso, klobásy, obyčejné a sladké brambory (batáty), cibuli, chleba a další dobroty. Bylo to moc romantické. Pro zpestření programu jsem předváděl ohňostroj s voskem, ale nenašli jsme vhodnou plechovku a tak nešel ohnivý hřib příliš do výšky. Kamarádům se ale kousek líbil a ocenili jej pochvalným mručením a výkřiky.

V neděli byl výlet zakončen výstupem na jakýsi kopec nedaleko od pobřeží. Já jsem ale jel kolem poledne vlakem domů, abych stihl večerní velikonoční bohoslužbu. Cesta vlakem opět nebyla zrovna rychlá, těch 130 km jsem urazil asi za tři hodiny, přičemž vlak často stál třeba 15 minut někde v zastávce. Pořád to ale bylo lepší než těch pět hodin, co nám to v pátek trvalo autem.

A tím se pro dnešek rozloučím. Ahoj!

Protinožcův zápisník - 23. část

1. června 2002

Great Barrier Reef

Tak jsem si nedávno uvědomil, že být v Austrálii dohromady skoro rok a nepodívat se pořádně dál než pár set kilometrů do Blue Mountains nebo do Canberry je trochu hloupé, a rozhodl jsem se udělat něco proto, aby to tedy tak hloupé nebylo. A protože měl Barry odjet zase na jednu ze svých cest po konferencích a univerzitách, naplánoval jsem na třetí květnový týden velkolepou akci - potápění na Velkém bariérovém útesu.

Tento korálový útes je největší na světě a plochou o něco převyšuje Velkou Británii. Rozkládá se u severovýchodního pobřeží Austrálie ve vzdálenosti 30 až 150 km od pevniny a skládá se z obrovského množství menších útesů a korálových ostrovů. Za koncem útesu padá kontinentální šelf do hloubky několika kilometrů, zatímco hloubka moře v oblasti útesu se počítá na desítky metrů. Název bariérový dostal útes proto, že tvoří bariéru pro vlny putující z oceánu na pevninu, takže na severovýchodním pobřeží Austrálie je moře úplně klidné a surfaři si zde příliš neužijí.

Já jsem se vydal do nevelkého města Cairns, turistického ráje v severním Queenslandu, téměř na nejsevernějším výběžku Austrálie. Cairns leží na sedmnáctém stupni jižní šířky, tedy v tropech. V poledne zde může být Slunce na sever od nadhlavníku (v zimě) i na jih (v létě), nejdále se nachází od nadhlavníku 40 stupňů, a to v den zimního slunovratu. Z astronomických zajímavostí ještě uvedu, že jsem z Cairns opět po čtyřech měsících mohl spatřit souhvězdí Velkého vozu, které je v Sydney pod obzorem, a dále to, že Měsíc v první či poslední čtvrti nestojí na špičce jako u nás, ale skoro leží, jak je jeho zvykem v tropických krajích.

Město je obklopeno nádhernými horami o výšce kolem 1000 m, které se zvedají z úrovně moře. Hory jsou pokryty tropickým deštným pralesem. V okolí se pěstuje cukrová třtina, mango, banány, ananasy a jiné tropické ovoce. Osídlení je řídké, silniční sít velmi sporá, značná část silnic je prašných, jediná železnice končí asi 30 km za Cairns. V létě je zde nesnesitelné vedro, v zimě je vedro snesitelné. Dopravu na větší vzdálenosti obstarávají letadla. Není to odtud daleko na Novou Guineu (do hlavního města Papuy-Nové Guineje Port Moresby dělí Cairns asi třetinová vzdálenost než od Sydney a pravidelná letecká linka spojuje obě města dvakrát denně).

Svoje zážitky z cesty do Cairns budu vyprávět netradičně formou deníku. Takže držte si klobouky, cesta na sever začíná...

