Protinožcův zápisník

Protinožcův zápisník (Zážitky Tomáše Tyce z Austrálie z let 2001 a 2002) 0. část * 1. část * 2. část * 3. část * 4. část * 5. část 6. část * 7. část * 8. část * 9. část * 10. část * 11. část 12. část * 13. část * 14. část * 15. část * 16. část * 17. část 18. část * 19. část * 20. část * 21. část * 22. část * 23. část Protinožcův zápisník - 0. část 13. března 2001 Dobrodružství začíná, aneb jak jsem se sem vůbec dostal. Mé dobrodružství na druhém konci světa začalo jednoho krásného lednového úterý ve čtyři hodiny ráno v Brně. Rodiče pro mě přijeli autem a zavezli mě do Břeclavi na vlak. Tam jsme sice chvíli bloudili a hledali nádraží, nakonec jsme ale nad ním v této hře na schovávanou zvítězili. Pak jsem naložil své věci do vlaku, rozloučili jsme se a hurá do Vídně. Cesta na letiště Schwechat proběhla bez nesnází a já jsem měl tři hodiny do odletu. Pozoroval jsem tabuli, kdy se objeví náš let, abych se šel odbavit, ale pořád nic. Když už bylo asi hodinu a půl do odletu, šel jsem se zeptat přímo na stánek Lauda Air a tam mi řekli, že se už dávno odbavuje a kam mám jít. Nakonec jsem ještě dostal poslední místo u okna (o to jsem totiž strašně moc stál), ale mělo to háček, jak se záhy ukázalo. Asi o půl jedenácté dopoledne jsme nastoupili. Letadlo byl obrovský dvoumotorový Boeing, přibližně pro 350 lidi. Po stranách byla vždy tři sedadla vedle sebe a uprostřed čtyři. No a já jsem seděl v řadě u okna, ale bohužel jen v řadě, protože zrovna u mého sedadla žádné okno nebylo. To pro mě bylo trpkým zklamáním. Navíc jsem byl zrovna nad křídlem, takže ani to, co bych mohl vidět okny před sebou a za sebou, jsem neviděl (no, něco jsem nakonec přece jen viděl, jak uvidíte. Pak jsme se už připoutali, dojeli na dráhu, motory zahučely a kolos se dal do prudce zrychleného pohybu. Pozoroval jsem aspoň křídlo, na něž jsem měl pěkný výhled skrze okno za sebou. Křídlo se ukázalo být nikoli tuhým tělesem, jak by se neznalý cestovatel mohl domnívat, a velikost diagonálních členů v jeho tenzoru deformace mě ohromila. Skutečně, jak jsme nabírali rychlost, přestalo splihle trčet ve vodorovném směru a ohnulo se vzhůru natolik, že jsem pomalu myslel, že se ulomí. To se projevilo nejvíc v okamžiku posledního kontaktu s evropským kontinentem, přibližně v 11:05. Pak už se jeho deformace stabilizovala a letadlo začalo prudce nabírat výšku. K mému nesmírnému úžasu a nadšení se také rozsvítily obrazovky, které byly před každým sedadlem, a objevily se na nich některé důležité údaje, především rychlost a výška. Mohl jsem přímo sledovat rychlost stoupání, která činila něco kolem patnácti metrů za sekundu při vzletové rychlosti asi 350 km/h, tj. 100 m/s. Po chvíli mé nadšení ještě vzrostlo, neboť obraz údajů o rychlosti a výšce se začal střídat s mapou, která ukazovala, kde přesně se letadlo právě nachází. Její měřítko se navíc měnilo, což umožňovalo pozorovat polohu jak detailně, tak v širší souvislosti. Potěšilo mě, když jsem na mapě zahlédl Brno, které však rychle z obrazovky utíkalo. Tu a tam se objevila celá trasa až do Kuala Lumpur, místa mezipřistání. Obzvláště mě potěšilo, že poletíme téměř nad Kavkazem a budu tedy moci zamávat svému milému Elbrusu. V 11:27 jsme nad Budapeští, v 11:45 na úrovni Temešváru. Zavzpomínal jsem na hluboké propasti a jeskyně Bihoru někde deset kilometrů pod námi. Výška v této době činila stabilně 10068 metrů, teplota vzduchu -62 stupňů. Ve 12:28 přilétáme k Černému moři přibližně nad dunajskou deltou. Do Kuala Lumpur zbývá 9 hodin, 22 minut a 8520 km. Rychlost činí 970 km/h. Nad křídlem pozoruji podivné optické jevy - vzduch má podél jisté čáry (nikoli rovnoběžné s proudnicí) jakousi výrazně jinou hustotu a čára silně láme (či spíše ohýbá) světlo. Ve 12:50 jsme v polovině Černého moře, jižně od Krymu a Jalty. Ve 13:23 přilétáme nad asijský kontinent jižně od Soči. Na sever od nás pozoruji zasněžené vrcholky Kavkazu a spatřuji s velkou pravděpodobností Elbrus 5642 m. (Je to možné, že cesta, která mi před rokem trvala autobusem tři dny a tři noci, je po dvou a půl hodinách za námi?) Toto divadlo trvá asi pul hodiny a ve 14:43 již šikmo před námi vidím Kaspické moře (ještě nad ním ovšem nejsme), v němž pozoruji jakési pobřežní mělčiny. Je to úchvatný pohled. Za námi se ještě ukazují poslední štíty Kavkazu, jeden z nich je možná Kazbek. Nyní je již silně patrný časový posun, neboť se slunce rychle schyluje k západu. Na jeho polohu usuzuji ze stínu vrženého trupem a časem i ocasní plochou na křídlo. Nad Baku přilétáme ve 14:07, nad Kaspické moře asi ve 14:11. Venku je -53 stupňů, silně se tedy oteplilo - o devět stupňů. Bohužel to v klimatizovaném letadle nemůžeme ocenit. Ve 14:30 se silně stmívá. 