Pátek 17. 5. 2002

Balím si věci a spěchám na vlak, který mě z Eppingu zaveze na letiště. Ano, je to tak - mám v úmyslu ze Sydney do Cairns cestovat letadlem. Přece jen by se mi nechtělo jet těch 3000 km (jedna cesta) tři dny autobusem, navíc za stejnou cenu jako letadlem. Vlaky dnes naštěstí jedou podle jízdního řádu a mám rezervu, tak se nemusím bát, že zmeškám letadlo. Letenku ovšem nemám - objednal jsem si let přes internet, zaplatil kreditní kartou a mám tedy jen virtuální "elektronický lístek". U odbavení stačí ukázat pas a je to. Jen místo u okna jsem nedostal. To mně však nevadí - stejně už je dávno tma a není nic vidět.

V 18:40 nasedáme do Boeingu 737. Letadlo startuje, motory hučí, přetížení roste a za chvíli už letím vstříc netušeným dobrodružstvím.

Cesta trvá necelé tři hodiny. Vzdálenost před námi je přece jen značná - vzdušnou čarou okolo 2000 km. Vektor tíhového zrychlení se během letu odchyluje od svého původního směru o 18 stupňů, ale kupodivu to nijak nepozorujeme - prostě zázraky moderní techniky. Těm 18 stupňům také vděčím za pohled na Velký vůz, o kterém jsem už psal.

Před desátou večer konečně přistáváme v Cairns. Při východu z letištní haly na mě dýchne tropický vzduch. Přemýšlím, jestli půjdu do města pěšky a ušetřím tak 7 dolarů, ale řidič místního autobusu mě upozorňuje, že mapa, podle které jsem usoudil, že je to celkem blízko, není v měřítku. Dávám na jeho nezaujatou radu a nechám se zavézt do centra města, kde je neuvěřitelná koncentrace hostelů. Vzhledem k pozdní hodině však není snadné se do nich dostat. Nakonec přece nacházím jeden, kde jsou ochotni mě ubytovat. V noci je mi hrozné vedro. Je kolem 25 stupňů.

Sobota 18. 5. 2002

Za deset osm ráno pro mě přijíždí mikrobus společnosti Down Under Dive, u které budu dělat kurz potápění. Mají zrovna "akci" - šestidenní kurz za cenu pětidenního, což je úžasné. Seznamuji se s dalšími dvěma spolužáky - Angličankou Louisou a Australanem Simonem. Máme velice milou a šikovnou instruktorku jménem Janet. Kromě nás tří dělá kurz ještě celá třída kluků přímo z Cairns - nadchl je jejich učitel. První dva dny kurzu budou probíhat ve třídě a v bazénu. A potom čtyři dny na jachtě na moři... Už se nemůžu dočkat.

Janet nás zasvěcuje do tajů potápění. Sledujeme filmy na videu, když je něco zvlášť důležitého, udělá Janet zvláštní symbol rukou na hlavě, čímž nám naznačuje, abychom si to určitě zapamatovali. Později zjišťuji, že stejný symbol při samotném potápění znamená "žralok". Seznamujeme se také s potápěčskou výstrojí - maska, šnorchl, neoprén, ploutve, pás se závažími, vzduchová láhev, kompenzátor vztlaku, regulátor (ten pouští do úst vzduch pod stejným tlakem, jaký je v okolní vodě, jinak by člověka vzduch bud roztrhl, nebo by ho naopak nemohl nasát). Když si to všechno člověk na sebe obleče, působí to dost nepřirozeně a je nad slunce jasnější, že voda není právě živel, pro který nás Pán Bůh stvořil. Ale na druhou stranu, proč bychom si do ní nemohli někdy udělat výlet, že?

Je úplně úžasné, že pro mě našli masku s dioptrickými skly přesně na mé oči. Nemusím tedy provádět své původní divoké plány o vlepování části brýlí do obyčejné masky apod. a budu pod vodou vidět krásně ostře.

Odpoledne se už potápíme v bazénu. Je to hrozně zvláštní pocit, dýchat si jako nic pod vodou. Provádíme různá cvičení - sejmutí a opětovné nasazení masky pod vodou, odhození a nalezení regulátoru (dva způsoby), poskytnutí záložního regulátoru příteli, kterému dochází vzduch atd. Tyto dovednosti budeme cvičit ještě mnohokrát, protože nám jednou mohou zachránit život. Kromě toho zvládáme základy mezinárodní znakové řeči pod vodou (liší se od řeči hluchoněmých). Základním gestem je "OK" - o z palce a ukazováčku, ostatní prsty vztyčené. "Mám málo vzduchu" se oznámí bušením do prsou, "nemám vzduch" pak výmluvným pohybem ruky pod krkem. Další důležitý symbol, ukázání dvěma prsty jedné ruky na oči, znamená "podívej". Celá hantýrka má mnoho desítek znaků a zkušení potápěči si tak mohou pod vodou pěkně povídat, domlouvat se na cestu atd.

Končíme asi v pět hodin, byl to perný den, a to nás ještě čeká domácí úkol - podle knížky zodpovědět na 75 otázek, aby se ukázalo, že máme potřebné teoretické znalosti. Nicméně se i se Simonem a Louisou vydávám na Reef Teach - fantastickou show milovníka přírody reefu, potápěče a blázna XX (bohužel paměť na jména je mou velmi slabou stránkou). Jeho multimediální show je něco mezi nesmírně zajímavou přírodovědnou přednáškou a fyzickým básněním na způsob Petra Váši. Promítá na bílou zeď krásné diapozitivy, vykládá, pobíhá, buší do objektů projektovaných na zeď, vykřikuje, nechává světlo projektoru dopadat na sebe pro zajímavé efekty, prostě je to zážitek. Možná se jeho vystoupením nechám inspirovat pro své fyzikální přednášky, musím říci, že je mi tento způsob projevu velmi blízký. Dozvídáme se různé zajímavé věci - třeba to, že koráli mají mezi svými buňkami jakési řasy, které jim poskytují potravu. Anebo že korálové nemluvně (nesmíme zapomínat, že korál je živočich) je jakási malá larvička, která pluje vodou a hledá si vhodný pevný podklad, kde by se uchytila.

Neděle 19. 5. 2002

Program v Down Under Dive je podobný jako včera. V teoretické části ze zaměřujeme na dekompresní nemoc a její prevenci. Jestliže potápěč dýchá vzduch pod větším tlakem, než je zvyklý (zvláště při pobytu v hloubce 20 metrů a víc), rozpouští se v jeho krvi vzdušný dusík, který je roznášen po tkáních v celém těle. Pokud se ale pak potápěč rychle vynoří na povrch, dusík se v krvi a tkáních při náhle sníženém tlaku neudrží v rozpuštěné formě a začne tvořit bublinky. To má za následek tzv. dekompresní nemoc, která může mít vážné, ba fatální důsledky. Nejhorší je, když bublinky zablokují (vlivem povrchového napětí) cestu krvi do mozkových kapilár. Ale ani spousta bublin pod kůží, které při dotyku šustí, jistě není příjemná. Proto je třeba dávat dobrý pozor, jak rychle se potápěč vynořuje. Existují tabulky, které ukazují povolené délky pobytu v různých hloubkách atd. Pokud se dekompresní nemoc objeví, je třeba postiženému dát dýchat čistý kyslík a pokud možno jej opět stlačit v kompresní komoře. Brrr, nic příjemného, že?
Opět se potápíme v bazénu.

Pondělí 20. 5. 2002

Nastává velký den! Dnes se vydáváme na širé moře! V Cairnském přístavu nastupujeme na rychlý katamarán, který nás zaveze asi 70 kilometrů od pobřeží, na vnější část útesu. Na moři je dnes vidět dolní zrcadlení, jakási fata morgana, způsobené nestejnou rychlostí šíření světla v různých výškách nad hladinou. Chci sledovat nádherné hory a moře kolem Cairns, ale musím místo toho poslouchat řeči jednoho trubího člena posádky, který nám dělá jakousi nesmyslnou bezpečnostní průpravu a myslí si, že je úžasně vtipný. Když skončí, jsou už hory daleko a kolem dokola je jen širé moře. Ptám se kapitána, jestli se můžu podívat s ním ke kormidlu. Kapitán je ochotný, vysvětluje mi funkci různých přístrojů a třeba to, podle čeho se rozhoduje, která loď má změnit kurs, když se zdá, že jejich časoprostorové trajektorie by mohly mít společný bod. Míjíme korálový ostrůvek pokrytý jen pískem - není to křemenný písek, jak je obvyklé, ale vápencový. Zkoumám podrobnou mapu s vyznačenými vrstevnicemi dna. Jednotlivé menší útesy se za odlivu vynořují až do výšky jednoho metru, ale většinou jsou těsně pod hladinou. Zdejší vody byly v minulosti velmi zrádné a dokonce kapitán James Cook ztroskotal 200 km severně od Cairns u Cape Tribulation.