14:32 jsme opět nad pevninou. Úplná tma nastává v 15:15 SEČ, kdy se nacházíme nad Mashhadem. Nad Dillí jsme v 17:07, letíme pouhých 150 kilometrů od jižního okraje Himalájí, na mapě se objevuje Anapurna. Letíme nad Indoganzskou nížinou, kde roční úhrny srážek dosahují deseti metrů. Přibližně v úrovni Kalkaty přilétáme v 18:30 nad Bengálský záliv. Po další hodině křižujeme šíji Malajského poloostrova nad městy Bassein a Rangun. Je to zvláštní pocit, letět si letadlem nad miliony lidí, kteří by si ani za celý život nevydělali na takovou letenku a nejdál se podívají tak do sousední vesnice... V 21:15 začínáme klesat, ale ne - to se mi jen zdálo. Ve skutečnosti je výška stále 11277 metrů, ale zmátla mě vysoká oblačnost osvětlená našimi světly. Ke Kuala Lumpur se blížíme přímo ze severu. Ve vzdálenosti 196 km od města začínáme v 21:16 klesat. Ve 21:30 je výška již 9906 m, rychlost klesá na 800 km/h. Ve výšce 3970 metrů máme rychlost 740 km/h a teplota vzduchu je +2 stupně. Podobně ve výšce 2507 - 518 a 10. Motory znatelně utichají, je přece třeba také využít těžce nabytou potenciální energii. Přistáváme 21:50 v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie, téměř na konci Malajského poloostrova, na třetím stupni severní šířky. (Na úplném konci poloostrova leží Singapur, další oblíbené místo na mezipřistání letu Evropa - Austrálie). Místní čas - 4:50 středa ráno. Vystupujeme a můžeme se projít po letišti. Je ovšem klimatizované, takže na sobe nemohu pocítit účinky tropického klimatu. Letiště je moderní, vypadá dost úžasně a nově. Uprostřed je něco jako obrovský skleník s palmami, který je ovšem shora otevřený, protože v tropech není potřeba nic sklenit. Asi po půl hodině opět nastupujeme, startujeme a vyrážíme na druhou, kratší část cesty. Zde jsou mé poznámky již značně kusé. Za zmínku stojí přelet rovníku v 0:15 SEČ. Dále jsme letěli mezi Sumatrou a Borneem (co bych za to dal, kdybych se tam mohl na chvíli stavit), Borneo bylo v mlze na levoboku, nezřetelné. Blížíme se k Jávě. Ve 2:00 SEČ vidím vysokou horu na Jávě. Zde mé poznámky končí. Jisté ovšem je, že let ještě zdaleka nekončil a nad samotnou Austrálií jsme letěli téměř čtyři hodiny. Země je to pustá, neúrodná. Pozoroval jsem četná vyschlá slaná jezera a pouštní krajinu. Ještě zmíním jednu pozoruhodnou skutečnost o motorech, které měly dle mého odhadu kolem 3,75 metrů vnějšího a 3 m vnitřního průměru. Když jsem z okénka nouzového východu pozoroval rotující turbínu, překvapilo mě, že dokážu rozeznat její rotační pohyb díky skvrně na ose. To nasvědčuje relativně malým otáčkám, snad kolem 30 Hz? Jev jsem rovněž zdokumentoval fotograficky při čase 1/125 s a snímek ukazuje, že jsem se nemýlil. Nízké otáčky se snad dají vysvětlit velkým průměrem turbíny. Kdo ví. Nakonec, v 8 ráno SEČ a v 6 večer místního času, jsme konečně přistáli v Sydney. Celní a pasovou kontrolou jsem prošel bez nesnází (myslel jsem, že to bude horší) a pak jsem už spatřil Barryho, svého milého hostitele. Zavezl mě k sobě domů a cestou mi vyprávěl, že poslední týden tu pořád pršelo, jsou i prý povodně, a není takové vedro (v půlce ledna bylo i 40 stupňů). U Barryho jsme se snažili přijít na vadu na jeho sporáku, který mu právě jaksi shořel. A pak už mě Barry zavezl do Dunmore Lang College přímo na Macquarie University, kde jsem měl zajištěné ubytování. Protože byl večer, šel jsem spát a ráno vstal čilý jak rybička, aniž bych na sobě jakkoli pozoroval desetihodinový posun. Tím končí nultá část mého vyprávění. Děkuji za trpělivost, pokud jste dočetli až sem. Omlouvám se rovněž za až příliš podrobný a číselnými údaji posetý popis letu. Ale mě to prostě fascinovalo.
Následující část