Asi po dvou hodinách katamarán zpomaluje a voda před námi získává jakousi světlejší barvu. Je to vlivem skal Norman Reefu v hloubce jednoho až tří metrů. Tentokrát se ještě nebudeme potápět, jenom šnorchlovat - ale i to stojí za to. Oblékáme si neoprény, ploutve, masky, šnorchl a já si beru i pás se zátěží, protože se chci potápět do hloubky, nejen plout po hladině. Vzhledem k teplotě vody - 27 stupňů - by neoprén nebyl nutný, ale po dvou hodinách ve vodě by už člověku byla docela zima. Ještě než se ponoříme, vidíme kolem lodi hejno velkých ryb, které si plavou sem a tam. Pak už skáčeme do vody a vydáváme se vstříc mořskému dobrodružství.

Hned, jak se ocitám ve vodě, se ke mně připojuje wolli - asi metrová žlutomodrá ryba s jakýmsi hrbolkem nad očima, která je velmi družná a chce si hrát. Když jí člověk nastaví dlaň, pluje pomalu k ní, tlamu do dlaně zanoří a začne jakoby plout dopředu, čímž na ruku zatlačí. Je to hrozně milé a takto jsme si pak s těmito rybami hráli skoro při každém ponoření. Pak už je zde ale skutečný korálový útes. Spatřuji korály nejrůznějších tvarů - talířovité, deskovité, stromovité a mozkovité - a v nich hejna pestrobarevných rybiček. Jsou to papouščí ryby s tlamou podobnou zobáku a nádherných barev a vzorů. Ozobávají korály a když jednu větší (50 cm) rybu přitom sleduji zblízka, slyším pokaždé zřetelné chroustnutí. Na korálech jsou také často vidět otisky rybích zobáků.

Se Simonem opatrně plujeme podmořskými údolíčky, abychom nezavadili ploutví o nějaký korál. Hloubka vody je zde dva metry až 30 cm. Náhle spatřuji jakousi nádhernou modrou věc zdobenou bílými a černými kroužky. Až po chvíli rozpoznávám zévu, nádherného mořského mlže, který může dorůst obrovských rozměrů a dožít se úctyhodného věku. Zéva trůní na dně s oběma polovinami lastury, jejíž okraje jsou hrubě zvlněny, doširoka rozevřenými, a filtruje vodu. Její ústa jsou krásně vidět jako velký otvor hluboko mezi polovinami lastury. Když se přiblíží nebezpečí, o kterém se zéva dozví díky chvění vody, lastura se uzavře a z jejího vnějšího vzhledu - vypadá jako kus skály, která je navíc často porostlá korály či mořskými rostlinami - lze jen těžko uhodnout, jakého nádherného obyvatele tento příbytek hostí. Vidím i jinou zévu, tentokrát hnědou. Krásná je ale stejně jako ta modrá.

Pak se vydáváme na okraj útesu, kde dno spadá několik desítek metrů pod hladinu. Zkouším se potápět i do hloubky. S ploutvemi a hlavně s dobrým viděním se tolik nebojím a tak se nořím až na jedno místo dna, které je - jak se později dovídám - 13 metrů pod hladinou. Musím ale rychle nahoru pro vzduch. Už se těším, až si ho odpoledne ponesu na zádech a budu si moci tuto hloubku vychutnat déle. Když se dostávám na loď, zjišťuji, že jsem málem propásl oběd, tak dlouho jsem byl ve vodě. Ale stálo to za to.

Po obědě se vydáváme opět na cestu. Zanedlouho se na pravoboku objevuje dvojstěžník jménem Atlantic Clipper, který se na čtyři dny stane naším domovem. Přirážíme k němu a zahákujeme se. Na Clipperu je asi třicet potápěčů, někteří z nich dnes odjedou, jiní zůstanou - katamarán slouží jako rychlé spojení s pobřežím. Opět posloucháme bezpečnostní instrukce, tentokrát jsou ale rozumné a k věci a navíc od samotného kapitána. Pak už se jdeme ubytovat do svých kajut. Ty jsou většinou pro tři osoby a u jedné postele je okénko těsně nad hladinou vody. Měl jsem tu čest mít právě tuto postel. Kajuty se nachází na nejnižší palubě ze tří, na které jsme měli přístup. Prostřední palubu zabírá jídelna a společenská místnost a horní paluba je otevřená. Po obou stranách jsou zde lavice se vzduchovými láhvemi, věšák na neoprény, bedna s pásy se závažími, krabice s ploutvemi atd. Jednotlivé paluby a místnosti jsou od sebe odděleny vodotěsnými dveřmi, které jsou ale stále otevřeny.

Loď je tedy naprosto úžasná, jen jedno jí chybí - líbilo by se mi, kdyby vlny víc houpaly. Bariérový útes ale všechny vlny odstíní a tak jen tu a tam vám lehké zhoupnutí připomene, že nejste na pevné zemi. Ale i to slabé houpání velice pomáhalo při usínání.

Odpoledne se už jdeme potápět s přístrojem. Je to vzrušující okamžik. Naposledy zkontrolovat regulátory, vzduchový ventil, kompenzátor vztlaku, závaží a další vybavení a pak už v ploutvích sestupujeme po schodech na plošinu po boku lodi. Ještě plivnutí do masky a rozetření sliny (nejlepší prevence proti mlžení) a pak už následuje skok do vody. Plaveme podél lodi na hladině (jen se šnorchlem, abychom šetřili vzduch) až k mohutnému lanu, kterým je Atlantic Clipper zakotven k několikatunovým betonovým kvádrům na dně. Podél tohoto lana budeme za okamžik sestupovat. Poslední znamení na kamaráda: OK? OK! Down, jdeme dolů! Vypouštíme vzduch z kompenzátoru a začínáme pomalu klesat, držíce se lana. Pomalu sestupujeme až do hloubky deseti metrů, tam si najdeme pěkné místo v písku na dně a cvičíme dovednosti. Na naši instruktorku Janet jsme jen tři - Simon, Louisa a já. Má tedy na každého dost času. Musíme si sundat pod vodou masku (brr, není to příjemné a člověk musí usilovně myslet na to, že když nevidí, neznamená to, že nemůže dýchat) a zase si ji nasadit a naplnit vzduchem vydechovaným z nosu. Pak vyplivnout regulátor a dvěma způsoby ho znovu najít a nasadit. A nakonec opět kamarád, kterému došel vzduch - musíme mu poskytnout svůj záložní regulátor. Všechno je třeba dělat klidně, pomalu a s rozmyslem. Je to opravdu zvláštní, mít vodu nejen kolem sebe a pod sebou, ale i deset metrů nad sebou, vidět kdesi nahoře zčeřenou hladinu a pozorovat bubliny, které k ní stoupají. Tady by se chyba nemusela vyplatit.

Po úspěšném nácviku už se vydáváme na plavbu kolem útesu. Janet nám dává znamení "dívej" a dělá zvláštní symbol rukama, které znamená želvu. A skutečně, najednou všichni vidíme nádhernou mořskou želvu, která si pochutnává na odumřelých korálech. Po chvíli se dává do pohybu a pluje pomalu k hladině. Tato želva má na délku asi 60 cm a na nohou nemá prsty nebo drápky, jsou to typické ploutve. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí úžasně dlouho. Zamáváme jí na pozdrav a plujeme dál. Je to úžasné, že se člověk pod vodou může pohybovat v libovolném směru, tedy trojrozměrně, oproti zemskému povrchu, kde je stále vázán na nějakou dvourozměrnou varietu (plochu). Plujeme někdy nad sebou, někdy vedle sebe, já většinou pořád nahoru a dolů, protože si chci proplout všemi těmi podmořskými údolíčky, která míjíme. Taky se člověk může libovolně orientovat vzhledem k tíhovému zrychlení - já jsem třeba často plul na zádech nebo svisle hlavou dolů. Ryby se oproti nám zjevně těší některým takovýmto výhodám.