(Zážitky Tomáše Tyce z Austrálie z let 2001 a 2002)

0. část * 1. část * 2. část * 3. část * 4. část * 5. část
6. část * 7. část * 8. část * 9. část * 10. část * 11. část
12. část * 13. část * 14. část * 15. část * 16. část * 17. část
18. část * 19. část * 20. část * 21. část * 22. část * 23. část

Protinožcův zápisník - 0. část

13. března 2001

Dobrodružství začíná, aneb jak jsem se sem vůbec dostal.

Mé dobrodružství na druhém konci světa začalo jednoho krásného lednového úterý ve čtyři hodiny ráno v Brně. Rodiče pro mě přijeli autem a zavezli mě do Břeclavi na vlak. Tam jsme sice chvíli bloudili a hledali nádraží, nakonec jsme ale nad ním v této hře na schovávanou zvítězili. Pak jsem naložil své věci do vlaku, rozloučili jsme se a hurá do Vídně. Cesta na letiště Schwechat proběhla bez nesnází a já jsem měl tři hodiny do odletu. Pozoroval jsem tabuli, kdy se objeví náš let, abych se šel odbavit, ale pořád nic. Když už bylo asi hodinu a půl do odletu, šel jsem se zeptat přímo na stánek Lauda Air a tam mi řekli, že se už dávno odbavuje a kam mám jít. Nakonec jsem ještě dostal poslední místo u okna (o to jsem totiž strašně moc stál), ale mělo to háček, jak se záhy ukázalo.