Všude kolem jsou hejna nádherných tropických ryb všech barev, tvarů, vzorů a velikostí, až z toho oči přecházejí. Je to fantastická podívaná. Vidíme i spoustu měkkých korálů, které jsou poddajné, ale i tak mají v těle krystalky uhličitanu vápenatého. Některé tvrdé korály vypadají jako obrovské několikametrové balvany. Často z nich trčí zvláštní spirálovité útvary, které vypadají jako šroubovice složené z jakýchsi drátků. Později se dozvídám, že to jsou mořští červi. Když se ke šroubovici přiblížím, naráz jakoby zmizela - červík se schová do své ulity, kterou si vyleptal v korálu. Vidíme i jiné červy, celé černé, vypadající trochu jako miniaturní smrček. Když se jich dotknu, přichytí se a nechtějí se pustit.

Náhle Janet ukazuje kamsi na dno a já skoro nemohu věřit tomu, co tam vidím. Pode mnou je zéva obrovská fantastických rozměrů. Improvizované měření mi prozrazuje, že tento měkkýš má lasturu dlouhou 1,8 metru. Je to skutečný obr a jeho kresba je stejně krásná jako u menších zév. Tento krasavec není tak bojácný a tak si mohu lem jeho měkkého těla jemně pohladit. Nakonec se však stejně trošku přivře a já cítím proud vody, který za tím účelem musí vypudit. Na zévě bych mohl nechat oči, ale už nám pomalu dochází vzduch - máme všichni jen kolem 50 atmosfér a tak je čas myslet na vynoření. Plujeme zpět k betonovým blokům a odtud se pomalu posouváme po laně. V pěti metrech děláme tříminutovou přestávku - čas pro hraní s wolli - a pak už nahoru. Doba ponoru - 34 minut. Max. hloubka - 12 m. Na lodi ihned plníme lahve na 250 atmosfér a jdeme opět pod vodu, abychom splnili předepsaný počet ponorů. Janet je s námi spokojená.

Po večeři je na programu noční potápění, ale toho se ještě nemůžeme zúčastnit, protože zatím nemáme certifikaci. Tak jen hledíme na to bláznivé počínání svých kolegů, kteří skáčou do temných vod. Pod vodou se pak míhají kužele světla z halogenových svítilen, která se postupně vzdalují. Když se všichni vrátí zpět, následuje krmení ryb. Kapitán má předepsané množství předepsaného krmiva, které smí ten den hodit do vody. Jakmile vhodí prvních několik hrstí, voda zavře a už je tu několik set ryb o průměrné délce okolo 50 cm. Po chvíli se objevuje i metr a půl dlouhý žralok, pak druhý, třetí, až jich je celkem pět. Prohání se mezi rybami, kterým jak se zdá, to ani moc nevadí. Tu a tam některý žralok zrychlí na neuvěřitelnou rychlost a najednou je o jednu rybu méně. Žraloci jsou nesmírně krásní elegantní. Podívaná trvá asi hodinu, ryby zde zůstávají ještě dlouho potom, co pozřely poslední potravu. Pak už jdeme spát, protože nás zítra čeká ranní potápění (obvykle nejlepší ze všech) už o čtvrt na sedm. Loď v noci přejíždí na jiný útes - Saxon Reef.

Úterý 21. 5. 2002

Budíček je v 6 ráno. Polospící si dáváme čaj a jdeme si nachystat vybavení. Voda je po ránu klidná a mnohem čistší, než byla včera odpoledne. Vidíme několik obrovských hejen různých druhů ryb. Janet mě upozorňuje na nenápadnou rybičku asi 15 cm nad písečným dnem. Jdu se na ni podívat blíž a rybička najednou zmizí. Ve skutečnosti se schovala do písku, ale tak rychle, že to oko ani nepostřehlo. Protože Saxon Reef je hlubší neš Hastings Reef, potápíme se až do 18 metrů. Barvy zde už nejsou tak jasné jako v deseti metrech, všechno je tak trochu do modra. Viditelnost je dobrá a tak krásně vidím vodní hladinu kdesi vysoko nad námi.

Poslední ponor kurzu nastává po snídani. Tentokrát už nenacvičujeme dovednosti, ale děláme "fun dive". Opět vidím obrovskou zévu, má kolem jednoho a půl metru. Zkoumám ji zblízka a když se náhle rychle přivře, leknutím uskočím (jak jen se dá uskočit pod vodou). Simon mi pak vyprávěl, že když mě viděl, mohl se smíchy potrhat a málem se přitom nadechl vody. No zkuste se smát pod vodou!

Po vynoření se z nás stávají certifikovaní potápěči. Dostáváme celosvětově a doživotně platný průkaz. Ted už se můžeme potápět bez instruktora. Všichni nám blahopřejí. Odpoledne Janet odjíždí. Loučíme se s díky a těšíme se na svůj první samostatný ponor a také na noční potápění.

Samostatný ponor je úžasný. Plujeme my tři a ještě jeden Holanďan. Vidíme dvě mořské želvy a pak, asi 10 metrů od nás, na dně útesového žraloka. Pěkně si tam leží a pak se dává do pohybu směrem od nás. Ale asi bychom se ho ani jinak nebáli, protože tento druh lidi nenapadá. Dalším zážitkem je spatření asi 40 cm dlouhé ryby jehlovitého tvaru, která je skoro průhledná.

Pak už nastává noční potápění. Je to zvláštní zážitek. Připojujeme se k jedné větší skupině. Temné vody se ke svému překvapení ani moc nebojím. Svítilny mají celkem dobrý dosah, ale příliš toho stejně nevidíme. Ryby většinou spí. V jednu chvíli si všichni klekáme do písku na dno a vypínáme na dvě minuty světla. Je to ohromný okamžik, skoro jako výjev z Vernových Dvaceti tisíc mil pod mořem (koho moje vyprávění zaujalo, tomu se jistě tato nádherná kniha bude líbit; podmořský život líčí skutečně mistrně a navíc obsahuje přesná přírodovědná jména mořských rostlin a živočichů). Vidíme zřetelně světlo z lodního stěžně a svit měsíce.

Středa 22. 5. 2002

K dnešním zážitkům patří proplouvání třemi podmořskými tunely (jeskyněmi), které jsou v korálových útesech běžné. Tunnel of Love byl dlouhý asi 15 metrů a z jeho začátku není vidět světlo na druhé straně. Tunnel of Death je kratší. Je to nádherné, ale musím přiznat, že se trošku bojím. Zatím totiž byla hladina vždy v dosahu a v nejhorším se dalo vždycky rychle vynořit, ale co v tunelu...

Při dalším potápění vidíme dva rejnoky, kteří leží na dně a pak odplují pomocí zvláštního vlnění okrajů svého plochého těla.

Toho dne se ještě potápíme z motorového člunu. Neveze nás ale tak daleko, jak jsem čekal, jenom asi kilometr. Zde jsou fantastické strmé svahy a prudké rokle vytvořené korály. V jedné dutině vidíme murénu, ale raději se příliš nepřibližujeme a nedáváme jí tak příležitost na nás vyzkoušet své ostré zuby.

A tak uplynuly úžasné čtyři dny na lodi Atlantic Clipper. Potápěl jsem se celkově dvanáctkrát s průměrnou dobou jednoho ponoření asi 45 - 50 minut. Spatřil jsem ještě mnohem víc zázraků Božího stvoření, než jsem tu krátce vypsal. Bylo to opravdu fascinující a nádherné. Na druhou stranu je smutné, že potápěči způsobují korálovým útesům velké škody. Dost často jsem na dně viděl ulomené kusy korálů, které neopatrný potápěč zřejmě srazil ploutví nebo vzduchovou lahví. Navíc vlivem globálního oteplování útes odumírá, takže jsme viděli celé korálové lesy mrtvé a porostlé mechem. Doufám, že nám ale přes to všechno korálové útesy vydrží ještě dlouho.

Ve čtvrtek 23. května večer se nakonec na katamaránu vracíme do Cairns. Já se pak ještě vydávám na třídenní výlet do deštného pralesa, ale o tom zase příště.