Asi o půl jedenácté dopoledne jsme nastoupili. Letadlo byl obrovský dvoumotorový Boeing, přibližně pro 350 lidi. Po stranách byla vždy tři sedadla vedle sebe a uprostřed čtyři. No a já jsem seděl v řadě u okna, ale bohužel jen v řadě, protože zrovna u mého sedadla žádné okno nebylo. To pro mě bylo trpkým zklamáním. Navíc jsem byl zrovna nad křídlem, takže ani to, co bych mohl vidět okny před sebou a za sebou, jsem neviděl (no, něco jsem nakonec přece jen viděl, jak uvidíte. Pak jsme se už připoutali, dojeli na dráhu, motory zahučely a kolos se dal do prudce zrychleného pohybu. Pozoroval jsem aspoň křídlo, na něž jsem měl pěkný výhled skrze okno za sebou. Křídlo se ukázalo být nikoli tuhým tělesem, jak by se neznalý cestovatel mohl domnívat, a velikost diagonálních členů v jeho tenzoru deformace mě ohromila. Skutečně, jak jsme nabírali rychlost, přestalo splihle trčet ve vodorovném směru a ohnulo se vzhůru natolik, že jsem pomalu myslel, že se ulomí. To se projevilo nejvíc v okamžiku posledního kontaktu s evropským kontinentem, přibližně v 11:05. Pak už se jeho deformace stabilizovala a letadlo začalo prudce nabírat výšku. K mému nesmírnému úžasu a nadšení se také rozsvítily obrazovky, které byly před každým sedadlem, a objevily se na nich některé důležité údaje, především rychlost a výška. Mohl jsem přímo sledovat rychlost stoupání, která činila něco kolem patnácti metrů za sekundu při vzletové rychlosti asi 350 km/h, tj. 100 m/s. Po chvíli mé nadšení ještě vzrostlo, neboť obraz údajů o rychlosti a výšce se začal střídat s mapou, která ukazovala, kde přesně se letadlo právě nachází. Její měřítko se navíc měnilo, což umožňovalo pozorovat polohu jak detailně, tak v širší souvislosti. Potěšilo mě, když jsem na mapě zahlédl Brno, které však rychle z obrazovky utíkalo. Tu a tam se objevila celá trasa až do Kuala Lumpur, místa mezipřistání. Obzvláště mě potěšilo, že poletíme téměř nad Kavkazem a budu tedy moci zamávat svému milému Elbrusu.

V 11:27 jsme nad Budapeští, v 11:45 na úrovni Temešváru. Zavzpomínal jsem na hluboké propasti a jeskyně Bihoru někde deset kilometrů pod námi. Výška v této době činila stabilně 10068 metrů, teplota vzduchu -62 stupňů.

Ve 12:28 přilétáme k Černému moři přibližně nad dunajskou deltou. Do Kuala Lumpur zbývá 9 hodin, 22 minut a 8520 km. Rychlost činí 970 km/h. Nad křídlem pozoruji podivné optické jevy - vzduch má podél jisté čáry (nikoli rovnoběžné s proudnicí) jakousi výrazně jinou hustotu a čára silně láme (či spíše ohýbá) světlo.

Ve 12:50 jsme v polovině Černého moře, jižně od Krymu a Jalty. Ve 13:23 přilétáme nad asijský kontinent jižně od Soči. Na sever od nás pozoruji zasněžené vrcholky Kavkazu a spatřuji s velkou pravděpodobností Elbrus 5642 m. (Je to možné, že cesta, která mi před rokem trvala autobusem tři dny a tři noci, je po dvou a půl hodinách za námi?) Toto divadlo trvá asi pul hodiny a ve 14:43 již šikmo před námi vidím Kaspické moře (ještě nad ním ovšem nejsme), v němž pozoruji jakési pobřežní mělčiny. Je to úchvatný pohled. Za námi se ještě ukazují poslední štíty Kavkazu, jeden z nich je možná Kazbek. Nyní je již silně patrný časový posun, neboť se slunce rychle schyluje k západu. Na jeho polohu usuzuji ze stínu vrženého trupem a časem i ocasní plochou na křídlo.

Nad Baku přilétáme ve 14:07, nad Kaspické moře asi ve 14:11. Venku je -53 stupňů, silně se tedy oteplilo - o devět stupňů. Bohužel to v klimatizovaném letadle nemůžeme ocenit.

Ve 14:30 se silně stmívá. 14:32 jsme opět nad pevninou. Úplná tma nastává v 15:15 SEČ, kdy se nacházíme nad Mashhadem. Nad Dillí jsme v 17:07, letíme pouhých 150 kilometrů od jižního okraje Himalájí, na mapě se objevuje Anapurna. Letíme nad Indoganzskou nížinou, kde roční úhrny srážek dosahují deseti metrů. Přibližně v úrovni Kalkaty přilétáme v 18:30 nad Bengálský záliv. Po další hodině křižujeme šíji Malajského poloostrova nad městy Bassein a Rangun.

Je to zvláštní pocit, letět si letadlem nad miliony lidí, kteří by si ani za celý život nevydělali na takovou letenku a nejdál se podívají tak do sousední vesnice...

V 21:15 začínáme klesat, ale ne - to se mi jen zdálo. Ve skutečnosti je výška stále 11277 metrů, ale zmátla mě vysoká oblačnost osvětlená našimi světly. Ke Kuala Lumpur se blížíme přímo ze severu. Ve vzdálenosti 196 km od města začínáme v 21:16 klesat. Ve 21:30 je výška již 9906 m, rychlost klesá na 800 km/h. Ve výšce 3970 metrů máme rychlost 740 km/h a teplota vzduchu je +2 stupně. Podobně ve výšce 2507 - 518 a 10. Motory znatelně utichají, je přece třeba také využít těžce nabytou potenciální energii.

Přistáváme 21:50 v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie, téměř na konci Malajského poloostrova, na třetím stupni severní šířky. (Na úplném konci poloostrova leží Singapur, další oblíbené místo na mezipřistání letu Evropa - Austrálie). Místní čas - 4:50 středa ráno. Vystupujeme a můžeme se projít po letišti. Je ovšem klimatizované, takže na sobe nemohu pocítit účinky tropického klimatu. Letiště je moderní, vypadá dost úžasně a nově. Uprostřed je něco jako obrovský skleník s palmami, který je ovšem shora otevřený, protože v tropech není potřeba nic sklenit.

Asi po půl hodině opět nastupujeme, startujeme a vyrážíme na druhou, kratší část cesty. Zde jsou mé poznámky již značně kusé. Za zmínku stojí přelet rovníku v 0:15 SEČ. Dále jsme letěli mezi Sumatrou a Borneem (co bych za to dal, kdybych se tam mohl na chvíli stavit), Borneo bylo v mlze na levoboku, nezřetelné. Blížíme se k Jávě. Ve 2:00 SEČ vidím vysokou horu na Jávě.

Zde mé poznámky končí. Jisté ovšem je, že let ještě zdaleka nekončil a nad samotnou Austrálií jsme letěli téměř čtyři hodiny. Země je to pustá, neúrodná. Pozoroval jsem četná vyschlá slaná jezera a pouštní krajinu. Ještě zmíním jednu pozoruhodnou skutečnost o motorech, které měly dle mého odhadu kolem 3,75 metrů vnějšího a 3 m vnitřního průměru. Když jsem z okénka nouzového východu pozoroval rotující turbínu, překvapilo mě, že dokážu rozeznat její rotační pohyb díky skvrně na ose. To nasvědčuje relativně malým otáčkám, snad kolem 30 Hz? Jev jsem rovněž zdokumentoval fotograficky při čase 1/125 s a snímek ukazuje, že jsem se nemýlil. Nízké otáčky se snad dají vysvětlit velkým průměrem turbíny. Kdo ví.

Nakonec, v 8 ráno SEČ a v 6 večer místního času, jsme konečně přistáli v Sydney. Celní a pasovou kontrolou jsem prošel bez nesnází (myslel jsem, že to bude horší) a pak jsem už spatřil Barryho, svého milého hostitele. Zavezl mě k sobě domů a cestou mi vyprávěl, že poslední týden tu pořád pršelo, jsou i prý povodně, a není takové vedro (v půlce ledna bylo i 40 stupňů). U Barryho jsme se snažili přijít na vadu na jeho sporáku, který mu právě jaksi shořel. A pak už mě Barry zavezl do Dunmore Lang College přímo na Macquarie University, kde jsem měl zajištěné ubytování. Protože byl večer, šel jsem spát a ráno vstal čilý jak rybička, aniž bych na sobě jakkoli pozoroval desetihodinový posun.

Tím končí nultá část mého vyprávění. Děkuji za trpělivost, pokud jste dočetli až sem. Omlouvám se rovněž za až příliš podrobný a číselnými údaji posetý popis letu. Ale mě to prostě fascinovalo.

Následující část